„A máš pravdu,“ řekla mu na to malířka a šla pro další láhev.
Ethologové tvrdí, že lidský smích vznikl evolucí původního zvířecího odkrývání zubů. To je sice u šelem spíš znamením nevraživosti, ale u opic a hlavně lidoopů projevem pobavenosti. Pobavenost je výsledkem zábavy a zábava je ztotožňovaná s humorem. A co jsou to vlastně ti ethologové? Ethologie je poměrně nová věda, která se dá trochu zjednodušeně definovat jako psychologie zvířat. Vyučuje se nikoli jako součást biologie, nýbrž psychologie. Studuje charakter (řecky ethos) jednotlivých živočišných typů, vlastně ještě přesněji jejich chování a srovnává je s jinými druhy zvířat a v konečném záměru i s psychologií lidskou. Může tedy být bohatým zdrojem komedie, jako jím jsou bajky, pohádky o zvířátkách, Ferda Mravenec a Brouk Pytlík. Nebo taky lidová rčení, např.: „chová se jako prase“ (hyena, kráva, koza, husa, krysa), „vypráví nám kraviny“ (koniny, voloviny), „je to psina“, „slizký jako had“, „opičí se“, „roní krokodýlí slzy“, „má sloní paměť“, „je zvlčilý“, „lišácká vychytralost“. Jedním z mnoha zdrojů humoru tedy je antropomorfizace zvířat a animalomorfizace lidí. Tedy pohled na zvířata, jako by byla lidé, a pohled na lidi, jako by byli zvířata.
Je-li ale humor – jak tvrdí humorologové – vlastností všech lidí a všech civilizací, jak to, že v životě potkáváme tolik lidí nehumorných? Znamená to pokaždé, že jsou i nehumánní? Jak to tedy s tím jejich humorem je? Schovávají ho před námi? Nebo se jejich humor od našeho tolik liší, že jej na nich nepoznáme? Nebo jej projevují jinak než smíchem či tím, že nás rozesmějí? Jak? A proč?
Jeden z prvních filosofů, který přišel s teorií humoru jako lidské výlučnosti, byl Aristoteles. Humorem se prý člověk podobá „bohům, kteří se také dobrému vtipu rádi zasmějí“. Humor byl pro něho „jediným testem vážnosti, stejně jako vážnost humoru, neboť co nesnese výsměch, je podezřelé, stejně tak jako vtip, který nesnese vážné zamyšlení, je falešným vtipkováním“. Obdoba starého taoistického „z čeho se nedá dělat sranda, to se nedá brát vážně“.
Pythagoras byl prý mudrc humánní, ač nehumorný a „obsah čtverce nad přeponou rovná se součtu obsahučtverců nad odvěsnami“ je asi nejvtipnější věta, jakou kdy pronesl. Sokrates se prý smál málokdy, „vím, že nic nevím“ bral smrtelně vážně a taky byl za to k smrti odsouzen za trestný čin kažení myslí mládeže. Jedna z mála humorných filosofických pouček, které pronesl, se týká manželství: „Jen se žeňte. Bude-li hodná, budete šťastní, bude-li zlá, stanete se filosofy.“ Inspirovala ji k němu, jak víme, jeho žena jménem Xantipa. Jí tedy vděčíme za tu špetku Sokratova humoru.
Cicero pochyboval, že humor je dán každému lidskému tvoru, pokládal jej za vyšší stupeň intelektuální vyspělosti městské civilizace a nazýval jej také slovem „urbanitas“. Člověk venkovský žijící blíž přírodě se prý víc potýká s živly a tvrdým živobytím a sžívá se s rytmem přirozeného života, takže má k životu přístup spíš tragický, melodramatický, pastorální a romantický. Zažívá méně lidských konfliktů, zrad, podrazů a lidských selhání, takže je prožívá v celé jejich opravdovosti, vážnosti a truchlivosti, nebo naopak čisté nepředstírané radosti. Teprve až si v hustěji zalidněném a profesně a intelektuálně pestřejším prostředí města lidé jeden druhému lezou na nervy, začínají si místo otevřené nevraživosti pěstovat ironii, sarkasmus, nadsázku a schopnost povznést se nad události smutné, tragické a nešťastné tím, že se na ně kouknou z jiného úhlu, jiné perspektivy, jiného cíle, jiného smyslu života. A tak vzniká urbanita čili humor podle Cicera. Ale má prý být spontánní a nenucený a ne za každou cenu, neboť „kdo usiluje o výbuchy smíchu a pověst vtipálka, má černé srdce“. A protože i středověká církev a šlechta brala Cicera jako „spravedlivého pohana“ vážně, museli komedianti až do konce renesance bydlet za hradbami měst, aby se od jejich černých srdcí poctivý lid nezašpinil.
