Pamatuju si, žes naposledy trochu nadávala na chlapy. Teď chválíš svého manžela a máš čtyřměsíčního Pepu. Změnila ses za tu dobu?
Ty myslíš, že jo? Mám teď krátký vlasy, no… Začaly mi padat kvůli kojení…
No a taky jsi o něco stručnější než dřív. Jaký to je, být mámou?
Asi skvělý, myslím. Hm… Hlavně když Pepík hajá nebo se směje. Pořád si na to zvykám. Říkám si – kdy už si začnu připadat nějak výrazně mámovatě, ale pořád nic. Anebo možná kecám, já nevím. Mám tak nějak intuitivní tendenci to mámování shazovat. Jakože jiný věci jsou taky důležitý, možná důležitější. Vlastně ani nevím, proč to dělám. Asi z nějakýho strachu nebo co.
To zní příšerně, víš to? Jako by ses bála, že ztratíš image intelektuálky a jedné z nejpozoruhodnějších postav v české literatuře. Takhle se to o tobě píše. Těší tě to? Nebo už to po těch šesti letech bereš jako automatismus?
Tak to zní holt příšerně, no. Nemám pocit, že by mě pořád někdo chválil. Ty jo? Určitě mám tyhle věci zkreslený a pichlavý kritický věci ve mně třeba utkví víc, než kolik jich poměrně k pochvalnejm je. Čili hm… Co říct? Bejt chválenej je příjemný. Ačkoli vlastně se spíš stydím a odvádím řeč jinam, když někdo říká o mým psaní něco dobrýho. Začnu svý psaní a sama sebe hned shazovat, rudnu a tak. Divnej syndrom… Možná trochu českej, chce se mi říct, ale možná to s tím nemá co dělat.
Ono se toho o tobě už napsalo. Třeba: „Petra Hůlová čeří vody české literatury, ohromuje svým nestálým stylem, napadá všechny stereotypy.“ Jaký stereotyp tě pálí teď? Natolik, že bys třeba měla potřebu z něj udělat téma do knihy?
Spíš než o strefování se do obecnejch stereotypů asi vedu nějakou zákopovou válku sama se sebou. Beru to tak, že každá knížka tak nějak reaguje na tu předešlou, svým způsobem ji neguje. Pokaždý se vlastně snažím další knížkou tu minulou popřít, sama před sebou ji zesměšnit… Vím, že to asi pro čtenáře není takhle čitelný a těžko to v tom třeba najdou. A ani to není pro ně důležitý, chtěj číst něco, co stojí za to a hotovo. Já jen, že hlavní je ten vnitřní dialog a vedlejší pak nějaký napadání obecnejch stereotypů. I když to je tam taky. Nejvíc asi v UMĚLOHMOTNÝM TŘÍPOKOJI.
K téhle knížce se hned dostaneme. Ale řekni mi, znamená to, že svoje knížky vlastně nemáš ráda? Cítíš třeba stud, když v nich zalistuješ? Jestli jsi to tedy někdy – kromě veřejných čtení – udělala…
No jasně, že se stydím. Občas zalistuju a je to prostě divnej pocit. Děsivej je ten samostatnej život knížky. Je hotová a je k mání v krámě a přitom je to kus ze mě. Panika z toho, že mě jen tak někdo za dvě páďo má v hrsti, že mi kouká dovnitř a nese si mě v kapse dom. Teď třeba moji poslední knížku, co vyšla na jaře, STANICI TAJGA. Některý místa se mi ale zas třeba líběj. Říkám si, tohle je ale dobře napsaný, hmm. A jímá mě jinej děs. Že už se mi nikdy nic nepovede napsat, takhle přesvědčivě to přece neumím, že to byla náhoda… A tak. Různý psychokolotoče.
Působíš introvertně, takže ten stud mi k tobě docela sedne. Jak se cítíš třeba na čtení? Někteří spisovatelé si to doslova užívají… Teda aspoň to tak říkají…
Introvertní jsem, ale čtení si taky docela užívám. Radost, že někdo přišel, že to někomu něco říká. Toho si fakt vždycky moc vážím. A taky je to nějaká zpětná vazba. Psaní je jinak osamělý a normálně o tom s nikým nemluvím. Co se týče stydlivosti, stydlivka sice jsem, ale zároveň mám pocit, že většina věcí je tak nějak jedno. Čili jestli udělám trapas, zakoktám se, budu působit nemožně, tak bóže, o nic tak moc přece zase nejde a tahle laxnost, nebo co to je, mě takový tý vyděšený trémy vlastně docela dobře zbavuje.
