Princezna Maud spatřila světlo světa 26. listopadu 1869 v době, kdy se její babička, anglická královna Viktorie, utápěla v žalu nad smrtí svého manžela, prince Alberta. Vytvořila si vlastní svět, odmítala vycházet na veřejnost, a anglický dvůr se na sklonku jejího panování změnil v prudérní společnost, která dbala na přísné dodržování etikety a konzervativních zásad chování. Maud však vyrůstala ve zcela odlišném prostředí. Marlborough House, princeznino rodiště a londýnské sídlo jejího otce, britského následníka trůnu Eduarda, a jeho manželky princezny Alexandry, bylo místem setkávání liberální společnosti. Následník trůnu kolem sebe soustředil kroužek lidí, kteří neměli rasové ani třídní předsudky.

Následník trůnu a jeho manželka nebyli skvělým párem, ale svým dětem dokázali vytvořit ideální domov. Krásné Alexandře se nepodařilo natrvalo si připoutat přelétavého muže, u něhož se střídaly zástupy milenek, proto se plně věnovala svým dětem. Ty k ní cítily bezmeznou lásku a úctu, do konce života ji oslovovaly drahá maminko a ona se k nim chovala tak, jako by nikdy nevyrostly z dětských střevíčků.

 

Maud si jako nejmladší dcera a předposlední dítě následnického páru plně užívala svobody a volnosti. Měla veselou povahu a byla také odvážná a nebojácná. Díky těmto vlastnostem získala přezdívku Henry podle otcova přítele – admirála sira Henryho Keppela. Děti si v paláci hrály na indiány, sjížděly po schodech na stříbrných podnosech a bezdůvodně zvonily na služebnictvo. I přes veškerý komfort londýnského života byla Maud nejraději, když se vyjelo na venkov. Stejně jako její bratr, pozdější král Jiří V., si zamilovala rovinatý terén kolem sídla Sandringham v hrabství Norfolk. Zdejší krajina přímo vybízela k jízdě na koni, kterou si Maud nedokázala odepřít ani v době nemoci. K oblíbeným sportům mladé princezny patřila také cyklistika, kvůli níž se dostala do konfliktu s královnou Viktorií. Ta tvrdila, že to rozhodně není vhodná činnost pro princeznu. Živelná Maud, která se na návštěvu u babičky nikdy netěšila (dokázala před ní usedavě plakat a vztekle dupat), si však prosadila svou a s klidem prohlásila, že přece každý ví, že i princezna má nohy.

 

V osmnácti letech vyrostla Maud v pohlednou dívku s útlým pasem, která se stala středem pozornosti. Její veselá povaha však náhle zmizela a princezna se dokázala uvolnit pouze v rodinném kruhu nebo v důvěrně známém prostředí. Na veřejnosti byla plachá, šeptala, a lidé jí začali přezdívat královská stydlivka. V té době prožívala svou první velkou lásku. Při oslavách stříbrné svatby rodičů se bláznivě zamilovala do svého kamaráda z dětských let, prince Františka z Tecku, hezkého mladíka s černými vlasy a modrýma očima. František však její city neopětoval, neodpovídal na její láskyplné dopisy a nepomohla ani přímluva Františkovy sestry Mary, která se později stala princezninou oblíbenou švagrovou a anglickou královnou. Zatímco se Maud soužila nešťastnou láskou a léta běžela, snažila se pro ni babička Viktorie najít vhodného ženicha. Jejím favoritem byl budoucí hesenský velkovévoda Ernie, ale plán ztroskotal na kategorickém odporu princezniny matky, která by nikdy nepřipustila, aby se její dcera provdala do Německa. Matčinu nenávist k Němcům zdědila také Maud, která je označovala za vandaly a prohlašovala, že taková strašidla, jako jsou Němci, nikdy neviděla.

V roce 1895 bylo Maud 26 let, proto se rozhodla vzít osud do svých rukou a prostě se zasnoubila s tím, kdo byl momentálně po ruce. Tím šťastným nebyl nikdo jiný než její bratranec, dánský princ Karl, kterého kdysi nazvala nevyzrálým budižkničemu. Karl svou sestřenici obdivoval již dlouho, ale vzhledem k jejím nelichotivým výrokům na jeho osobu se jí bál požádat o ruku. Osmělil se až během rodinných cyklistických výletů na podzim roku 1895. Princezna nedělala drahoty a Karlovu nabídku přijala napoprvé. Hlavním důvodem bylo to, že Karl jako druhorozený nezdědí trůn, tudíž nehrozilo nebezpečí, že by musela opustit Anglii, kde si přála žít i po svatbě.

