Narodil se v roce 1947 v rodině židovských emigrantů z Haliče. Vyrostl v New Jersey ve stínu tajemné babičky, která za nejasných okolností zastřelila dědečka v kuchyni, a zbytek života strávila ve vězení. Jeho dětství poznamenalo i nešťastné manželství rodičů, jež se rozpadlo, a duševní nemoc mladší sestry. Jako čtrnáctiletý jen zázrakem unikl usmrcení bleskem, jeho kamarád takové štěstí neměl. Dvacetiletý, okouzlen britskou a francouzskou literaturou, odjel do Evropy. Po návratu do USA vystudoval anglickou filologii a literární vědu na Kolumbijské univerzitě a pak se potloukal po světě; byl mimo jiné námořníkem na tankerech. Překládal francouzské básníky, vedl kursy překladu, psal poezii, eseje i romány. Proslul třemi díly z poloviny 80. let: SKLENĚNÉ MĚSTO, DUCHOVÉ a ZAMKNUTÝ POKOJ, jež opatřil společným názvem NEWYORSKÁ TRILOGIE. Často těží ze schématu kriminálního románu, jejž využívá k popsání neprůhlednosti lidského bytí, osamělosti, marného hledání kořenů a totožnosti i mystiky náhody. Bydlí v New Yorku a píše skoro výhradně o tomto městě. V roce 1993 si „začal“ s filmem. Podle jeho románu THE MUSIC OF CHANCE vznikl scénář. Poté následoval proslulý KOUŘ (1995) Wayna Wanga s Harveyem Keitelem v hlavní roli a VZTEK (1995) s Lou Reedem, Jimem Jarmuschem, Michaelem J. Foxem, Lily Tomlin a Madonnou, který Auster spolurežíroval. Další své scénáře LULU NA MOSTĚ (1998) s Harvey Keitelem, Mirou Sorvin a Vanessou Redgrave a VNITŘNÍ SVĚT MARTINA FROSTA (2007) natočil již sám. Díky jim se Paul Auster stal živým symbolem New Yorku v nemenší míře než Woody Allen. Symbolizuje však jiný New York – nikoli Manhattan, plný neurotických a věčně někam pospíchajících lidí v oblecích, ale Brooklyn, kde je vždy čas na klidné vykouření cigára. Obdržel spoustu prestižních cen: PEN, Prix Medicis, National Endowment of Arts, francouzský Řád umění a literatury a mnoho dalších. Jeho dvacetiletý syn Daniel byl svědkem vraždy drogového dealera pracujícího mezi newyorskými hvězdami, jemuž přitom ukradl tři tisíce dolarů. Novináři, kteří jdou s Austerem dělat rozhovor bývají upozorněni, že téhle záležitosti se dotýkat nechce. Přesto se Danielova příhoda stala osnovou románu Siri Hustvedt – Austerovy manželky. Motiv syna významného spisovatele zapleteného do drogových obchodů se objevuje rovněž v Austerově díle NOC ORÁKULA. Dcera Sophie je herečka a úspěšná zpěvačka, hlavně ve Francii. Letos byl Paul Auster hostem 18. Festivalu spisovatelů v Praze.

BROOKLYNSKÉ PANOPTIKUM naznačovalo, že se objevil nový Paul Auster – optimističtější. Avšak poslední knížka CESTY PO SKRIPTORIU budí dojem, jako byste se vrátil na počátek kariéry, k NEWYORSKÉ TRAGÉDII…
PANOPTIKUM byl pokus o napsání příběhu, kde se většina postav na konci nachází v lepším postavení než na začátku. Měl jsem na paměti slova Billyho Wildera: „Když jsi v depresi, pusť se do komedie, když máš vše pod kontrolou, pusť se do tragédie.“ Poslední léta byla pro Ameriku a svět chmurná. Chtěl jsem si tou knihou potvrdit sám před sebou, že stojí za to žít. Nápad na CESTY PO SKRIPTORIU se mi zjevil ve snu. Spatřil jsem obraz: starý člověk sedí v pyžamu a bačkorách na kraji postele s rukama na kolenou a hledí na podlahu. Nemohl jsem jej dostat z hlavy. Posléze mi došlo, že jsem to možná já sám za nějakých dvacet let. A tehdy mi celý příběh explodoval v hlavě. Uvědomuji si, že je to zvláštní román, rovněž proto, že se v něm dotýkám odvěké otázky o vztahu, jaký poutá autora s jeho postavami. Mezitím jsem dokončil novou knihu. Jmenuje se MAN IN THE DARK. Její tón je jiný. Vypráví o člověku spjatém s rodinou. Není to někdo tak ztracený jako pan Blank v CESTÁCH PO SKRIPTORIU, ale jde také o starého člověka, který nemůže spát. Leží v posteli, a román se odehrává během jedné noci.
