„Všechno jsem si to zavinila sama,“ říká s úsměvem, když se ohlíží za začátky své kariéry. S tenisem začala pozdě, až v devíti letech. Měla ale talent, takže za rok už hrála turnaje a vítězila. „Obrovsky mě to bavilo. Rozhodně jsem neplnila sny svých rodičů. Jejich role spočívala především v tom, že mě vozili na tréninky a na turnaje,“ vzpomíná Petra Němcová.

Vyzařuje z ní sebevědomí, ale ani v nejmenším nezdravé. Z hotelové restaurace je výhled do míst, kudy kdysi tekla Mlýnská strouha. Mladá manažerka si zamíchá kávu: „Ani o svém budoucím povolání jsem neměla v dětství nijak zvlášť jasno. Chtěla jsem dělat něco, co by mě bavilo. Že by v tom měl být sport, to bylo jasné. A také jazyky. Rodiče jsem sice vyslechla, ale naštěstí nechávali vždy rozhodnutí na mně a za to bych jim chtěla moc poděkovat.“

Po maturitě na sportovní škole se Petra pokusila o strojní fakultu, která jí moc „nesedla“. Rozhodovala se, zda studií nechat a jít pracovat, nebo zkusit školu jinou, anebo odejít sbírat zkušenosti do zahraničí. Jediná dcera rodičů Němcových se vydala cestou třetí. Bylo jí devatenáct let. Sbalila se a odjela pracovat jako au pair do Anglie. Do své nabídky uvedla, že děti povede k tenisu. Odjížděla na půl roku, zůstala dva.

 

Petra měla na starosti sedmiletého kluka, ale záhy začala učit tenis celou rodinu. „Jezdili jsme na společné dovolené, kde jsme měli tenisové hodiny, a bylo to fajn,“ vzpomíná na dobu, která jí otevřela svět. „I v Anglii jsem hrála tenis, i několik turnajů. Měla jsem spoustu kontaktů, poznala jsem zajímavé lidi. Z České republiky jsem měla trenérský kurs a v Anglii jsem si udělala osvědčení, že mohu trénovat i jinde po světě.“ Díky tomu se Petra stala hlavní trenérkou prázdninového campu, kterého se účastní děti z nejbohatších rodin světa. „Tady si mě vyhlídl člověk, jenž pracoval v největším evropském tenisovém klubu v Kataru a potřeboval mladého člověka, který umí anglicky a je dobrý hráč.“ A tak dostala jednadvacetiletá Češka nabídku jít trénovat do jednoho z nejbohatších států světa, do Kataru.

„Pamatuju si svůj tehdejší telefonát domů. Rodiče se zhrozili: Do Arábie? Po pravdě řečeno, také jsem se trochu bála. Ale věděla jsem, že je to šance poznat zase něco nového. Také jsem měla jistotu, že když se mi tam nebude líbit, můžu se kdykoli vrátit. A že mám podporu rodičů,“ pokyvuje sympatická žena hlavou.

Ačkoli byla tehdy Petra velmi mladá, neodjížděla do arabského světa naivně a naslepo. Věděla, kde je česká ambasáda, měla kontakty na známé a věděla dokonce i o několika českých rodinách, které v Kataru žijí. „Vzpomínám na první večer, kdy jsem poprvé uviděla ženy zahalené v černých šatech od hlavy k patě. Zaujalo mě to a chtěla jsem o tom vědět něco víc,“ řekne a po sotva znatelném zamyšlení dodá: „Bylo to pro mne něco jako adrenalinový sport. Když se navíc domluvíte alespoň jedním jazykem, není cestování žádný problém. Jsem kosmopolita, takže přizpůsobit se mi nečiní potíže.“

