Jako správný rozpolcený Blíženec nosí v sobě blues a swing. Smutek a radost se u ní střídá jako počasí. V dětství bylo swingu víc, ale blues se pomaličku vtíralo, až se u ní definitivně zabydlelo.
Rodiče se poznali v Janáčkově opeře v Brně, táta byl houslista a máma sboristka. Několikrát ji doprovodil domů, což pro její přísné rodiče znamenalo vážný vztah. A tak se maminka vdávala v osmnácti a o rok později se narodila Jitka. Z fotografií ví, že první roky žili v pronajatém patře prvorepublikové vily, ale nepamatuje si to. Ve čtyřech letech do školky chodila už v Rakovníku. Tam bydleli tátovi rodiče. Maminka udělala konkurs do divadla Na Fidlovačce v Praze, hrála první role, tatínek tam byl dirigentem. Usoudili, že dceři bude nejlíp u babičky a dědečka. A jí tam opravdu dobře bylo. V jednom pokoji s kuchyní večer babička pustila rádio, byla tma, svítilo jen žluté světýlko, hrála hudba a babička ji drbala na zádech. Ráno uvařila kakao, nalámala do něj chleba a zapletla jí copy. Na dvorku měl děda králíky a husy, v polích ji učili poznávat kytičky. A jednou za týden přijeli rodiče, ani neví, jestli se jí stýskalo.
V deseti letech prodělala vážnou nemoc. Ze školy v přírodě ji odvezli do nemocnice, dostala totiž kloubový revmatismus a z něj zánět srdečního svalu. Od té doby tíhne k lékařům. Chtěla být zdravotní sestrou nebo doktorkou. Gumovým panenkám píchala injekce, protože lékaři jí patřičně vybavili doktorský kufřík. Po dlouhém léčení se vrátila do Rakovníka. Nicméně maminka náhle usoudila, že ji chce mít u sebe. Z ničeho nic si pro ni přijela, byl večer. Babička, která ji milovala, byla bezmocná. Jitka dodnes cítí dluh k tomu, co se odehrálo. Nevěděla přesně, proč si ji maminka odváží, uprostřed školního roku ji vytrhla ze známého prostředí. V Praze začala mít špatné známky, a po večerech byla stejně hlídaná, protože maminka zpívala v divadle. Na jídlo chodila k sousedům, neomylně se jí vybavuje spálená sekaná.
Byla přecitlivělá na spory mámy a táty, které najednou viděla. Špatně je snášela. Věděla, že táta, který ačkoliv nekouřil a nepil, je svou povahou bohém. Líbil se ženám a ženy se líbily jemu. Různě se toulal, míval pohostinská vystoupení třeba na Slovensku, kam za ním o prázdninách s mámou jely. Už tehdy se projevovala i Jitčina toulavá povaha. Měla stále tendenci někam utíkat, v Piešťanech ji našli v cikánském voze. Vždyť taky byla putovní dítě.
Hádky mezi tátou a mámou se dostávaly do ukrutných podob. Po dvou letech zavřeli divadlo Na Fidlovačce. Maminka, která neměla konzervatoř, ale byla veliký talent, uspěla v konkursu do Českého pěveckého sboru. A okamžitě odjela do Itálie na měsíční turné. Ale co s dcerou?
