xantypa - Archiv  /  Ročník 2009  /  Číslo 04/09

Světově proslulá architektka a zlínská rodačka Eva Jiřičná oslavila sedmdesátiny. Vystudovala v Praze, ale od roku 1968 žije ve Velké Británii. Je nositelkou řádu Britského imperia, pravidelně zasedá v porotách mezinárodních architektonických soutěží a přednáší o své práci na světových fórech. Ateliéry má v Praze (A. I. Design Praha) i v Londýně (EJAL, Eva Jiricna Architects Limited). V roce 2007 byla předsedkyní komise vybírající návrh na novou budovu Národní knihovny v Praze.

Těšil se přízni až neuvěřitelně oddaných obdivovatelů, spolu-pracovníků a žáků, přesto ve své době oficiálně oceňován nebyl. Léta však prověřila nadčasovost jeho myšlenek i díla a současní odborníci ho řadí k tehdy slavnějším zakladatelům světové moderní architektury a bytové kultury první poloviny 20. století, jakými byli Frank Loyd Wright, Le Corbusier nebo Mies van den Rohe. Adolf Loos byl zdatný technik a stratég. Na rozdíl od ostatních však interiéry jeho domů a bytů působily a působí mnohem osobněji, protože je stavěl na míru svým konkrétním klientům, a tak na vzrušující životní příběh vizionáře a bouřliváka Adolfa Loose navazují desítky dalších jímavých lidských osudů.

Teoretikové humoru většinou rádi tvrdívají, že humor je zvláštní vlastností člověka, kterou jiní živočichové či jiné bytosti nemají. Je to antropocentrická nafoukanost. Za prvé, procento lidí se smyslem pro humor je ve srovnání s morousy poměrně malé, proto se humoristé dokážou humorem uživit. Ono by bylo opravdu těžké se živit něčím, co umí dělat každý. Takže když se humorista snaží učit lidi humoru, musí je to naučit jen tak trochu, ne úplně, aby se mu nevyrovnali, protože by se tím připravil o živobytí. Přesto nedávno vzniklo povolání, které si beze srandy říká „humour coach“ čili instruktor humoru, jehož praktikanti učí humoru lidi zámožné, ale nehumorné, kteří zjistili, že s humorem by se mohli stát ještě zámožnějšími, či přinejmenším populárnějšími. Zákazníky jsou nejvíc podnikatelé a politici. Jejich humorem se budeme zabývat později, teď budeme zkoumat, jak je to s tím humorem u tvorů či bytostí nelidských.

Vážení a milí, čas pádí skoro jako Martina Sáblíková, a ta to jako správné moravské děvče umí rozbalit. Přesto, že jí bylo mizerně, vybojovala na kanadském mistrovství světa zlato i stříbro, a je tak naší olympijskou nadějí největší.

Nerudný penzista, kterého hraje ve svém nejnovějším filmu GRAN TORINO, se dlouho stará jen o vlastní pohodlí. Jedné noci se však asijský puberťák ze sousedního domu pokusí ukrást jeho unikátního forda. Samotářský vdovec se po tomto incidentu s cizokrajným klukem spřátelí a začne ho vychovávat jako adoptivního syna. Předměstí však terorizuje banda mladíkových krajanů…

Třicet dva písmen, třicet dva slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká je vlastně abeceda života zpovídaných osobností – si totiž děláte sami.