Vkládáte události ze svého života do svých románů?
Nepovažuji se za autobiografického spisovatele. MĚSÍČNÍ PALÁC působí dojmem, že je autobiografií, ale je vymyšlený. Jisté příhody jsem si vypůjčil od známých, ale z mého života tam jsou jen nepodstatné jednotlivosti. Jedinkrát jsem se vědomě zasadil do svého románu, do SKLENĚNÉHO MĚSTA, první části NEWYORSKÉ TRILOGIE. Onen Paul Auster se mi dnes zdá pitomý. Vše, co říká, je opakem toho, v co skutečně věřím.
Proč vaši hrdinové vždy utrpí porážku?
Nezdary zakoušíme častěji než úspěch. Většina mých knížek začíná v krizovém okamžiku. Něco se stane. Někdo ztratí milovanou osobu. Někdo onemocní. V takové chvíli odhalujeme, kým jsme. V KNIZE ILUZÍ o tom mluví přímo vypravěč Zimmer. Když se život vyvíjí dobře, nemáte potřebu na to myslet. Nemáte příležitost si to otestovat. Ale život testuje strádáním každého, bez výjimky.
Nepopadla vás někdy chuť udělat to, o čem jste napsal ve sbírce esejů WHITE SPACES, tedy zničit vše, co jste dříve vytvořil?
Ne. Eseje jsem napsal koncem roku 1978. Bylo mi třicet jedna let. Deset let jsem psal poezii. A dospěl jsem do slepé uličky. Můj přítel malíř žil tehdy s tanečnicí. Uspořádala pro známé zkoušku svého představení. Seděli jsme v sále, umělci se v tichu pohybovali. Byl jsem uchvácen. Ale když se choreografka pokoušela vysvětlit, o co jde, vše se zhroutilo. Došlo mi, že některé věci se nedají vyslovit. Tohle odhalení mi najednou dalo pocit svobody. Příštího dne jsem začal psát WHITE SPACES – prózou, nikoliv veršem. ­Skon­čil jsem téže noci, kdy zemřel můj otec. Ihned jsem začal psát VYNÁLEZ SAMOTY. Cítil jsem obrovskou potřebu vyprávět o otci. Od té doby píšu už jen prózu.
Je to snazší?
Ne, prostě jsem ztratil schopnost psát verše. A snad i potřebu. Jako mladý spisovatel jsem se bral velmi vážně. Před sedmnáctými narozeninami jsem si koupil fajfku, seděl jsem v pokoji, psal mizerné povídky a vášnivě bafal, myslel jsem, že to tak spisovatelé dělají.
Proč jste řekl, že poslední léta byla pro Ameriku chmurná?
Jako Američan jsem se nikdy v životě necítil tak hrozně. Irák je horší než Vietnam. Ve Vietnamu byly desítky tisíc zabitých, v Iráku ani ne pět tisíc…
Prozatím!
Totéž řekl Henry Kissinger: „Prozatím je obrovský rozdíl mezi Irákem a Viet­namem“… A v čem vidí ten rozdíl?
V intenzitě protiválečných protestů. Prezident Johnson se nemohl veřejně ukázat… Právě v tom smyslu je hůř. Tehdy aspoň byly masové protesty. Dnes hodně Ame­ričanů souhlasí s Bushem. Domnívají se, že máme právo napadnout, koho se nám zlíbí.
Amerika tím ztrácí morální autoritu.
Tak proč se neodstěhujete?
Já si přes všechno nedovedu představit život jinde než v Brooklynu.
Změnil se život po 11. září?
Je zrovna takový jako dříve. Život běží dál. Je nutno vstát, jít do práce, vypravit děti do školy, jíst, platit činži. Navenek se město vrátilo do starých kolejí.
Jak rychle?
První půlrok znamenal šok, smutek, žal. Všichni byli podivně strnulí. Já jsem také nemohl pracovat, ani myslet. Víceméně do Štědrého dne jsem nic nedělal. Ale na začátku dalšího roku jsem znovu začal psát.
NOC ORÁKULA?
Ano. Měl jsem štěstí, neboť předchozí román, KNIHU ILUZÍ, jsem vydavateli odevzdal krátce před atentátem. Po 11. září bych ji jistě nedokončil.
Ale v knize, kterou jste začal psát o pár měsíců později, není ani stopy po 11. září…
Protože na román o 11. září je ještě brzo. Literatura se píše z odstupu. Tolstého Vojna A MÍR vznikla půl století po Napoleonovi. Nejlepší americký román o americké občanské válce THE RED BADGE OF COURAGE vznikl s odstupem 25 let.
Máte nějaký svůj vzor?
