Trochu to k tomu směřovalo, protože máma je učitelka a i teta pracuje ve školství. „Pajďák“ mě bavil. Byly tam posílené humanitní předměty, učila se hudebka, hra na piano, flétnu a kytaru, byl tam i dobrý pěvecký sbor. Ale na paní učitelku jsem si jako dítě moc nehrála. Spíš jsem byla sígr s holčičí tváří.

Bunjee jumping a row jumping ale většinou ani holčičky-sígři neprovozují…

To už je dávno.

 

„Chůze“ z vysokých objektů, v mém případě ze Žižkovské věže. Visíte na laně a „jdete“ dolů. Teď už bych to nepodstoupila, protože mám dítě.

 

K herectví mě nasměrovali na „pajďáku“. Tehdy se na JAMU otevírala po dvaceti letech katedra muzikálového herectví. Její druhý ročník. Tak jsem se přihlásila, a vzali mě.

 

Z JAMU vycházejí lidi, kteří jsou na něj připraveni. Pražskou muzikálovou scénu dost nechápu. Je tu sice pár dobrých zpěváků, ti ale většinou neumějí hrát, natož se hýbat. To pak není muzikál, ale zpívánky.

 

Zjistila jsem, že mě muzikál tolik nebaví. Spíš mě zajímala činohra.

 

A řada dalších. Chvíli jsem zažila i Borise Rösnera. DAMU byl pro mě happening. Nastoupila jsem do třeťáku, mí noví spolužáci už tam byli zajetý a trochu koukali, co tam dělám. A já jsem hltala všechno, co jsem z herectví na JAMU nezažila. Bylo to pro mě zjevení.

 

Záleží na osobnosti, která ho vyučuje, a na vašich senzorech. Vždycky si z toho vytáhnete to, co jste schopen v tu chvíli vnímat. Je to chemie. A pak se to buď vyloupne, nebo ne.

 

Muzikál je dřina. Často jsme na nic jinýho neměli čas. Tady už to bylo dobrý. Měla jsem lásku, užívala jsem si ji a nějak rovnou jsem naskočila do profesního života. Studentský flámy už jsem na DAMU nezažila, protože jsem se víc stýkala s muzikanty. Hned po škole mě pak osud zavál do Ypsilonky, kde jsem se uhnízdila a pro divadelní svět se trochu schovala.

 

To je strašně těžký popsat. Většina herců tam zůstává, protože jsou tam rádi. Musím říct, že mě výborně přijali, měla jsem tam druhý domov, ale zároveň jsem necítila zdravou protiváhu. Ypsilonka je režisérské divadlo a vy jste součástí jakési skládačky. Někdo v ní může být šťastný celý život, já ne. Herec by měl občas na roli pracovat a ne ukazovat, jak je humornej, nebo že umí šest salt a vyzpívá pět oktáv. Asi jsem měla odejít dřív, i když musím říct, že mi to hodně přineslo.

 

Nikdy dopředu nevíte, jak projekt dopadne. To se týká i seriálů. Navíc, co si budeme povídat, v téhle době je to pro herce dobrý zdroj obživy. Divadelní platy jsou mizerný.

 

Dělali ho mladý lidi a snažili se ho pojmout trochu jinak. Praštěně. Líbí se mi zanícení, se kterým do něčeho jdete, protože je v tom energie. A pak podle určitých indicií ucítíte, jestli by vás to mohlo bavit. V LETIŠTI se například sešla skvělá parta. A tím nemyslím jen herce.

 

Točí se tam pomaleji, protože na to mají prachy. A filmově. Hrála jsem komisařku.

 

(smích) Ono těch možností, co můžete hrát, zase tolik není. Policajti, doktoři, právníci, na co jsem ještě zapomněla?

 

(smích)… Ale ještě k německému seriálu. Ti hlavní herci byli veliký hvězdy a tak se i chovali. A taky měli nesrovnatelný honoráře. Na českou partičku koukali dost s despektem.

 

Před patnácti lety to bylo prima. Bylo mi dvacet a najednou jsem se ocitla na place s Janou Preissovou, Hanou Maciuchovou, Jiřím Schmitzerem, Borisem Rösnerem. Dneska už dostávám místo princezen zlý královny. Ty jsou skvělý.