Ještě u jedné věci mě napadlo, že ses možná musela stydět. Totiž když jsi z rukopisu Umělohmotného třípokoje, jejíž hlavní postavou je prostitutka, předčítala rodičům. Teda pro mě nejhorší představa je, že bych před svým otcem četla intimnosti…
Bylo to trochu náročný. Zároveň mi bylo jasný, že jestli z tý knížky nedokážu rodičům kus přečíst, neměla bych s ní vůbec chodit ven. Byla to taková průprava. Ale musela jsem se pořádně nadechnout a vyhecovat, to je fakt.
Co rodiče říkali? Kdo z nich s tím měl problém?
Máma. Že mě opustí přítel, babička skočí z okna, shodím se u lidí, prostě že katastrofa. Bombardovala mě mobilem, ať to nevydávám, snažila se mě udolat.
To jsem ráda, že se jí to nepodařilo. Napadá mě, že se tě lidé často ptají, zda jsou tvé knížky autobiografie. Tak v tomto případě je to obzvlášť pikantní otázka…
Je to autobiografie mejch fantazií. Mejch osobně a mejch fantazií o fantaziích jinejch lidí. Založenejch na mý představivosti, kusejch pozorováních, hovorech, odposlechnutejch řečech…
Mluvila jsi někdy s nějakou prostitutkou?
Byla jsem se podívat ve veřejným domě, ale jen jsem se koukala.
Překvapilo mě, když jeden kritik tuhle knížku celou vychválil, ale v závěru napsal, že ho jen mrzí, žes tu prostitutku obdařila inteligencí. Jako by inteligence a sociální postavení byly spojené nádoby, mezi které se už další vlivy nedostanou… Jak vážně bereš kritiky? Přistihneš se někdy, že při psaní si podvědomě říkáš, co třeba na tohle řeknou?
Když mi vyjde knížka, tak mě tahle otázka napadá, ale při psaní ne. Nebo dost výjimečně. Když jo, tak je mi to přede mnou samotnou trapný.
Pamatuješ si, co bylo v životě úplně prvního literárního, cos napsala? Dnes jsem na Radiožurnálu slyšela Lenku Dusilovou vyprávět o tom, jak jako malá holka zhudebnila nějakou Wolkerovu báseň…
Zbásnila jsem pohádku o Perníkový chaloupce a dala to rodičům k Vánocům. To mi bylo sedm.
Mají to ještě?
Nevím, jestli přesně tohle, ale jako dítě jsem pro ně psala pár let ke každejm Vánocům něco. Malou, nití sešívanou knížku o pár stránkách. Pár jich ještě určitě maj.
To se bude jednou hodit do pamětí…
Hehe!
Netajíš se tím, že jsi feministka. Vždycky mě zajímalo, kdy to člověk u sebe poprvé postřehne…
Když se začnou nějak profilovat ty role, asi… Čím má holka imponovat a čím kluk, co se pro který pohlaví sluší a tak dále. Takže výrazně někdy v pubertě. I když na nějaký dilemata si pamatuju už předtím. Na touhu bejt kluk… To jsem měla od dětství. Znamení, že něco není v pořádku. Pamatuju si taky na odpor k takový tý ženský načinčanosti. Na odpor vypadat přitažlivě, užívat ty takzvaný ženský zbraně a tak. Prostě jsem to odjakživa nějak řešila. Pamatuju si na bál v mateřský školce. Byla jsem za vílu a máma mi někde půjčila vílí hábit i se závojem. Já to moc chtěla, bejt víla, ale nějak jsem pak nebyla schopná ten závoj si nandat. Bál jsem probrečela, ale nešlo to. Přišlo mi to tak nějak moc…
Teda počkej, nebude příští kniha o transsexuálech? Nemyslím tím, že bys byla i ty, ale asi to je téma, nad kterým jsi někdy přemýšlela, ne? Já jsem s nimi trávila při reportáži dost času a ti lidé jsou nesmírně milí, přitažliví, byla jsem z nich zkrátka paf…
Ani mě to nikdy nenapadlo, musím říct. Psát o transsexuálech.
A v čem spočívá tvůj feminismus? Každá feministka má jinou představu. Například Olga Sommerová se se mnou do krve hádá, když řeknu, že jsem novinář. Urazím tím podle ní celé pohlaví, protože jsem no-vi-nář-ka…
To jsou takový ty malý věci, který jsou zdánlivě nepodstatný, ale vlastně podstatný, ačkoli přílišný ulpívání třeba zrovna na tomhle působí směšně. Ale vlastně proč by důslednost měla bejt směšná, že? Pro mě aktuálně znamená feminismus hlavně dělbu práce v domácnosti, což je takový nějaký přetahování se inspirovaný myšlenkama feminismu, hehe…
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- jak to vypadá u ní doma
- jestli hledá žena podvědomě to “nejlepší sperma”
- že manžel odejde z ministerstva a stane se otcem v domácnosti
Autor fotografie: Renata Kalenská
