Jak se Čtyřlístek narodil?
Můj bratr, který je o deset let starší, chodil do skauta a odebíral časopis Vpřed s RYCHLÝMI ŠÍPY. Měl je svázané, moc mi je nechtěl půjčovat, o to pro mě byly vzácnější. Na nich jsem odkojený. Tehdy asi začala moje záliba v obrázkových příbězích. Po uměleckoprůmyslové škole jsem šel „na volnou nohu“ a začal jsem kreslit první komiks – do Mateřídoušky. Když se na to dneska s odstupem let podívám, připadá mi to neuvěřitelné. Bylo mi dvacet a dostal jsem zadní stránku, se kterou jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. Vymyslel jsem na ni seriál SVETŘÍK A KRAMULA. Svetřík byl kluk, který měl dlouhý svetr, o který stále zakopával, a strejdu Kramulu. V té době jsem poznal svoji ženu Lucinku. Byl konec šedesátých let a my vyjeli za její kamarádkou do Itálie. Tam jsme viděli obchody obložené dětskými časopisy. Měli jsme strašně málo peněz, ale tři komiksy jsme koupili. Když se nám pak narodil syn Vítek, tak vlastně pro něj jsme s Lucinkou vymysleli čtyřlístek kamarádů – prasátko, kocoura, pejska a zajíčka.
Bylo těžké najít pro postavičky jména?
Vymysleli jsme je za večer. Až na Myšpulína to šlo dobře. Tam jsme se zadrhli. Pak si Lucinka vzpomněla, že na zahradě mívali mišpuli, strom rodící šedohnědé ovoce, které se jí, až když přejde prvním mrazem. Podle něj byl Myšpulín pojmenován.
Pak jste příběh odnesl do nakladatelství?
V té době jsem už rok kreslil pro Orbis. V redakci tehdy byla řada nadšenců, dělali jsme omalovánky, leporela a prostorové pohádkové knížky, v nichž se dalo s obrázky různě hýbat. Ty byly hodně oblíbené, ty nejkrásnější ilustroval Vojtěch Kubišta. V redakci mne vyzvali, jestli bych to nechtěl také zkusit. Několik jsem jich nakreslil. Byla to hezká práce a postorové knížky dávaly ilustracím nový rozměr. A pak jsem přišel se Čtyřlístkem. Tenkrát se domlouvaly kontrakty jednou za rok. Každý výtvarník, který chtěl s Orbisem a později Panoramou spolupracovat, si mohl nakreslit příběh, jaký chtěl, a předložit ho. Pak přišli obchodníci a ti si dělali čárky – každá čárka znamenala tisíc kusů – když jste jich dostal aspoň dvacet, tak vaši věc vytiskli. A Čtyřlístek jich dostal třicet. Stejně ale nikdo nevěřil, že by mohl mít úspěch. Říkali mi, bůh ví, jestli se to prodá. Čtyřlístek navíc nesměl být označen jako komiks, to příliš zavánělo Západem, ale jako veselé obrázkové čtení. Dal se do obchodu, tehdy ho prodávaly Drobné zboží a PNS, a během tří neděl za mnou z vydavatelství přišli: „Je to strašný, prodavači šílí, protože děti to chtějí a chtějí, nakreslete, prosíme vás, ještě jeden. Tak jsem nakreslil druhý, měl dvojnásobný náklad, pak třetí, ten měl ještě větší náklad. A ve vydavatelství říkali: „Co dál, co s tím budeme dělat? Sedmdesát tisíc dětí nás ubije tupým předmětem, když to zastavíme“.
V té době Čtyřlístek neměl konkurenci…
Člověk musí přijít s dobrým nápadem v pravou chvíli a mezi ty pravé lidi. Ve vydavatelství tehdy byli samý mlaďoši, stejní blázni jako já. Byl konec šedesátých let. Po komiksech byl hlad. Tak jsme si řekli, že uděláme celý komiksový časopis. Jenže pak jsme zjistili, že to nepůjde, protože časopis smí vydávat jen politická strana nebo organizace. Nakonec jsme to obešli tak, že jsme řekli, že Čtyřlístek bude vycházet devětkrát do roka v rámci tzv. knihovničky. Nemohli jsme avizovat datum, kdy vyjde další číslo. To mělo za následek, že děti chodily za trafikantkou a ptaly se po něm, předplatné totiž nebylo, a když přišli o den později, Čtyřlístek už nebyl, a tak nezbývalo než si ho vypůjčovat od spolužáků, kteří byli úspěšnější.