 

A musíme si něco dokazovat? Já myslím, že to člověk cítí. Důležitý je nebojovat. Ani sám se sebou. Pravidlo číslo jedna zní: Život je těžký. Když to člověk přijme, hned tak něco ho nepřekvapí.

 

Co na to říct? Jak si to každá zařídí, takový to má.

 

Rozčiluje mě, když se bojí vystoupit a říct svůj názor, když se vyhýbají konfliktu, protože budou muset něco obhájit a jsou připosraný. Taky je trapný, když se někdo vychloubá a moc se žere. Tím spíš, pokud jde o chlapa.

Ve vztahu si představujeme, jak toho druhého přetvoříme k obrazu svému…

Přetvořit je silný výraz. Lepší je sehrát se a obrousit nepříjemné hrany. A tomu napomáhá láska.

 

(dlouho přemýšlí) Já myslím, že když se se mnou jedná upřímně, dá se se mnou domluvit. Nesmím cítit kličky. Pokud už se něco stane a řeší se to, jsem ráda, když se to řekne na rovinu. Lepší je čistý řez. A v čem jsem neústupná? Odchod z Ypsilonky ve mně zrál strašně dlouho, ale jakmile jsem se rozhodla, už to nešlo vzít zpátky.

Podporujete projekt Fond právní pomoci ženám – obětem domácího násilí…

Je dobře, že se o domácím násilí bavíme. Snad už se to lehce pohnulo, existují telefonní čísla, kam se mohou týrané ženy obrátit a nemusejí svůj život zahodit, ale vymanit se z toho je hodně těžký. Hrozný je, když ty vzorce chování pak přebírají děti. Slyšela jsem, že syn, který v takové rodině vyrostl, v sedmnácti šikanoval mladšího bráchu a psychicky týral matku. To je hrůza! Ale i muži někdy potřebují pomoci. Je to složitý.

 

Nějaký úchyl mě atakoval dopisy. Kri­minální psycholog, který je rozebíral, připustil, že by to mohla být i konkurentka. Někdo mě chtěl psychicky oslabit. Od policie jsem dostala pár užitečných rad, jak se chovat. Zaplať pánbůh už je to pryč.

 

Je to tak, ale pořád jsou to jen iluze. Zábava.

 

Předstírání? To snad ne. Ale poslání taky ne. Pro mě je to práce, která mě baví. Někdy v ní využijete víc techniku, jindy prožitek. Záleží na roli, seskupení a co se od toho chce.

 

Já si v první řadě myslím, že je David opravdu výborný herec. Jenom je ponižující, že u nás nejsou herci dobře ohodnoceni. Dřou jako blázni, ale jejich rodiny nemají z čeho žít. Takže na jevišti chlapa ocením, ale neujíždím na tom, že je herectví pro něj bomba.

 

Byl zajímavej. Tajemnej a zároveň citlivej.

 

To už nevím. Asi já. Tak to bejvá.

 

Je kultivovanej.

 

Jasně, že bouchnou. Vždyť je normální.

 

(smích) Ne, ne. Jméno Sofie mi přišlo hezký už dávno a Aničku jsme k ní přidali proto, že se nám líbilo to spojení. Říkáme jí Sofinko. Teď jsou jí tři.

 

Úplně perfektně. Zpocený záda, nestíhačka, objímání, rádobyvýchova, občas jsem vytočená, prostě normálka.

 

Mám. Jsou sice období, kdy se to nahrne, ale zkouším to nějak skloubit, abychom byly obě spokojený. Když je to krizový, máme babičky nebo výbornou chůvu.

 

Moc. On ji zbožňuje a dělí se o tu práci a starost se mnou. Byl schopen se o ni stoprocentně postarat, už když byla maličká.

 

Jdu do hospody na pivo, ne? To je jasný. (smích)

 

Spím, pak se dlouho sprchuju, zase si jdu lehnout a potom vyrazím na koncert kapely Bejby pank, kde si s dcerou pořádně zařádíme.

 

Kam bych v tý naší zemičce chodila? Ale jinak bych chtěla dojít na Šumavu a s kamarády a jejich dětmi si tam užívat života. Ne, že bych si ho teď neužívala, ale cítím, že se ty mantinely dají ještě posouvat. X

 

text Vašek Vašák, foto salim issa, styling monika drápalová www.modra-fashion.cz