Vnučka tedy chodívá na jiné hřiště. Posledně zjistila, že se tam válejí střepy od rozbitých lahví, které tam zřejmě během noci nechali nějací bezdomovci anebo nepřizpůsobiví jedinci, kteří tu rádi vysedávají či polehávají, protože jsou tu pěkné lavičky. (Jak známo, občas se na hřištích najdou i jehly, které tu zanechávají narkomani, ale to snad není tak časté.)
V přijatelné vzdálenosti má vnučka ještě třetí hřiště. Z toho uprchla, protože bylo plné psích výkalů. Namítám, aspoň v tom posledním případě, že to není tak dávno, co většina dětí vyrůstala na vesnici, kde dvůr, na němž se děti většinou pohybovaly, byl plný výkalů od nejrůznějších domácích zvířat.
Vnučka namítá, že za prvé nežije na vesnici, ale v Praze, za druhé, že na vesnici, pokud se lidé pohybovali po dvoře, se podle toho také oblékali a hlavně obouvali. A za třetí nejde jen o výkaly. Na vesnici se děti se zvířaty znaly, zatímco jí se včera stalo, že když vedla malého na procházku, přiběhl cizí bulteriér a začal ho očuchávat a olizovat mu tvář. Když žádala majitele, aby psa odehnal, pokoušel se ji přesvědčit, že pes jejímu synovi neublíží, protože je dobře vedený. Když mu odpověděla, že ona si stejně nepřeje, aby její dítě olizoval cizí pes, majitel se urazil a řekl jí cosi velmi nepřívětivého.
Bydlím u lesa. Uprostřed něho zbudovali už před lety pěkné hřiště, vše tu je ze dřeva, dokonce z poražených klád tu udělali pěkný vláček i s vagonky, do nichž si mohou děti nasedat. A když jsou potichu, můžou uvidět veverku nebo dokonce bažanta a zaslechnout datla. Jenže vnučka má pravdu. Kdykoliv sem zajdu, je tu vždycky víc psů než dětí, psi pobíhají volně (na vodítku je tak jeden ze sta) a košík nemá ani jeden z nich. Veverky prchají do korun stromů a bažanti hledají, kde by se ukryli.
Pokud se týká psů: jsem dospělý člověk, a když se ke mně řítí cizí pes, není mi to příjemné, protože si nikdy nemohu být jist jeho náladou či jeho záměry. Pro půldruhého roku starého špunta může takové setkání s velkým psem být ještě daleko nepříjemnější a také nebezpečnější. O výkalech nemluvím, schovají se mezi starým listím líp než na chodníku anebo na pískem sypaných cestách.
Míst, kde je možné nechat městské děti volně pobíhat a hrát si, je ve velkých městech tak málo, že by hřiště měla být opravdu vyhrazena jen jim. Nevím, jak to zařídit, protože nelze ke každému pískovišti postavit policistu, a i když hřiště obeženou plotem a i když zcela výjimečně plot po částech nerozkradou různí pobertové, stejně musí být u vchodu branka, kterou může každý vejít. U ní by tedy měl být nápis, že místo je vyhrazeno pouze dětem a těm, kdo je doprovázejí. Pak už je na příslušném dospělém doprovodu, aby všechny, kdo sem nepatří, slušně vykázal. Branka by se měla na noc zamykat. Kdo by to dělal? Konec konců by k takovým hřištím aspoň několikrát denně měli městští policisté přece jen zabloudit. X