Svatba Maud a Karla se uskutečnila 22. července 1896 v soukromé kapli Buckinghamského paláce. Nevěsta v šatech z bílého saténu působila klidně a vyrovnaně a při obřadu ji z čestného místa přímo za snoubenci sledovala královna Viktorie, která jim po obřadu udělila požehnání. Novomanželé pak odjeli do Appletonu na sandringhamském panství, který dostali jako svatební dar od nevěstina otce.

 

První týdny po svatbě prožívala Maud jako pohádku. Tato idyla ale netrvala dlouho. Princeznino přání prožít život v Anglii nebylo splněno. Maud se musela podvolit tlaku ženichovy rodiny a vydat se do neznámé země za mořem. Dánsko si nikdy nezamilovala a společnou řeč nenacházela ani se členy dánské královské rodiny, které nazývala obludnými monstry v nemoderních šatech. V Kodani si připadala jako ve vězení. Postrádala zábavu a přepych anglického dvora, nelíbil se jí skromný život v desetipokojovém bytě na Bredgade nedaleko paláce Amalienborg, který musela sdílet se služebnictvem. Karl se vrátil ke svým povinnostem u námořnictva a Maud se cítila osamocená. Často jezdila do Anglie, nebo svou matku bombardovala dopisy, ve kterých si ztěžovala na Kodaň a dánské počasí. Královna Alexandra chápala dceřin stesk po domově, přesto nabádala dceru, aby upřednostnila povinnosti před city. Princezniny dlouhé anglické pobyty kritizovali i dánští příbuzní, kteří si je vykládali jako neúctu k dánskému lidu a neochotu plnit úkoly, ke kterým se zavázala sňatkem. Karlovi rodiče nestáli o to, aby se jejich syn pod vlivem manželky stal cizincem ve vlastní zemi.

 

Princezniny pobyty v Anglii, zdůvodňované bronchitidou a neuralgií, se stávaly ještě častějšími po nástupu Maudiných rodičů na anglický trůn v roce 1901. Když Maud po šesti letech manželství zjistila, že je těhotná, odjela okamžitě na doporučení lékařů do Anglie. Svůj pobyt zdůvodnila nejen zdravotním stavem, ale také tím, že přece není nutné, aby potomek, který se v budoucnu nestane dánským králem, přišel na svět v Kodani. Syn Alexandr se narodil 2. 7. 1903 v Appletonu. V nedávné době přišel historik Bomann Larsen, autor knihy LIDÉ O NORSKÉ KRÁLOVSKÉ RODINĚ, na základě svého bádání v norských, dánských a anglických archivech s tvrzením, že údajným otcem královnina syna byl její lékař François Laking. Larsen se domnívá, že královna byla uměle oplodněna v londýnské nemocnici na Wellbeck Street spermatem svého lékaře.

 

Život princezny Maud, probíhající dosud v klidných kolejích, se od základu změnil na prahu 20. století. V roce 1905 ukončili Norové dlouholetou unii se Švédskem, vyhlásili nezávislost a hledali vhodného kandidáta pro svůj trůn. Jako nejlepší volba se jevil druhorozený syn dánského krále, princ Karl, Maudin manžel, protože právě dosáhl optimálního věku, znal mentalitu severských národů, byl zetěm mocného anglického krále, vyhovoval nábožensky a také se již postaral o pokračování případné dynastie. Princ Karl byl nabídkou polichocen, ale rozhodl se brát ohledy na svou ženu. Princezna Maud o nabídce dlouho uvažovala. Bylo lákavé stát se svou vlastní paní a konečně se odpoutat od manželovy rodiny, zejména tchyně, která neschvalovala její pobyty v Anglii. Děsila se ale toho, že by se měla vzdát své relativní svobody. Otci se svěřila, že by raději hospodařila na farmě v Anglii nebo Irsku, než žila v Kristianii (tehdejší název pro hlavní město Oslo). Eduardu VII. lichotilo, že by se jeho dcera měla stát norskou královnou. Rozhodně si nepřál, aby na volný trůn usedl některý ze synů německého císaře Viléma II., a tak učinil jejím úvahám konec a přinutil ji plnit povinnosti, ke kterým se narodila. Nyní již nic nebránilo tomu, aby Karl a Maud přijali na slavnosti v korunním sále kodaňského paláce Amalienborg korunu a vydali se do nové vlasti. Karl se v duchu norské tradice rozhodl přijmout nové jméno Haakon VII., také korunní princ, kterého anglická babička nazývala malým Hamletem, byl překřtěn na Olafa. Princezna Maud si ponechala své původní jméno, protože tvrdila, že pokud bylo dobré pro britskou princeznu, musí být dobré i pro norskou královnu.