Jak dlouho se znáte a jak jste se poznali?
Martin: Poznali jsme se při práci v Divadle J. K. Tyla v Plzni a první, co jsme spolu dělali, byly EVINY SNY – bylo to před revolucí, v roce 1988.
Lucie: To bylo moje první činoherní představení, předtím jsem byla v operetě.
Martin: Lucka tam hrála Francouzku a já…
Lucie: …ne Francouzku… luxusní francouzskou kurvu…
Martin: To bylo o rodině, která neustále jenom žrala maso, a já jsem tam představoval syna, který žral nejvíc. Moc pěkná role.
Pak jste šli spolu do Prahy?
Lucie: Oba jsme dostali nabídku na angažmá od tehdejší ředitelky vinohradského divadla Jiřiny Jiráskové…
A to jste spolu už žili?
Lucie: To jsme spolu už žili… Já jsem byla vdaná a Martin byl ženatý, když jsme se seznámili a překročilo to meze obecné slušnosti a společenskosti… (smích)
Martin: No prostě nás tvůj bývalý manžel mé bývalé ženě udal…
Váš bývalý manžel byl taky herec…
Lucie: Můj bývalý manžel byl a je také herec.
Tak on se to dozvěděl v divadle…
Lucie: Protože nemohu žít ve lži, upřímně jsem to doma řekla, a on si s tím asi nevěděl rady, takže udělal tu neuvěřitelnou věc, že šel do Martinovy rodiny a tam to „propích“.
Martine, a vaše bývalá žena je také herečka?
Martin: Ne, moje bývalá žena je právnička, v současné době soudkyně…
Lucie: …soudkyně, takže pozor (smích).
Dostali jste tedy nabídku a odešli jste spolu do Prahy do Divadla na Vinohradech. Byli jste za daných okolností rádi, že z Plzně odcházíte?
Lucie: Ne, to se tak nedá říct, jsem plzeňská rodačka a naše angažmá v Plzni bylo příjemné, krásné hry jsme tam hráli, výborné publikum tam je a dodnes se tam rádi oba vracíme, aspoň na návštěvu.
Byla to láska na první pohled?
Lucie: U mě teda jo…
Martin: No u mě nebyla… (smích).
Lucie: Važ slova… (smích).
Martin: U mě to začalo zjištěním, že to je kolegyně, která má úžasný smysl pro humor, nezkazí žádnou legraci a do všeho jde střemhlav. Mně byla nejdřív Lucka sympatická tímhle.
Lucie: Ano, to je pravda, že mi řekl: „No ty jsi prostě takovej diblík,“ a já jsem z toho byla nešťastná, protože jsem chtěla být fatální žena.
Martin: City a láska přišly až po tomhle poznání, takže to nebyla láska na první pohled.
Jaké je to být na jevišti se svým manželem?
Lucie: Ale my ještě nejsme manželé.
Martin: My se totiž už patnáct let oťukáváme.
Tak jaké je to být na jevišti se svým životním partnerem? Mnoho herců říká, že by se svým skutečným partnerem na jevišti stát nechtěli. Proč?
Lucie: My jsme spolu od začátku na jevišti byli, při zkouškách jsme se vlastně nejvíc poznali. Takže mně to nikdy nepřišlo divný, ale vlastně jsme spolu dřív kromě snad SLUHY DVOU PÁNÚ na jevišti „nepartneřili“. Takové to opravdové jevištní partnerství, vyžadující emoce nejvyšší, to se nám stalo až po dvaceti letech u divadla v KRÁSCE Z LEENANE (inscenace v Divadle na Vinohradech v režii Petra Svojtky – pozn. aut.).
Musím se přiznat, že to zkoušení – ne hraní – KRÁSKY Z LEENANE mně přišlo divný. Totiž jak se už strašně moc známe a dlouho spolu žijeme, tak já se přesto styděla s ním hrát lásku.
Martin: Aspoň doma ji předstírej…
Lucie: Právě proto, že ji permanentně předstírám doma… (smích)
Bylo to divné, protože je to člověk, kterého intimně znáte…?
