V Evropě, otřásané francouzskou revolucí, napoleonskými válkami a jejich dozvuky, bylo metternichovské Rakousko místem politicky bedlivě střeženým a není divu, že se tu nezbytným ideálem stala měšťanská usedlost soustřeďující se na záležitosti povýtce soukromé. Tento vzor „středostavovské prosperity“ byl z pohledu dnešní ženy pochopitelně úděsný – přístup ke vzdělání se omezoval pod heslem „čím méně, tím lépe“ na několik tříd elementární školy, v nichž mladým dámám do dvanáctého roku věku vštípili do hlav základy psaní, čtení, počtů a náboženství – a to byla celá duchovní výbava (samozřejmě německá), s níž musely vystačit, pokud je vlastní zájem nevedl dále. Vdavky byly otázkou ekonomické nezbytnosti a jakákoli „práva žen“ by tehdejším (i ženským) uším zněla jako cizí, navýsost nepatřičné slovo. To byl svět, do kterého vstoupila a jejž obývala Magdalena Rettigová. Narodila se (31. ledna 1785) jako dcera vrchnostenského správce a provdala se za právníka, jež se z magistrátního úředníka vypracoval až na post zkoušeného městského radního. Nikdy tedy netrpěla výraznější hmotnou nouzí, ale osud ji postavil doprostřed společnosti, která mohla být stejně osvíceně činorodá jako prázdně a povrchně tlachavá.

 

Čteme-li si dnes o dětství Magdaleny Rettigové, resp. Artmannové, jak nám je ona sama ve svých německy psaných vzpomínkách zanechala, není to zážitek nijak veselý. Ze šesti sourozenců zůstala jediná a otcovo postavení správce v kounicovských Všeradicích ji navíc prakticky izolovalo od dětské společnosti. Její jedinou „přítelkyní“ se stala nesmlouvavě přísná matka, nemající mnoho pochopení pro dětské hry a vychovávající dceru tak, že ta v šesti letech dobrovolně spálila jedinou panenku, kterou kdy dostala. Z Magdale­ny rostlo vážné dítě, zaměstnávané prací v domácnosti a hnané neúnavnou touhou něčemu novému a smysluplnému se naučit. Tato, řekněme, životní otužilost jí přišla k duhu, když jí v sedmi letech zemřel otec a ekonomická situace rodiny se dramaticky zhoršila. Odbytné nebylo vysoké, dědické řízení se vleklo a Magdalena s matkou se musely hodně uskromňovat. Asi nejšťastnějším obdobím oněch neradostných let byl pro desetiletou dívenku roční pobyt v Plzni, kde poprvé a naposledy chodila do školy, a také léto v Kamenné u Příbrami, kde ji starý zámecký kuchař učil vařit. Jedinou zábavou jí byly knihy, ve výběru (pochopitelně vedle bible) tak náhodném a kvalitativně nevyrovnaném, jaký se jí dostal do rukou.

 

Není divu, že jako horlivá čtenářka a osamělá mladá žena Magdalena při své potřebě vyjádření nevyhnutelně dospěla k psaní. Už v Plzni prý začala „rýmovat“, soustavněji se ale papíru svěřovala v dospívání, i když samozřejmě stále německy. S češtinou v dětství jistě přišla do styku, ale byla to čeština lidová a výrazově chudá a Magdalenu by patrně nikdy nenapadlo použít ji jako literárního prostředku – nebýt jejího muže. Známost se studentem práv Janem Rettigem byla zpočátku ryze přátelská a pomáhala Magdaleně přežít období první lásky ke strakonickému bernímu kontrolorovi Wollnerovi i snahy její matky bohatě ji provdat. Rettig jako manžel dlouho neprocházel sítem nároků paní Artmannové z finančních důvodů. Jenomže Magdalena, jakmile jednou přesvědčena o své lásce, si svého partnera vyvzdorovala – a byl to právě nadšený vlastenec Rettig, kdo jí otevřel dveře nejen k obrozeneckým ideálům, ale i k češtině.