Proč nevycházel ve vyšším nákladu?
Příděly papíru byly omezené. Kvůli tomu málem skončil úplně. Vycházel v nakladatelství Panorama, to bylo nakladatelství KSČ. A i ono mělo papír na příděl. Vydávalo hlavně politické věci. Čtyřlístek měl náklad 220 tisíc a ubíral papír ostatním knihám a tiskovinám. Když začal ubírat i Marxovým a Leninovým spisům, tak ředitel řekl, že Čtyřlístek skončí, že už se dohodli na ÚV. Tak jsem smutný odešel, ale druhý den mi telefonoval, že když oznámil doma svým dvěma dětem, že Čtyřlístek už nebude, spustily takový řev, že kapituloval a jeho další vydávání u nadřízených orgánů prosadil.
Přesto, že Čtyřlístek vydávalo vydavatelství KSČ, zůstal naprosto apolitický. Jak si to vysvětlujete? Ljuba Štíplová říká, že když šlo do tuhého a nutili ji, aby napsala příběh, kde Čtyřlístek půjde například do prvomájového průvodu, kontrovala: „Soudruzi, z toho by mohl být průšvih, copak může jít prase v prvomájovém průvodu?“ A tento argument byl uznán…
Čtyřlístek zůstal apolitický, nevyjadřoval se k současnému dění, neslavila se v něm výročí, byl nadčasový. Tenkrát Albatros jakožto gestor schvaloval i pro ostatní nakladatelství ediční plány dětských knih, měl monopol, jeho komise rozhodovala – s kterým výtvarníkem se bude spolupracovat, která kniha vyjde a která ne, ale my byli v Panoramě nějak stranou, nedělali jsme knížky, jen omalovánky, leporela a Čtyřlístek.
Zmínili jsme Ljubu Štíplovou, jak s vámi začala spolupracovat?
Zjistil jsem, že další příběhy už nemůžu psát já. Ten první napíšete jako nic, ten druhý, no, dobrý, ale ten třetí, to už je achich ouvej a čtvrtý a pátý, to už nemůžete. A tak mi našli scenáristku Ljubu Štíplovou, přivedla ji Helena Sýkorová z televize. Ljuba Štíplová měla v té době zákaz, to bylo zrovna období prověrek, ale ten zákaz neplatil pro tvorbu pro děti. Přesto zpočátku raději psala pod jménem svého muže Miloše. Udělala desítky bezvadných čtyřlístkovských příběhů, hluboce před ní smekám.
Kolik hodin denně kreslíte?
Já jsem nikdy nebyl placený ani hodinově, ani měsíčně, ale jenom za to, co jsem nakreslil. Tuhle zkušenost mi už nikdo nevymaže, tak já sedím a kreslím a kreslím. Náš profesor říkal, že kreslíř se pozná podle toho, že má na zadku mozol – a když ho nemá, tak není kreslíř.
A stále vás to ještě baví?
Jsou okamžiky, kdy jsem unavený, ale musí se to překonat. Narodil jsem se před pětašedesáti lety v Modřanech, dnes je to součást Prahy, ale tenkrát to byl samostatný městys. Byly tam hájky, údolíčka a potok, rybník, kde jsme bruslili. Já mám silný vztah k přírodě. Potřebuji se alespoň jednou za týden dostat do lesa, kreslí se mi dobře na chalupě, krajina je tam divukrásná. Pro mě je vždycky lepší, když se příběh odehrává tam, než třeba na planetě XY. Kvůli přírodě jsme chalupu kdysi koupili. Máme ji v Kokořínském údolí, to je chráněná oblast, jsou tam dřevěná roubená stavení, skály, rybníky, hrad Bezděz je na dohled. Tam se vyřádíme. Dřív to byla zemanská tvrz, ale když jsme ji objevili, byla to zřícenina s propadlými stropy, která už měla demoliční výměr. Koupili jsme ji v roce 1969 a celý život ji opravujeme.
