Jak už to tak v našich novodobých dějinách bývá, dějištěm finále dramatu se stala Praha. Poté co redakce Národní politiky zveřejnila text nóty ministra zahraničních věcí hraběte Julia Andrássyho vládě Spojených států, v níž bylo uvedeno, že Vídeň přistupuje v rámci zahájení jednání o příměří i na uznání práv Čechoslováků a Jihoslovanů, byla tato zmínka omylem pochopena jako kapitulace a konec Rakousko-Uherska. Zpráva se po Praze rozlétla doslova rychlostí blesku a další vývoj již nebylo možné zastavit. Lidé začali vyvěšovat české prapory, vojáci i důstojníci z čepic sundávali kokardy a nahrazovali je stužkami v národních barvách, z fasád domů a sídel úřadů mizely dvouhlavé rakousko-uherské orlice, na obchodech lidé přetírali německé nápisy. Desetitisíce Pražanů se začaly shromažďovat v cen­tru města na Václavském i Staroměstském náměstí a provolávaly slávu samostatnému státu Čechů a Slováků. Kolem jedenácté hodiny dopolední se v Obecním domě ujal vlády Národní výbor a vydal provolání, v němž bylo uvedeno: „Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných států světa…“. K tomuto vpravdě dějinnému okamžiku však vedla velice dlouhá a trnitá cesta.

Na prahu války, později označované jako velká či první světová, stanuli Češi jako národ disponující vyspělou kulturou, uměním a školstvím, silným průmyslem i rozvinutým zemědělstvím, tedy se všemi atributy moderního národa. Ovšem kromě jediného – vlastního státu. Světová válka pojednou postavila jak české a slovenské politiky, tak především oba národy do zcela nové historické situace. Přinesla totiž zásadní otázku: co je možné od válečného konfliktu očekávat a jaký konkrétní postoj zvolit. V české politice dlouho převažovalo vyčkávání a zachovávání loajality monarchii, zvláště když jiné možnosti záhy podvázala tvrdá válečná opatření spojená s omezením občanských práv, hromadným zatýkáním, zásahy proti české kultuře i všem projevům národního cítění. Jedním z těch, kteří začali brzy uvažovat o projektu samostatného českého, respektive československého státu, byl profesor T. G. Masaryk. Dle jeho plánu se měl tento nový státní útvar stát realitou za předpokladu, že velmoci Dohody, tedy anglo-francouzsko-ruská koalice porazí armády centrálních mocností, a zároveň dojde k poválečné demokratizaci Evropy. Právě s tímto plánem odešel v prosinci 1914 do exilu. Později o tom řekl: „Když jsem se rozhodl, že musím něco proti Rakousku dělat, neřekl jsem si, že jsem vlastenec a že národ přikazuje. Měl jsem prostě špatné svědomí, že naši lidé jdou na vojnu a do kriminálu a my poslanci sedíme doma. Říkal jsem si, když jsi poslanec, tož teď něco dělej! Přitom jsem ovšem musel počítat s tím, co se může stát mně i mé rodině, ale to už patří k věci.“

V roce 1915 se T. G. Masaryk ujal vedení zahraniční odbojové akce. Mohl se přitom opírat o okruh svých nejbližších spolupracovníků, především Edvarda Be­ne­še a Milana Rastislava Štefánika, morálně a finančně i o početné krajanské spolky působící v USA, Rusku či Francii. Prvním politickým orgánem zahraničního odboje se stal Český komitét zahraniční, jehož proklamace z listopadu 1915 hovořila o společném úsilí vybojovat samostatný stát. Od února 1916 vznikala v Paříži Československá národní rada jako ústřední orgán odboje s postupně budovanými odbočkami v Rusku, Itálii, Velké Británii, Švýcarsku a v USA. Jejím cílem bylo získat rozhodující oficiální kruhy i veřejnost dohodových států pro myšlenku rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření samostatného československého státu. Osa činnosti spočívala v propagačním a diplomatickém působení. Jedním z nejdůležitějších úkolů se stalo vybudování autonomní národní armády, jejíž vojáci – čeští a slovenští dobrovolníci – se měli zapojit do boje po boku Spojenců. T. G. Masaryk již v únoru 1915 prohlásil: „Postavíme-li armádu, dostaneme se tím do nového právního poměru k Rakousku i ke Spojencům… V každém případě nebudou moci Spojenci ani Vídeň přejít kolem nás mlčky, budeme-li mít vojáky.“ Tuto skutečnost zdůrazňoval opakovaně i v dalších letech: „Co nejvíce československého vojska, co největší československou armádu! Aby svět viděl, že národ je proti Rakousku doopravdy… pak celý svět se naučí, co jsou to Češi a Slováci, a pak se na nás již nezapomene.“