Mezi lety 1807, kdy se na své dvaadvacáté narozeniny provdala, a rokem 1820, kdy časopisecky uveřejnila svůj první česky psaný text, ovšem uplynulo třináct let a byla to léta mnohdy nesnadná. Jako tolik párů před nimi, i mladí Rettigovi brzy pochopili, že se své matce a tchyni musejí vzdálit co nejdále; první působiště sekretáře Rettiga v Táboře však bylo východiskem dosti nešťastným. Manželova vleklá nemoc, smrt dvou sotva narozených dětí a v tom nejhorším slova smyslu maloměstské prostředí učinily čtyři táborská léta pro Rettigovou zážitkem, jejž snášela jako často předtím i potom jen díky knihám a vlastním literárním pokusům.

Ale štěstí se začalo obracet už s následujícím Rettigovým postem – v Přelouči, ale zejména v Ústí nad Orlicí, Rychnově nad Kněžnou a nakonec v Litomyšli už se objevuje žena, která dalece překračuje vzorový rámec dobového ženského údělu tím, že její zájem sahá za hranice vlastní rodiny a domácnosti. V Přelouči začíná vyučovat měšťanské dívky vaření, v Ústí, kde nachází spřízněný okruh vlastenecky zaměřených rodin, jde její aktivita ještě dál. V prostředí malého města, odkázaného pokud jde o kulturu i osvětu téměř výhradně na vlastní síly, stejně jako její manžel překládá, organizuje ochotnický život a také zakládá českou knihovnu a stará se o ni. Její vznik se traduje v historce, která, není-li zcela pravdivá, je ales­poň mimořádně roztomilá. Při kterési oslavě se údajně hostitelka, paní lékárníková, pozastavila nad tím, kolik německých slov vplétají do své češtiny, a navrhla jakousi hru – za každé německé slovo groš. A protože čeština mnoha dotyčných byla ještě dosti zaplevelená, vybralo se dost peněz na nákup prvních českých knih, o něž paní Magdalena, brzy se honosící přijatým vlasteneckým jménem Dobromila (jako se její muž stal Sudipravem), pečovala. A nejen to, stylizovala a vlastnoručně stokrát opsala provolání k dívkám, aby četly české knihy. Právě do Ústí se datují i její první české literární pokusy. Paní radová se do češtiny pustila stejně cílevědomě jako do všeho ostatního a záhy byla schopná psát bez potíží. Už v roce 1821 jí vychází první soubor povídek MAŘENČIN KOŠÍČEK (o rok později následoval druhý), hojně publikuje ve vlasteneckých časopisech a almanaších, např. Dobroslav, Čechoslav, Milozor, Jindy a nyní či Květy a její tvorba se pohybuje v širokém rejstříku od básní, povídek a divadelních her až k nábožensky orientovaným pracím. A samozřejmě do ní patří kuchařky. Jistá historka uvádí, že vznik slavné DOMÁCÍ KUCHAŘKY aneb Pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské podnítil rodinný přítel dr. Koráb, který léčil její vleklou chorobu a výměnou za (značný i na poměry státního úředníka) honorář si vyžádal knihu, do níž by paní Rettigová sepsala všechny své báječné recepty. Ať už to tak bylo či si zásluhy za onen tvůrčí impuls může spíše přičítat hradecký vydavatel Rettigové Jan Hostivít Pospíšil, pravda je, že se kuchařka stala dnešními slovy bestsellerem a za autorčina života vyšla vícekrát (také německy).