Táta se stal dirigentem v Poděbradech, a tak skončila u něj. V pokojíčku 4 x 4 metry, nevešly se tam ani postele, spali na palandách. Táta dole, ona nahoře. Tak spolu prožili pět krizových let, dobu dospívání. Stávala se z ní žena, ale kolem ní byli jen muži. Tátu zajímala jenom hudba. Z lázeňského orchestru vybudoval Středočeský symfonický orchestr a stal se jeho ředitelem. Jitka hrála od šesti let na klavír, ale on brzy pochopil, že ji to táhne k jiné muzice a podpořil ji. Jako by ho i na dceři zajímala především hudba. Strachy o ni jako o dívku si asi vůbec nepřipouštěl. Jinak by ji těžko mohl v patnácti letech „prodat do estrády“. Celé prázdniny zpívala s různými umělci z divadla Paravan v pořadu BABIČČINA KRABIČKA. Získala pocit, že už je zpěvačka a že jí musí být se vším všudy. Vrhla se do nezralého života s plnou vervou a jako pravý bohém. Milostné eskapády brala lehkou nohou. Kluci ji bavili už od dětství. První pusu dala klukovi ona. Ráda věci řídí. Známostí měla hodně, vždycky se trochu zakoukala, ale první vážný vztah zažila v jednadvaceti letech. Za dva roky potkala jiného muzikanta – a v ten den kytaristu vystřídal bubeník. Trvalo to o něco déle, ale osudová láska to nebyla. Ta přišla, když jí bylo pětadvacet. Milovala ho zoufale jedenáct let. Snad proto, že nebyl volný. Naučila se nic nechtít, byla ta druhá a byla jí ráda. Vždyť měl děti. Její rodiče se rozvedli, proto ctila jeho rodinu. Neuvědomovala si, že i na úkor sebe samé. Byly chvíle, kdy si připouštěla pocity ponížení. Vždyť se společně potkávali. Vlastně se zraňovala. Její láska neměla jenom ženu a děti, ale i jiné lásky, i když ona byla tou trvalou. Ale její ego si našlo únik. Vyprávěla svému dvornímu textaři o svém vztahu a trápení. A on ji psal texty na tělo. Tak se vlastně stala Jitkou Zelenkovou. Jako žena propásla nejsilnější a nejkrásnější roky, ale jako zpěvačka našla sama sebe. A tak vsadila vše na jednu kartu.
Mít děti neměla odvahu. Neuměla si představit, že by zůstala s miminem sama. Maminka jí sdělila jednoznačně: „Kdybys náhodou chtěla mít dítě, se mnou nepočítej.“
Nikdy nebyla vdaná, a vždycky po tom toužila. Volnomyšlenkářka s konzervativními sny. Rodičům se společný život nevyvedl, o to víc toužila po zázemí, po bílé svatbě. V hlavě měla opět filmovou představu. Dlouhý stůl s bílým ubrusem uprostřed kvetoucího pole, máky, obilí, svítící slunce. Odnesl to prima chlap z hor, kterého přestěhovala do Prahy a zřejmě se rozhodla, že svůj sen zrealizuje. Tlačila ho do kouta. Všude mluvila o svatbě. Když pochopila, že by se ve svých odlišných světech utrápili, sama ho poslala zpět do hor. Nebylo to jednoduché. Byli spolu sedm let a ona si začala uvědomovat, že už není nejmladší.
Jako jedináček se vždy svým způsobem zabývala jen sama sebou. Bylo tomu tak i v dospělosti. Je těžké zvládat vlastní sebestřednost. Má sklon být generál. A vlastně jí nezbývá, když má v hlavě dálky, co ji lákají, než zpívat jednu píseň dál a dál. Ta píseň jde dnes už do hloubky. A tam se často potká se smutkem. Popadají ji myšlenky o budoucnosti. Někdy jsou chmurné: „Jak asi dopadnu, jak skončím?“ Nejvíc v létě, to je málo koncertů.
Často vzpomíná na tatínka, má jeho geny. Odešel předčasně, ve chvíli, kdy měla plno zájezdů a neměla možnost jeho odchod ani prožít. Nedočkal se jejího prvního samostatného alba. V den smutku, který nemohla ovládnout, si šla koupit nový kabát. S tátou prožila nejdůležitější roky.
Bilancuje i svůj život s maminkou, zvlášť když si v nějaké situaci neví rady, protože je nepraktická. Nepoznala ženský svět, nenaučila se mu. Dnes je maminka vážně nemocná, ale nemá pocit, že by s dcerou strávila málo času. Ale Jitka ho má. A tak se vnitřně vzpírá snaze maminky o totální přivlastnění. Hájí si právo na svůj život.
Když se u ní definitivně zabydlelo blues, chvíli s ním neuměla zacházet. Pak se smířila a dnes si ho občas pěstuje. Kvůli správné náladě, rozpoložení, kvůli zpívání. V létě jde na svůj balkon, bydlí v posledním patře, dívá se na hvězdy, pustí si hudbu, nechá blues po sobě stékat, až vlastně pláče, a jsou to slzy smutku i štěstí dohromady. Je to úleva. Vzpomínka na okamžik, ve kterém poznala, jaké to je, když dva milují úplně stejně. Když se to sejde. A k tomu úplněk.
Dnes ví, že, chce-li zpívat svou píseň dál a dál, potřebuje přístav, který je prázdný jako stůl. Je to těžké, ale ona to tak chce. Život vyměněný za zpívání. X
