Pro ty, kdo nevědí, jak funguje PMS u žen, stručné vysvětlení. Ve dnech těsně předcházejících menstruaci ženy obvykle trpí (kromě všelijakých fyzických nevolností) emočními stavy úzkosti, náladovosti, únavy, nesoustředěnosti, podrážděnosti, nevrlosti, naježenosti, deprese, různých mindráků. Z mužského pohledu dokáží být všeobecně otravné. Mužský PMS z ženského pohledu vypadá stejně. U žen to má samozřejmě biologické příčiny, u muže je to čistě psychické, nebo se alespoň žádné studii mužského PMS nepodařilo najít příčinu biologickou.
Nejsilněji se PMS projevuje u mužů se silnou dramatickou představivostí a slabým sebeovládáním. Naopak u mužů se silným sebeovládáním a slabou představivostí může PMS projít téměř nezpozorován, zvlášť není-li k dispozici žádná žena, která by se mohla mužskému PMS stát hromosvodem.
Mužský PMS je jeden z nejnovějších psychoneurologických objevů v milostných vztazích a dosud se o něm nevědělo jen proto, že muži nemenstruují. Nikdo tomu proto v tomto kontextu nevěnoval pozornost, a když ji věnoval, nespojoval to dokonce ani s žádnou periodickou pravidelností. Spíš se to bralo jako trvale přítomná vada charakteru, nepředvídatelná náladovost, arogance či mindrák potřebující se kompenzovat. Ti, kdo existenci jakéhosi takového syndromu tušili, jeho symptomy sledovali a snažili se je jakž takž odborně pojmenovat, tomu provizorně říkávali „perioda samonasírací“. PMS zní vědečtěji a věrohodněji, a je proto omluvitelnější.
Mužský PMS se projevuje takto: Ona mu (například) zapomene přijít na rande nebo se (například) bez upozornění o hodinu zpozdí a neposkytne mu okamžitě dostatečně pokornou omluvu. Pro něho je to od ní projev povýšenosti, neúcty k jeho času, potřeby ho urážet a ponižovat. Nebo (například) ona v obyčejné konverzaci plácne něco, co se ho osobně dotkne a proti čemu má potřebu se bránit. Protiútokem, jak jinak.
Každá žena něco podobného udělá nebo plácne každou chvíli, protože od přírody nezvládá časové dimenze a přemýšlí nahlas, aniž by před vyslovením každé věty zvažovala, co bude říkat a jaký účinek by to na něho mohlo mít. Většinu dní on taková plácnutí nechá projít, nevěnuje jim pozornost, nepokládá je za důležité nebo je nevnímá. Jenže ony se mu podvědomě střádají v paměti. V periodě PMS ho pak najednou jedno takové plácnutí vyšponuje do samonasírací spirály, v níž se (vědecky řečeno) akumulují, agregují, akcentují a akcelerují všechny ty hrůzy, které mu za celý poslední měsíc (půlrok, rok, deset let) řekla a provedla. Vybičovaná mužská představivost pak začne detailně rozpracovávat všemožné teorie a rozvíjet neexistující dramata o její nelásce, nedokonalosti, nehodnosti, nevděčnosti, nesnesitelnosti.
Následuje období vzájemné a stupňované uraženosti, nevraživosti, trucování, trestání odmítáním něhy a náběh na rozchod. Hromadí se čas promarněný odpíráním blaha Tao, které je přirozeným stavem vesmíru. Všechno ostatní je faleš, přetvářka, předstírání, které se čínsky jmenují Mao. Mao vzniká tehdy, když volnému proudění blaha bráníme. Když nahrazujeme něco, co přirozeně JE, něčím, co si představujeme, že by BÝT MĚLO, podle našeho egocentrického řádu, kolektivistické utopie, nepřirozených pravidel, Maovy příručky. Tak se z nás taoistů stávají maoisté.
Objev mužského PMS je ale senzace takového taoistického významu, že by mohla zachránit spoustu ohrožených milostných vztahů. Takto: Vezme-li ona na vědomí, že on se chová iracionálně, agresivně a nepříčetně jen dva či tři dny v měsíci, mohlo by jí to pomoci taoisticky zmírnit své obvyklé maoistické reakce jako „ty mě POŘÁD urážíš, nejsem ti NIKDY dost dobrá, NIKDY neposloucháš, co říkám, nesmím ti NIC říct, aniž bys na mě POKAŽDÉ útočil, ty POŘÁD jen číháš na nějakou moji chybu, abys mně ji vytkl.“
S tímto novým vědeckým objevem by (podle délky trvání mužova PMS) mohla konečně přijít na to, že on je vlastně ze 70, 80 nebo dokonce i 95 procent normální laskavý chlap. A že k uklidnění vztahu postačí, když si ho představí ve stavu, jaký zná ze svého vlastního PMS, nechá jeho projevy PMS po sobě sklouznout jako po teflonu, spolkne urážku či trápení, usměje se laskavě, políbí ho, pustí se do něčeho užitečného, jde si poplkat s kamarádkou či jinak přehodí myšlenky jinam a počká, až se jeho syndrom přežene. S vědomím, že jakákoli její reakce v této chvíli by ho jen vyšponovala do větší nepříčetnosti a konflikt násobila a prodlužovala.
Protože muž je člověk jeskynní, udělá nejlíp, když na dobu svého PMS zaleze do jeskyně, pohrouží se do nějakého koníčka, dopíše knihu nebo domaluje obraz, dopočítá firemní účetnictví, jde na ryby, houby, golf nebo do hospody. A počká, až mu uklidněný mozek opět všechno poskládá a spočítá, že se mu po ní vlastně stýská a že by bez ní nevěděl, co se sebou. Její mozek mezitím něco podobného spočítá taky. Tak se PMS a jeho následky dají zkrátit z několika promarněných dní či dokonce týdnů na pár užitečně strávených hodin. A bojíte-li se, že to nezvládnete, usnadněte si to tím, že si na stěnu pověsíte velký nápis: MAO IS DEAD – LONG LIVE TAO.
Autor fotografie: Vojtěch Vlk