Lucie: Já si myslím, že se podvědomě vlastně bojím, že bych ze sebe mohla něco odkrýt, co by mělo zůstat skrytý. Něco, co člověk použil, když toho partnera lovil nebo když třeba koketuje s jinejma kolegama, myslím jako z legrace… Když se hraje těžší psychologická hra, jako je KRÁSKA Z LEENANE, tak ať člověk chce nebo ne, používá věci ze své zkušenosti a myslím si, že si třeba právě to, jak působí na opačné pohlaví, chce, byť podvědomě, nechat pro sebe. V momentě, kdy to hraje se svým partnerem, má pocit, jako kdyby něco ztrácel…
Jako nějaké tajemství…
Lucie: Takový nějaký tajemství nebo něco…
Martin: To je další důkaz toho, že když nás muže ženy mámí, tak je to šalba a klam.
Lucie: No samozřejmě (smích).
Martin: Jenom je to otázka času, kdy to člověk prokoukne a vystřízliví.
A vy už jste prokoukl?
Martin: No, nevím. Raději se o to nepokouším. Co se zkoušek týče, mám jiné starosti než Lucka. Jsem z těch herců, kteří neradi zkouší. Kolegové, kteří tvrdí, že zkouší rádi a milují to takzvané „hledání“, ale potom už neradi hrají, mi jsou podezřelí. Já jsem naopak rád, když už je vše hotový. Neboť zkoušení je bolestný. Je to námaha. Člověk se musí překonávat a nutit do něčeho, co mu je mnohdy proti srsti a s čím by na veřejnost nikdy nevylez. Jsem od přírody línej a nestydím se za to. A ani nemohu, neboť zahálku mám i ve jméně. Zkoušení je týrání mé duše i těla. Vím, že je nezbytné, ale raději hraju… Takže Lucka nebyla žádná výjimka. Teď si s ní moc rád už hotovou hru užívám.
Vaše postava v KRÁSCE Z LEENANE je hodnej trouba, kdežto Lucčina postava je hodně komplikovaná… Lucko, myslíte, že by se vám role hrála lépe, kdybyste se v ní na scéně setkala s cizím člověkem, tedy „jen“ s kolegou?
Lucie: To nevím, to nedokážu posoudit. Jak se ve hře lámou city a emoce lítají od zdi ke zdi, měla jsem hroznou autocenzuru. Pořád jsem si říkala, abych to zahrála pravdivě. Když se totiž se svým jevištním partnerem hodně dobře znáte, tak hrozí nebezpečí, že váš protějšek pozná takové ty drobné pomůcky. Člověk, který to vidí poprvé, na to snadno skočí, ale člověk, který toho druhého opravdu zná jako pod rentgenem, ten ne. Pan režisér Svojtka nám sice dokázal strašně pomoct, když jsme nevěděli kudy kam, a na všechny ty potenciální levoty a pasti okamžitě upozorňoval, nicméně blízkost „rentgenového“ partnera tam byla.
Martine, vy máte taky strach z Lucky coby rentgenu? Bavíte se o tom třeba doma?
Martin: My se o práci bavíme minimálně. Mluvíme o věcech, které hýbou divadlem, o vztazích mezi lidmi. O práci jako takové, třeba že bych na zkoušce měl jít víc doleva nebo víc zakřičet v tom a tom místě, to si doma opravdu neříkáme.
Lucie: To je pravda.
Martin: A je to dobře, protože bychom se tady večer co večer hádali, každý na to má svůj názor. Ne že bychom nebyli přístupní názoru druhého, ale myslím si, že toho má člověk za těch iks hodin zkoušek denně tak akorát, a ještě se o tom bavit doma by bylo asi neúnosné.
Dohodli jste se na tom vědomě, anebo je to nepsané pravidlo?
Martin: Nikdy jsme se o tom nebavili, ale teď, když se nás na to ptáte, tak si uvědomuju, že to tak je.
Lucie: Asi je to dobré, protože kdyby životní partneři usoudili, že režisér je úplnej debil a nazkoušeli by si své scény jinak, třeba doma v kuchyni, nevím, jak by se inscenace vůbec dala dohromady.
Martin: A jsou takoví kolegové… (smích).
Lucie: No právě, přišli by druhý den, že si to doma změnili a teď to bude jinak. To by byl asi úplnej nesmysl. Vlastně nevím, jestli pracuješ doma, když jsi sám, já jo, ale to spíš ležím a něco si v hlavě prostě přemítám, ale že bych tu chodila na značky, to ne… Já doma nejvíc chodím v zástěře a vařím, takže to ani moc nejde.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- o kontroverzní Morávkově inscenaci Višňového sadu
- o spolupráci s Radovanem Lukavským
Autor fotografie: Diana Zehetner
