Zaznamenali jsme to i proto, že mezi oběťmi byl náš velvyslanec. O několik dní později zavraždil dvaadvacetiletý student ve finském Kauhajoki deset lidí. Je to v krátké době už druhý takový masakr ve Finsku. Ostatně podobné případy se občas přihodí v USA, Británii nebo u německých sousedů. U rakouských sousedů zase ničema Fritzel věznil po dvacet čtyři let v podzemním bunkru svoji dceru, trvale ji znásilňoval a takto s ní zplodil sedm dětí. Na rozdíl od těch, co stříleli a většinou si poslední kulku nechali pro sebe, případně je zastřelili policisté, Fritzel si žije v kriminále a chystá se napsat paměti. Podzemní bunkr, v němž věznil a prznil vlastní dceru, chce předvádět jako atrakci veřejnosti. Věřím, že tato zvrhlá doba mu to umožní. Počínání, za něž by ho až donedávna čekala mučírna a kat, mu teď nejspíš přinese dobrý výdělek.
Zmínil jsem jen několik posledních událostí, které vzbudily pozornost. To, že v Afghánistánu, Pákistánu, Izraeli či ve Španělsku různé skupiny muslimských či baskických fanatiků vraždí téměř denně, už sotva zaznamenáváme. Ale nezapomeňme, že i my máme podobné případy masových vražd. Heparinový vrah posílal lidi na věčnost, protože si, jak sám říká, přál, aby se něco dělo. Pak tu máme jiného našince, který si zašel s puškou do lesa a tam lovil náhodné chodce.
Lidé se děsí, protože tohle všechno se děje v míru; najednou se objeví bez zdánlivě zjevného důvodu kdosi a řekne: nenávidím lidi, jsou mi odporní tím, jak žijí, co vyznávají, tím, jak se množí, a považuji za svoji očistnou misi zbavit svět téhle ohyzdné dvounohé havěti. Jde a zavraždí jich tu deset, tu sto dvacet, tu tři tisíce a sám odejde ze světa živých rovněž. Ale nezapomeňme na nepříliš dávné vrahy daleko masovější: Robespierre, Lenin, Dzeržinskij, Stalin, Jagoda, Ježov, Hitler, Himmler, Gottwald, bin Ládin a stovky dalších, ti všichni vraždili nejen ve válce, ale i v míru. Obvykle se zdůrazňuje jejich fanatismus, jejich přesvědčení, že svým vražděním naplňují nějakou vyšší ideu. Nicméně se ukázalo, že velkými idejemi jen zastírali své chorobné pohrdání životy druhých – a jejich maniakální touha po vraždění dokázala oslovit všechny, kteří až do chvíle, kdy se dali do jejich služeb, podobné touhy potlačovali. Prý jim vymyli mozky. Řečeno přesněji: vymyli jim z mozků poslední zábrany, a oni se mohli chovat tak, aby naplnili svoji skrytou touhu. To, že jim navíc za vraždění slíbili ráj v nebi anebo na zemi, nemuselo být podstatné.
Kdykoliv se objeví někdo, kdo zdánlivě bezdůvodně začne střílet po svém okolí, tváříme se užasle. Politici promluví o tom, že je třeba něco udělat, zpřísnit přístup ke zbraním, kontrolovat krvavé počítačové hry či omezit televizní vraždění. Ale to jsou všechno jen útěšné řeči či záměry, které hodlají postihnout následek. Bojíme se přiznat, že v každé populaci se skrývá určité množství jedinců, kteří touží po lidské krvi. Jsou obvykle neviditelní až do chvíle, kdy přistoupí k činům – nebo, což je daleko horší, kdy uchopí moc. Je pravděpodobné, že mnozí by mohli být rozpoznáni důkladnými psychologickými či dokonce genetickými testy. Ale i takové rozpoznání jim jen těžko může zabránit v tom, aby se volně pohybovali mezi námi až do chvíle, kdy své vražedné snění promění v činy. Nástrojů, které použijí, nabízí moderní doba tolik, že se stejně uhlídat nedají.
Autor fotografie: Filip Habart
