„Koupil jsem si horizont,“ řekl, když jsme se rozhlédli od dveří jeho domku po zvlněných okolních loukách s trávníkem zastřiženým na čtyři milimetry, s ostrůvky stromů a praporky, které se ve větru třepotaly u malých jamek. Mimoděk tak hned na úvod zformuloval pointu celého příběhu o tom, jak kromě toho, že přiblížil horizont ke svému domu, rozšířil obzor nejen svým sousedům, ale i spoustě ostatních, přespolních.
POHLED NA OBZOR
Když si zhruba před čtyřiceti lety během svého pobytu v Anglii poprvé zahrál golf, vůbec ho nenapadlo, že by jednou sám stavěl celé hřiště. Na něco takového nepomyslel ani později, kdy se stal řádným členem karlovarského golfového klubu Slovan. Nic podobného mu neblesklo hlavou ještě ani v okamžiku, kdy začátkem devadesátých let spolu se dvěma kamarády koupil polorozpadlý statek a pozemky v obci Háje pár kilometrů od naší golfové kolébky – Karlových Varů. Na části z nich postavil rodinný domek, a když zjistil, že jsou doslova za babku k mání i neudržovaná pole vedoucí až k lesu, za kterým zapadá slunce, neváhal. Je jedno, že se jejich koupí chtěl pojistit, aby mu před domem někdo nepostavil prasečák, právě tehdy ho totiž myšlenka na golfové hřiště napadla poprvé: „Původně jsem si řekl, že by nebylo špatné udělat si pro sebe jednu cvičnou jamku, na které bych si mohl trénovat jen pár kroků od obýváku. Posekal jsem ten kousek, a jak jsme tam tak s manželkou stáli a dívali se na obzor, kde zelená přecházela v modrou, rozhodli jsme se, že to posekáme celé.“ Od majitelů golfového hřiště v Lubech koupil stařičkou sekačku a udělal to. Tím začal vlastní příběh Golfu Háje.
HŘIŠTĚ SI UDĚLÁM SÁM
Úvodní kapitolou v něm bylo setkání s kamarádem, který projektuje golfová hřiště a myšlenku rozkreslil na papír. Stěžejní roli pak sehrál také šikovný Ukrajinec Dmytro Maksimyv, který se zjevil na scéně v okamžiku, kdy začalo být jasné, že Miroslav Hofírek stavbu sám nezvládne. Věc totiž nepojal stylem vzít miliony a realizaci zadat, chtěl si hřiště začít stavět vlastníma rukama: „Profil krajiny byl příznivý, šlo jen o to do ní hřiště dobře zasadit. Nebylo třeba složitě modelovat kopečky, protože kopcovitá byla louka dostatečně. Využil jsem i původní remízky a stromy, další jsem postupně vysazoval.“ Nad tím, co dnes zní tak jednoduše, si ovšem okolí ťukalo na čelo a šeptalo cosi o chimérách a bláznovství. Znamenalo to totiž začít vymýcením náletových dřevin, svážením tun kamenů a likvidací černých skládek, protože na louky vesničané vyváželi nejrůznější odpad. „Měl jsem velké štěstí, že jsem narazil na kluka, který tady sháněl práci. Rád jsem Dmytrovi vyřídil všechna potřebná povolení, protože bez něj bych hřiště dohromady nedal.“ Klíčový muž je tady zaměstnaný dodnes.
ÚSMĚVY MARKA EBENA
Zpočátku Miroslav Hofírek narážel na nedůvěru lidí, přikrmovanou mediálními spekulacemi o tom, že staví golfové hřiště pro kontroverzní ruské podnikatele, kteří se usadili ve Varech a okolí, nebo pro svého souseda Marka Ebena, který si zde společně se svojí ženou také pořídil domek. „Stáli jsme tehdy s Markem u plotu, kouřili a smáli se tomu,“ on totiž od počátku věděl, že stavím veřejně přístupné hřiště. Podezřívaví byli i ochranáři, protože právě těmito loukami v Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les vede biokoridor. Hřiště není od okolní přírody nijak odděleno plotem, volně do ní přechází jako její učesanější součást. „Kromě chráněných brouků, kteří putují biokoridorem, nám sem z lesů běžně chodí rýt divočáci, po kterých musíme vlastnoručně uklízet.“ U správců chráněné krajinné oblasti si nakonec důvěru získal, jak dokazuje dotace na rekultivaci krajiny, za níž na hřišti mohl vysadit 480 nových stromů.