Tento Masarykův plán se ukázal být vskutku osvíceným. Pouhá touha obyvatel Čech a Slovenska po samostatném státu by totiž k jeho vzniku nestačila. Hladký zrod Československé republiky a její uznání vítěznými velmocemi ještě před vznikem samotným, což je v moderních dějinách jev nevídaný, bylo možné především díky historickému zápasu našich legií na bojištích první světové války. Vždyť o českém národu věděla v západních zemích na počátku první světové války jen hrstka zasvěcených, o zhruba dvou milionech Slováků takřka nikdo. I z tohoto důvodu hleděli mnozí politici Dohody na možnost vytvoření samostatného československého státu jako na utopii. Ještě dlouho po vypuknutí války přetrvávaly názory, že by Rakousko-Uhersko mělo být zachováno, zvláště pokud by se odtrhlo od svého německého spojence a uzavřelo se státy Dohody separátní mír. Právě tyto, pro nás tak nepříznivé úvahy, eliminovaly boje našich legií. Morálka dobrovolníků, kteří v jejich řadách bojovali, byla mimořádná, jak o tom ostatně svědčí krátký úryvek z dopisu, který napsal 8. května 1915, v předvečer krvavé bitvy u Arrasu, své přítelkyni náčelník pařížského Sokola Josef Pultr: „Snad padnu. Snad! A když, pak padnu s vědomím, že svou krví budujeme samostatné Čechy.“ Několik hodin po dopsání těchto řádek skutečně položil svůj život v boji za naši svobodu. Je nesmírně tragické, že jméno tohoto muže, stejně jako jména stovek jemu podobných dnes již prakticky nikomu nic neříkají. A přitom to byli právě oni, kdo naprosto zásadním způsobem ovlivnili postoje demokratických velmocí k čs. odboji.

Doslova světovou proslulost přinesl Československu konflikt našich legionářů s ruskými bolševiky. Svět šokovala skutečnost, že armáda státu, který ještě neexistoval, ovládla během několika týdnů obrovská území dosahující rozlohy celé Evropy a v řadě mimořádně úspěšných vojenských operací je načas zbavila ­sovětské moci. Světový tisk psal tehdy o T. G. Masarykovi jako o „pánovi Sibiře“ a dohodové státy ve svých oficiálních stanoviscích označovaly čs. jednotky s uznáním za spojenecké vojsko. Britský ministerský předseda psal o tom, že „osudy a triumfy této malé armády tvoří vskutku jednu z největších epopejí dějin. Naplnily nás všechny obdivem nad odvahou, houževnatostí a sebekázní Vašich krajanů a ukázaly, co může být vykonáno k vítězství těmi, kdo nosí ve svých srdcích smysl pro svobodu.“ V červnu 1918 Francie ústy svého ministra zahraničí konstatovala: „…vláda Republiky, jsouce svědkyní Vašeho úsilí a Vaší oddanosti věci Spojenců, považuje za spravedlivé a nutné prohlásit práva Vašeho národa na samostatnost a uznat veřejně a oficiálně Národní radu jako nejvyšší orgán, spravující všechny zájmy národa a jako prvý základ příští vlády československé…“

Vraťme se však ještě jednou do Prahy onoho slavného 28. října 1918. Na ulicích udržují klid a pořádek ozbrojené sokolské hlídky. Až na drobné incidenty vše probíhá v klidu a ve slavnostní atmosféře. Přesto však pro Prahu ani pro rodící se Československo nemusel být onen osmadvacátý říjen roku 1918 dnem definitivního vítězství. V Praze se tehdy stále ještě zdržovaly početné útvary rakousko-uherské armády složené z vojáků německé a maďarské národnosti, jež byly připraveny v případě rozkazu od svých nadřízených utopit „českou rebelii“ v krvi. Teprve 30. října, kdy byla budova pražského vojenského velitelství na Malé Straně díky rychlé akci představitelů Národního výboru obsazena sokolskými jednotkami a vojenský velitel Prahy generál Kestřanek spolu se svým štábem internován, hrozící nebezpečí pominulo. O týden později – v pátek 8. listopadu 1918 – tak mohla u Husova pomníku na Staroměstském náměstí proběhnout vojenská přísaha nové republice, které byl přítomen i tehdejší nejvyšší správce československých vojsk a starosta Sokola dr. Josef Scheiner.

Tři dny před Štědrým dnem roku 1918 Praha připravila triumfální uvítání nové hlavě státu – prezidentu T. G. Masarykovi. A právě jeho slova se nabízejí na závěr této úvahy. Přes všechno, co víme, by totiž i dnes někdo mohl vznést otázku, proč si vůbec připomínáme vznik státu, který již neexistuje. Co vlastně zůstává z odkazu 28. října i nadále živé, co k nám promlouvá a k čemu se vracíme? Domnívám se, že odpověď není složitá. Masarykova státnická myšlenka z Washingtonské deklarace nezávislosti: „Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší“ ukazuje právě to nadčasové, o co se můžeme pevně opírat i dnes.

Autor fotografie: archiv E.Stehlíka