Mým mistrem je Shakespeare. Těžko ho následovat. Ale lze se od něj naučit jedno: že každý nápad, každá myšlenka se hodí na knížku. Je třeba „pouze“ nalézt vhodnou formu.
Budíte se v noci s novými nápady?
To se občas stává.
A ráno se vrháte do práce, abyste na­psal to, co vás v noci napadlo?
Nikdy se nevrhám. Vstávám v sedm. Piju kávu, čtu New York Times. Musím je přečíst, než zasednu k práci. Už roky se u nich vztekám, čím dál více, že již nejsou tak inteligentní jako kdysi, ale nemohu je nečíst. Máte také svůj oblíbený deník?
Samozřejmě.
A také se vztekáte?
Každý den.
No prosím! To je znamení doby. S kýmkoliv mluvím, každý je naštvaný na svoje noviny. Kdysi každý inteligentní člověk měl noviny, s nimiž se ztotožňoval. Teď má noviny, na něž se vzteká.
Když se dovztekáte, usednete k psaní?
Jdu do pracovny a usednu k práci.
Čili ke psaní…
Převážně nic nedělám, pouze sedím a myslím. Mám pronajatý ateliér. Tam mě nikdo neruší. Nikdo tam nezná číslo telefonu. Sedím tam v naprosté samotě a tichu.
Jak dlouho?
To závisí na tom, jak se mi daří. Někdy do dvou, jindy do šesti.
Jste na psaní závislý?
V jistém smyslu ano. Denně se snažím napsat aspoň jednu stránku. Nikdy nepíšu horem pádem. Nemám tvůrčí zápaly. Jsem pomalý, opatrný. A musím být přesvědčen, že text za něco stojí, nežli jej přepíšu na stroji.
Nejdříve píšete rukou?
Vždy píšu rukou. Nejprve tužkou, poněvadž lze gumovat. Když se cítím jistější, sáhnu po propisce. Teprve když mám hotový úplný odstavec, přepíšu jej na stroji.
A když začínáte psát, máte už jasno?
Slyším melodii knížky. To později umož­ňuje vycítit, co se nepovedlo.
A děj, hrdinové…?
Od počátku mám dosti obecnou představu. Ale ta se mění. Objevují se nové nápady a noví hrdinové. Některé postavy se prostě neosvědčí. Přestávám je mít rád, přestávám jim věřit. Jejich místo zaujímají jiné, které se stávají důležitými. Román NOC ORÁKULA se točí kolem spisovatelského fetiše hlavního hrdiny – závislosti na modrých portugalských notesech. Máte takové fetiše?
Vždycky píši do notesů. Nikdy na volné papíry.
Do portugalských notesů?
Hlavně do francouzských. Jakmile jsem ve Francii, kupuji jich celé štosy, a když mi docházejí, prosím přátele, aby mi poslali nové. A vždy píši na čtverečkovaný papír. Na linkovaném se ztrácím. A kouřím doutníčky. Léta stejné. Několik balíčků denně. Ty, jež byly v KOUŘI. Jednou měsíčně čtu ženě rukopis.
A očekáváte připomínky?
Dožaduji se připomínek.
Měníte podle nich rukopis?
Skoro vždy. Občas se různíme v otázce nějakého slova nebo jedné věty, ale kdykoliv Siri soudí, že cosi v knize nesedí, věřím, že má pravdu. Když se jí někdy něco nelíbí, vyhazuji celé hotové kapitoly. Autor musí mít aspoň jednoho čtenáře, jemuž opravdu důvěřuje. Sobě lze těžko důvěřovat na sto procent.
A redaktorům důvěřujete?
Několikrát se stalo, že jsem přijal poznámku redaktora. Ale když nesu knihu vydavateli, domnívám se, že je taková, jakou jsem chtěl napsat.
Ani titul jste nikdy nezměnil pod vlivem vydavatele?
Titul bývá nejdůležitější. Od titulu se obvykle psaní začíná. Pak se vše točí kolem něj. Pouze jednou se mi stalo, že jsem v polovině práce na textu změnil název knížky.
Které?
THE MUSIC OF CHANCE (česky vyšlo s titulem ZA POKUS NIC NEDÁTE – pozn. aut.).
A jak se měla jmenovat?
To vám nepovím. Neboť změna titulu může změnit smysl knížky.
Když je to tak důležité, nevadí vám, že v různých zemích mívají vaše knihy rozličné názvy?
Většinou jim stejně nerozumím. Musím důvěřovat vydavatelům a překladatelům.

V tištěné Xantypě se ještě dotete:

- o upřímnosti čtenářů při veřejném čtení
- proč natočil podle svých románů pouze dva filmy
- o síle filmu

Autor fotografie: Filip Habart