Příroda mu připravila ještě jeden oříšek, a to v podobě problému s vodou. Hřiště je na kopci a jediným zdrojem vody pro zavlažování je studna, jejíž kapacita ovšem na rozlohu třicetihektarové plochy nestačí. „Dohodli jsme se s Povodím Ohře, že budeme brát vodu z nedaleké přehrady. Je to otázka příštího roku, kdy bychom se na tento hlavní zdroj měli připojit.“
HŘIŠTĚ, NA KTERÉM SI MŮŽE ZAHRÁT KDOKOLI
Po letech, sám a pak s pomocí Dmytra kopal krumpáčem a vozil naložená kolečka, otevřel v roce 2003 cvičné jamky a o rok později už celé devítijamkové hřiště. V mírně kopcovitém terénu si tady přijdou na své milovníci sportovnějších golfových zážitků. Pánové nachodí při hře kolem šesti kilometrů, dámy o kilometr méně. Nejobtížnější je jamka číslo tři, v blízkosti jamek 1 a 8 jsou malá jezírka a finální jamka má ostrovní green. I když v kraji proslulém lázeňstvím je dnes celkem deset golfových hřišť – sedm 18 jamkových, tři 9 jamková a Golf Háje leží doslova na půl cesty mezi Golf Resortem Karlovy Vary a Astoria Golf Clubem v Cihelnách, podle Miroslava Hofírka si vzájemně nekonkurují. „Oni mají úplně jinou klientelu a jejich příjmy jsou založené na komerčních turnajích pořádaných pro velké firmy, které za den pronájmu zaplatí statisíce korun. Naše turnaje vypadají tak, že když má někdo narozeniny, pozve si kamarády, přiveze si občerstvení a udělá si oslavu s golfem.“ Miroslav Hofírek hřiště koncipoval jako nízkonákladové s cílem, aby si na něm mohl zahrát kdokoli i s naprosto průměrným měsíčním platem. Zatímco o pár kilometrů dál stojí roční klubové členství víc než 150 tisíc korun, v Hájích to dělá 25 tisíc. Jestliže někde zaplatí hráč za den mezi patnácti sty a třemi tisíci, tady dá 400 – 500 Kč a během dne hru může kdykoli přerušit, zajet si třeba na výlet do města a zase se vrátit a pokračovat. Podpisy s daty VIP návštěv v provizorní klubovně ovšem svědčí o tom, že se mezi jamkami objevují mnohé známé osobnosti z řad umělců a sportovců, a také prezident republiky Václav Klaus. „Myslím, že mu vyhovuje zdejší rodinná atmosféra a pocit soukromí, protože ho u nás nikdo neokukuje. Někdy přijede sám a rád si sám hřiště projde, jindy hraje ve dvojici s trenérem.“ Místní klub má zhruba 200 členů, všichni se prý navzájem znají a po hře spolu rádi posedí. „Chtěl jsem, aby se na golf lidé přestali dívat jako na elitní záležitost a snobárnu. Aby si ho mohli zahrát i ti, kteří by se k němu jinak nedostali.“ Toto krédo, se kterým do stavby šel, nezůstalo vzletnou frází už jen proto, že sem pravidelně chodí hrát bezmála dvacet lidí z celkem osmdesáti obyvatel vesnice. Tréninkové časy tu má vyhrazeny i mládež a v letních měsících si první údery mohla vyzkoušet dětská drobotina v tréninkovém celotýdenním kempu, a to za symbolických 250 Kč na týden.