V Kataru působila jako asistentka hlavního trenéra v největším mezinárodním tenisovém klubu, jehož členy jsou příslušníci světové smetánky, členy katarské královské rodiny nevyjímaje. Teprve později se dozvěděla, že jako žena – tenisová trenérka je v celém Kataru jediná. „Proto mě začaly vyhledávat členky královské rodiny, které měly děti a chtěly, abych se jim věnovala.“ Pro většinu lidí to může vypadat jako úryvek z filmového scénáře. V blízkosti katarské královské rodiny prožila tmavovláska dva roky. „Jsou úplně normální,“ odpovídá rozhodně na tradiční otázku, jací vlastně tihle lidé jsou. Jednu vlastnost, která je odlišuje od průměrného Čecha, ale přeci jen příslušníci katarské královské rodiny mají: „Jsou velmi vzdělaní, váží si učitelů, mluví velmi dobře několika cizími jazyky, mají rozhled,“ charakterizuje je a dodává, že se zajímali i o Českou republiku a o češtinu. „Znali nás jako Czechoslovakia a věděli, kde ležíme na mapě,“ říká. Řadu lidí, s nimiž se Petra Němcová v Kataru o své rodné zemi bavila, její líčení nadchlo natolik, že zamířili do Čech třeba do lázní nebo za historií. Dnes je to pro Petru jedna, dávno uzavřená etapa života, o níž vypráví, aniž by se chlubila. Byla to totiž trenérská práce jako každá jiná, nebo možná o něco náročnější: citlivá a náročná klientela, čtyřiceti i padesátistupňová vedra. Proto se Petra rozhodla svět tenisu vyměnit za svět pětihvězdičkových hotelů.

 „Začínala jsem jako hlavní trenérka v hotelu Ritz – Carlton. A pak už to šlo samo,“ usměje se, jako by nebylo nic snazšího než být hlavní trenérkou v katarském Ritzu. A protože ji zvolna víc než tenis začal zajímat chod hotelu, opustila Petra kurty docela. „Prakticky ze dne na den jsem se stala holčinou, která zkusila úplně všechno. Zajímala mě práce v recepci, péče o VIP hosty, zkrátka celý hotelový provoz,“ vzpomíná na začátek další své etapy.

Z Kataru odcestovala za prací do Dubaje, opět do Ritzu. Předtím stihla zaskočit za rodiči, pozdravit je – a pak zmizela na další čtyři roky. „Tady jsem získala nejvíc zkušeností. Absolvovala jsem řadu manažerských kursů, přišla do styku s vlastníky hotelu, kteří jsou také příslušníky královské rodiny. A hlavně jsem složila cambridgeskou zkoušku z arabštiny. Náš management požadoval, abychom se s klientelou alespoň na základní úrovni domluvili arabsky,“ vypočítává Petra Němcová přínosy svého dubajského období.

Bylo jí kolem pětadvaceti let, měla za sebou život v Anglii a ve dvou arabských státech, poznala odlišnou kulturu. Zamilovala si libanonskou kuchyni a dostalo se jí i základních vědomostí o Koránu. Dnes toho ví o Arabech i jejich víře víc než většina Čechů. „Po osmi letech života ve světě jsem dostala nabídku vést sama a po svém hotel v centru Plzně, jehož majitelem je hokejista Martin Straka. Měla jsem tam vnést to, co jsem se naučila v zahraničí, v Ritzu. To, že si majitel – sportovec vybral na post manažerky také sportovkyni, je podle Petry Němcové náhoda.

„Nedávno jsme v hotelu měli iráckou delegaci. Dokážeme jim připravit menu v arabštině, víme, co smějí a co nesmějí, z minibaru jim důsledně odstraníme alkohol. Přivítala jsem je a hovořila s nimi v arabštině, takže byli maximálně spokojeni,“ líčí a z jejích slov je patrné, že ačkoli sama sebe označuje za kosmopolitu, je pro ni nesmírně důležité šířit dobré jméno Česka: „Jsem Češka a jsem na to hrdá. Ale když se vrátíte z pobytu v cizině, vidíte, jak lidé, kteří svou zem nikdy neopustili, mají uzavřené myšlení.“

 

Práce manažerky čtyřhvězdičkového hotelu zaměstnává Petru Němcovou víc než na plný úvazek, ale i tak se snaží najít chvíli na tenis. „Bez toho nemůžu být,“ usmívá se. Stejně důležité jsou pro ni chvíle strávené s přítelem nebo s rodiči. „Děkuju rodičům, že po mně nikdy nechtěli, abych se vrátila, a že mi nedávali najevo své obavy. O nich mluví až teď. Jsem jim za to vděčná,“ říká a vůbec to nezní jako fráze.

„Život v zahraničí je obrovský přínos. To vám nedá žádná škola. Uvědomíte si, jak se správně chovat jako člověk. Musíte spoléhat sama na sebe. Získáte úctu k lidem i nadhled nad malichernostmi. Přála bych to každému mladému člověku,“ uzavírá Petra Němcová.