Odráží se v příbězích Čtyřlístku i něco z vašeho dětství?
Domeček, ve kterém Čtyřlístek bydlí, je vlastně modřanský domeček mých rodičů. Byl v něm zeleně natřený nábytek, stejná kamna a kolem něj plot vyřezávaný dokulata. A my ten domeček „přenesli“ do Kokořínského údolí. Třeskoprsky jsou Doksy a Bezzub je Bezděz. A tamní radní se teď rozhodli, a už požádali o dotaci EU, že v Doksech udělají muzeum Čtyřlístku a v okolí Fininčinu naučnou stezku. A vždycky na apríla by chtěli přejmenovat Doksy na Třeskoprsky, přepsat i silniční cedule. To se ukázalo jako největší problém, protože policie to nechce povolit.
Na Čtyřlístku vyrostla generace třicátníků a čtyřicátníků, ale čtou ho i dnešní děti. Věřili jste, že se Čtyřlístek udrží i po revoluci?
Byli tu za mnou nedávno televizáci, třicátníci, a vyprávěli mi, že se čas od času seberou a odjedou na chatu a tam si čtou staré Čtyřlístky. A je jim dobře. Ale možná je to i tím, že k tomu popíjejí červené víno (smích).
V roce 1990 jsme založili nakladatelství a říkali si, jak to teď bude krásné. Dali jsme se dohromady tři – já a dva kolegové z Panoramy. Najednou jsme si za všechno ručili sami. Dřív jsem byl na chalupě, za tři měsíce nakreslil dva díly Čtyřlístku, přinesl je do redakce, řekl: „Tady to máte“ a zase jsem odjel opravovat chalupu. Ale teď jsme začali zodpovídat za všechno, za sehnání kanceláře, tiskárny, rozpadla se distribuce. A my jsme navíc zpychli, řekli jsem si: „Budeme Čtyřlístek vydávat jako časopis dvanáctkrát ročně, za další rok jsme si řekli, že je to málo, tak šestnáctkrát a dneska už je to dvacetkrát. Je to kolotoč, ze kterého nemůžete vyskočit.
Čím si vysvětlujete, že Čtyřlístek nepřeválcovaly zahraniční komiksy?
Po revoluci se sem nahrnula spousta časopisů. Kačer Donald, Šmoulové, Tom a Jerry. Bylo to něco nového a ze Západu, byl po tom hlad. Ty seriály měly velké zázemí z ciziny, promítaly se v televizi. Čtyřlístku klesl náklad na polovinu. Říkali jsme si, jestli to takhle půjde dál, tak skončíme. Ale lidi se za dva roky vrátili zpátky k českým knihám. Jsme hrdí na to, co děláme, že se líbíme, přece jen ta tradice je velká, rodiče vidí, že Čtyřlístek žije, tak říkají, na tomhle já jsem vyrostl, a kupují ho svým dětem proto, že vede děti k dobrému.
Zkoušeli jste prorazit s Čtyřlístkem do světa?
Zkoušeli. Ale zjistili jsme, že každá země má svoje dětské hrdiny. Poláci Lolka a Bolka, Francouzi Pifa, Asterixe, vychází to nějak z mentality národa. Pokoušeli jsme se dostat Čtyřlístek do Rakouska, říkali jsme si, že ta země je nám blízká, ale jeli jsme s ním i do Hongkongu, Benátek a do Ruska a byli jsme zklamaní, že se nám ho nepodařilo prosadit. Pak jsme pochopili, že Čtyřlístek je česká záležitost. Je pravda, že česká kotlina je malá; my si říkáme, vždyť už jsme jedna Evropa, ale v tomhle to nějak nefunguje. Vím, že Francouzi se pokoušeli dostat Pifa do Německa, ale po třech letech tam skončil, tady skončili Šmoulové. A i Tom a Jerry přestal vycházet, snad že tu neměl tradici a ty příběhy se okoukaly, protože ono se v nich děje vše stále dokola jen na téma dej mu facku, natáhni mu jí.