Kdyby ho golf živil, nejspíš by splakal nad výdělkem, charitu svého druhu si může dovolit díky prosperitě své firmy, která se zabývá personálním poradenstvím pro renomované domácí a zahraniční klienty. „Takto pojaté hřiště se samo neuživí, jen na údržbu, postřiky, stroje a náhradní díly vyklopím ročně víc než milion korun. A to uvažuji o rozvoji hřiště, čeká mě připojení zavlažovacího systému a stavba pořádné klubovny. Něco padne i na platy stávajících šesti zaměstnanců, protože já tu poslední dva roky už manuálně nepracuji. Musím se trochu šetřit, brzy mi bude šedesát a chci ještě nějakou dobu podnikat, abych si to celé mohl dovolit dotovat.“ Dnes už s úsměvem vzpomíná na dobu, kdy jeho firma pomáhala vybírat kandidáty do konkurzu na generálního ředitele České televize a on u jednacího stolu raději schovával své mozolnaté, od stavby hřiště upracované ruce pod stolem, aby nekazily celkový vrcholně manažerský dojem.
GOLF JAKO ŽIVOTNÍ FILOSOFIE
Hřiště pro majitele, který potěžkal ve vlastních rukou doslova každý překážející kámen a osahal každý metr trávy, jistě musí být hodně srdeční záležitostí. „Nechci, aby to znělo nějak pateticky, ale pro mě je golf životní názor a styl. Když člověk hraje, sám si počítá rány, sám si hlásí výsledek, a to je hodně o osobní poctivosti a férovosti. A o slušnosti, protože vás nikdo nekontroluje. Je to hrozně důležité zvlášť u dětí, které mohou dostat pod kůži, co je to hrát sám od sebe fair play.“ Zatímco naše golfová federace proklamuje heslo „Hraj golf, změň život“, v Hájích se bez velkých gest promítá do opravdových příběhů. „Poznal jsem tu dva kluky, kteří se v osmé nebo deváté třídě jen tak bezcílně poflakovali po vsi a kouřili. Přitáhli jsme je ke golfu a jeden z nich má dnes hendikep 8.“ Na tomto hřišti se běžně objevují lidé, kteří se do té doby s golfem nesetkali a pramálo vědí o klasické golfové etice. Miroslav Hofírek je přesvědčený, že když si ji osvojí, bude jim k dobru, a to nejen při hře. „Když soupeř, se kterým hraji, při hře ztratí míč, je samozřejmostí, že mu ho hledám. Stejně tak je jasné, že mu pochválím každou dobrou ránu a naopak jsem zticha, když se soustřeďuje před úderem. Při hře jste mnohdy třeba pět hodin venku s úplně neznámými lidmi, záleží jen na vás, jestli a jak se vyvine váš vztah od počáteční zdvořilosti na první jamce.“ Jako psychologa z povolání ho prý znovu a znovu fascinuje, jak tím, že se člověk slušněji oblékne, změní i své chování. „Nebazírujeme na předpisovém golfovém oblečení, ale v džínách, teplácích, šusťákách nebo do půl těla se u nás nehraje. Mám vyzkoušené, že když se lidi zkultivují navenek, jsou jiní i uvnitř. Golf je totiž nejen hezká, i když trochu technicky náročná procházka, on nás také naučí, jak se k sobě chovat slušně.“
Celý příběh začal tím, jak si jeden člověk řekl, že barbarsky zplaněnou přírodu v okolí svého domu nenásilně zkultivuje do podoby, která mnohým přinese spoustu radosti. Golf mu to oplácí tím, že pomáhá kultivovat člověka, a historie Golfu Háje ukazuje, že investice vložená do díla se nemusí vracet v penězích, ale v lidech.
text MARTINA HRDLIČKOVÁ, foto ARCHIV MIROSLAVA HOFÍRKA
