Děkuji za kompliment, ale nemyslím si o sobě, že jsem nějak zvlášť krásná. Ostatně co je pro někoho krásné, pro jiného není. Je to velmi relativní pojem. Fakt je, že obdivuji několik světových hereček, i hollywoodských, kterým jejich krása nijak nepřekáží v hraní, ba naopak. Víte, já mám velmi ráda humor, a proto s láskou vzpomínám na výrok Heleny Růžičkové:

„Když se ráno podívám v koupelně do zrcadla, tak si řeknu: ,Neznám tě, ale umeju tě.‘“

Helenu Růžičkovou jsem měla moc ráda. Bylo úžasné sledovat ji třeba v seriálu VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE, ve kterém hrála úplně jinak, než jak jsme u ní byli zvyklí. Navíc mi na ní bylo sympatické, že si uměla ze sebe udělat legraci. Taková byla i Stella Zázvorková.

Přiznám se, že mám sen zahrát si s Jiřinou Bohdalovou. S Jiřinou Jiráskovou jsem dvakrát filmovala, ještě se s ní tak setkat v divadelní inscenaci!

 

Nemyslete si, dokážu být taky pěkně líná a občas se mi nechce dělat vůbec nic. Možná, že vůli jsem získala díky vrcholovému sportu. V něm nemáte nic zadarmo. Rodiče měli na můj vývoj a nakonec i volbu profese velký vliv, třebaže působili mimo obor. Tatínek byl matematik a dbal velmi na vzdělání, maminka je inženýrkou ekonomie. Ale vypěstovali ve mně lásku k divadlu. Jejich zásluhou jsem už jako pětiletá holka viděla ve Smetanově divadle, nyní Státní opeře, nádherné představení RUSALKY. To byl zážitek! Dodnes si vzpomínám, jak mě ohromil Eduard Haken, který zpíval vodníka.

 

Určitě. Ale já jsem se v tomto městě opravdu jen narodila; vyrůstala jsem u babičky a dědečka v nedaleké malé vesničce, která se jmenuje Měkynec. Do Písku jsme jen čas od času jezdili nakupovat. Ale ani to nebylo zapotřebí. Já jsem zažila ještě pojízdné prodejny Jednoty – a to byla také velká romantika. Babičky a dědečkové s vnoučaty se sešli u stromu na návsi a čekalo se. Sortiment byl pochopitelně značně omezený, ale přece jenom se nemuselo každý den za nákupy do města. Vzpomínka na Písek mi ožívá hlavně s písničkami, které miloval děda a často si je prozpěvoval. Ale do školky jsem začala chodit už v Praze, kam jsme se s rodiči odstěhovali.

 

Jsem jedináček. Ale nikdy jsem nebyla sama – ve sportovních oddílech a v kroužcích jsem měla dost přátel.

 

Dvakrát jsme vyhráli s partnerem juniorské mistrovství republiky v tancích na ledě.

 

Však mi Soňa Pavelková, maminka herce Ondřeje Pavelky, ke které jsem chodila na výuku herectví, říkala: „Dano, musíš si vybrat. Obojí dělat nelze.“ Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala.

 

To je pravda. Mám. Nejprve mě uchvátil film – příběhem, hudbou, choreografií, kterou vykouzlil Bob Fosse, pochopitelně, že jsem byla nadšena i Lizou Minnelli – jejím hereckým a pěveckým výkonem. Po letech jsem dostala příležitost nahlédnout i do tohoto původně divadelního muzikálu. Režisér Petr Lébl mě požádal, abych se podílela na inscenaci jako choreografka. Byla to od něho převeliká odvaha, protože v té době jsem choreografii teprve u profesora Pavla Šmoka studovala. U každého nastudování muzikálu je potřeba upravit hudební part a jednotlivá čísla pro konkrétní interprety, proto si přizval Petr Lébl jako aranžéra skladatele a hudebníka Petra Maláska. Předtím jsme se jednou potkali, ale jen jsme se plaše pozdravili. No a od nastudování KABARETU v Divadle Na zábradlí jsme spolu. Už čtrnáct roků.

 

Našla. Jmenuje se KONĚ SE TAKÉ STŘÍLEJÍ a je známá i z filmového ztvárnění. Líbí se mi i proto, že se tam hodně tančí. Zatím tomu brání úplně všechno. Náročné by bylo získat práva, hra má hodně postav… Možná se dočkám, že se jednou bude hrát zrovna v Divadle Bez zábradlí.