Uvědomíme-li si, že Rettigová se po celá ta léta starala o vlastní rodinu, do níž se postupně narodily tři děti, pořádala každodenní kurzy vaření a ručních prací, jejichž součástí byla i literární odpoledne, věnovala se veřejnému životu a nadto si dokázala ukrást dost času, aby napsala celkem 21 českých knih (a některé i německy), nepřeberné množství časopisecky publikovaných textů a ještě vedla čilou korespondenci, nezbývá než v pokoře smeknout nad její energií a zápalem. A také velkorysostí, neboť ze své publikační činnosti nikdy neměla žádný zisk a kurzy pro dívky pořádala bezplatně.

 

Ať už si o literární tvorbě Rettigové myslíme cokoli, pravdou zůstává, že právě jí přísluší titul první české spisovatelky. Samozřejmě, že její často naivně mravoučné a sentimentálně laděné texty nepředstavují žádný mezník v dějinách literatury – ale je třeba si uvědomit, kdy, jak a pro koho vznikaly. Bylo-li touhou Rettigové přivést mladé dívky ke čtení knih, nadto v jazyce pro jejich (tedy měšťanskou) vrstvu stále ještě okrajovém, pak jim musela nabídnout témata z jejich pohledu přitažlivá. Jakkoli se nám to dnes zdá malicherné, byl to akt ve své době přelomový a také tak vnímaný. České obrození se rodilo pomalu a všichni ti německy vzdělaní muži se jen klopotně snažili vzkřísit původní českou tvorbu. A zcela mimořádně přitom stáli o to, aby se této chvályhodné snahy účastnily i ženy – proto také Rettigovou tolik podporovali. S odstupem let a například ve srovnání s o dvě generace mladší Boženou Němcovou se prozaická i básnická tvorba Rettigové nezbytně jeví jako nicotná, ale právě ona se stala základem, na němž její následovnice mohly stavět – a ty chytřejší to dobře věděly (sama Němcová si Rettigové mimořádně vážila).

Je jistě paradoxní, že ačkoliv si autorka sama z hlediska „záslužnosti“ své beletrie považovala více než svých domácích příruček, je to právě její DOMÁCÍ KUCHAŘKA…, která jako pojem přetrvala dodnes. Vzhledem k našemu životnímu stylu a současnému stavu teorií o zdravé výživě bychom podle ní vařily asi těžko, nahlédneme-li však do jejích stránek podrobněji, nevynoří se před námi ona pověstná velkoryse poživačná kuchařka, ale naopak přísně ekonomicky uvažující žena, která nás s vědomím, že „až potud více lidu se shání po dobrém a chutném obědě než nejkrásnější básni“ nabádá, abychom své kulinářské výtvory připravovaly pečlivě, úsporně a s důrazem i na jejich estetickou kvalitu, abychom se vyhnuly fádnosti experimentováním a variacemi. Abychom naplnily poslání jejího spisku MLADÁ HOSPODYŇKA V DOMÁCNOSTI JAK SOBĚ POČÍNATI MÁ, ABY SVÉ I MANŽELOVY SPOKOJENOSTI DOŠLA…

Ano, Magdalena Dobromila Rettigová byla zcela dítětem své doby a své sny o ženském údělu ji nikdy nenapadlo realizovat mimo zavedený řád. Byla tedy v prvé řadě manželkou, matkou a hospodyní – přesto… V její korespondenci můžeme narazit na takřka šokující výrok: „Já kdybych nyní opět děvče dvacítileté byla a nynějších zkušeností a předložení měla, spíš bych se z nejvyšší skály do nejhlubší propasti než manželovi vrhla. Tam bych nalezla okamžitou smrt, kdežto v manželstvě znenáhla, tak jako by denně jedným špendlíkem upíchnutý, člověk umůčen umírá.“ Není to však ozvěna jejího osobního zklamání, ale spíše důkaz, že byla schopna reflexe a pochybností a její rady mladým hospodyňkám lze tedy vnímat nikoli jako omezené naplňování dobové konvence, ale jako nevyhnutelností poučený návod, jak v této konvenci přežít. Doba revolty a emancipace měla teprve přijít. A ať už to zní jakkoli nepravděpodobně – i díky ní. X