Ten příběh vznikl před více než deseti lety. Pohnutky k jeho napsání byly velmi pragmatické – toužil jsem totiž dělat hudbu k hororu a nepřicházela žádná nabídka (smích). V první fázi byli mými rádci kamarádi kameraman Vladimír Holomek a režisér Petr Slavík, kteří korigovali moje divoké nápady. První verzi TMY jsem si pak dovolil poslat do scenáristické soutěže Nadace Miloše Havla – a k mému velkému překvapení jsem mezi pěti sty scénáři obdržel první cenu. To nějak moji drzost znásobilo a prostřednictvím producenta Jaroslava Boučka se scénář dostal do rukou Vladimíra Michálka. Vláďa se rozhodl film natočit a proseděl se mnou nad tou látkou mnohá odpoledne. Hodně jsem se od něj naučil, ale nějak nám nebylo souzeno to dotáhnout. Dvakrát už to bylo na spadnutí, ale nakonec to z finančních důvodů spadlo samo. TMA ležela ve tmě šuplíku, dokud se jí nechopili manželé Synkovi – producenti Film Studio Gatteo. Juraj Herz byl jimi osloven jako supervizor jednoho mladého režiséra, ale když si scénář přečetl, prohlásil, že to bude točit sám… Tma si zkrátka počkala na svého režiséra. Pro takové téma ideálnějšího neznám. A musím říci, že spolupráce s ním je pro mě velikou ctí! Některé Jurajovy filmy považuji za to nejlepší, co v české kinematografii vzniklo. O tom, že bude autor SPALOVAČE MRTVOL někdy natáčet můj příběh, se mi ani nesnilo.

Filmem prolíná vaše osobnost, hrají v něm vaše obrazy a hudba vaší druhé skupiny Lili Marlene (Němec je též kapelníkem formace Precedens s Bárou Basikovou). Vaše zpěvačka Dáša Součková dostala dokonce ve filmu roli…

Mé obrazy ve filmu nakonec nejsou a musím s odstupem říct, že jsem rád. Netoužím po tom, aby vznikl celovečerní medailon Martina Němce. Souboj s egem bývá těžký, ale vítězství v něm přináší ovoce! Jde především o to, co poslouží filmu jako celku. Původně jsem byl Jurajem kvůli obrazům osloven, ale pak jsme se dohodli, že je potřeba expresivnějších, než jsou mé. Nelituji toho. Kapelu Lili Marlene tam naopak vepsal Juraj, který viděl náš koncert a Dáša i naše hudba se mu zalíbila. To je taková černá višeň na vrcholu temné šlehačky celého projektu. (smích) V současné době mám největší radost z toho, že Juraj je z hudby ke TMĚ nadšený. Trávíme s kolegou Pavlem Nedomou už měsíc každý den do noci veškerý čas tím úkolem, ale když mě po prvním poslechu začal pan režisér objímat – došlo mi, že to má asi smysl…

 

Určitě. Chystám se napsat novelu podle definitivní verze scénáře, do které zasahoval významně i Juraj Herz. Dohodli jsme se s producenty, že ji doprovodíme fotografiemi z filmu, a tak snad vznikne zajímavá kniha. Zbývá najít nakladatele. A pak čtenáře! (smích)

 

Tak se to říct nedá. Během dotáčení TMY jsem dostal zajímavou nabídku od producentky Nelly Jenčíkové, abych upravil scénář k filmu OKO režiséra Miloše Kohouta. Původní námět vytvořila Iva Hercíková. Problém byl v tom, že jsem měl příběh proměnit a využít při tom již natočeného materiálu. Bylo to těžké – taková šachová partie. A já šachy fakt neumím hrát! Psal jsem vlastně scénář k téměř natočenému filmu – a to je trochu bizarní. Jsem rád, že moje koncepce měla u tvůrců úspěch. Film je shodou okolností opět hororový příběh a kromě Karla Rodena v něm hraje i kultovní americký herec Jurgen Prochnow (v USA natočil asi sto padesát filmů včetně několika od Davida Lynche). Je to zase opravdu biograf pro celou rodinu – třeba Adamsovu! (smích)

 

Je pravda, že spolužáci měli před sebou otevřeného ROBINSONA CRUSOE nebo HONZÍKOVU CESTU – a já Edgara Allana Poea. Ve čtvrté třídě jsem napsal slohovou práci, po jejímž přečtení prý moje učitelka češtiny nezamhouřila po celou noc oka a nechala rozsvíceno v celém bytě. (smích) Bál jsem se bát jako každé jiné dítě, ale zároveň mě to nějak přitahovalo. Moje kresby z dětství, to jsou takové „smolné knihy“. Nejpozitivnějšími hrdiny mých obrázků byli myslím Golem a King Kong. Takové milé blonďaté dítě jsem byl. Ale trochu zvláštní, asi…

 

No, nerad – jako každý! Kdo na to má mít nervy? (smích) To je asi na strašidelných příbězích přitažlivé, že se na ně chvílemi nedá dívat, že se bojíme. Strach je významný pocit, stejně jako radost nebo dojetí – burcuje naše emoce. Hlavně si ale myslím, že horory nám od počátků kinematografie přinášejí kromě vzrušení ze strachu i hodnoty estetické, jsou spouštěcím mechanismem fantazie. Ty zajímavé vždy čerpaly z výtvarného umění a zároveň ho inspirovaly. Ať už expresionismus v éře němého filmu nebo později mnohokrát surrealismus. Naše podvědomí, naše sny, to je věčný zdroj tohoto pokleslého žánru – krásného a věčného.

 

V osmdesátých letech jsem začal kompletně textovat písně své skupiny Precedens a od textů k próze zas tak na míle daleko není. Už jako dítě, pokud jsem právě nekreslil, jsem psal. Povídky přišly nečekaně asi před sedmi roky. Seděl jsem v takové trochu bezútěšné situaci po tom, co nám Vltava sebrala domov, a najednou jsem začal něco psát. A to „něco“ najednou skončilo pointou a já jsem zjistil, že je to patrně povídka. Mé psaní je intuitivní. Je to dobrodružství! Někdy mám pocit, že mě ta slova někdo diktuje – ale kdo, to nemám ponětí. V dospělém věku jsem se nedokázal rozhodnout, čím vlastně budu. Vystu­doval jsem malířství na akademii, založil kapelu Precedens, a ta se zvrtla v poněkud zásadnější projekt, než jsem předpokládal. Najednou jsem psal pro Báru Basikovou jedno album za druhým, pak přišla hudba divadelní s režisérem Turbou, filmová… Dodnes nevím, jestli jsem píšící malíř nebo malující hudebník či hrající výtvarník. Často je to ale spíš zdrojem pochyb a zoufalství nežli sebeuspokojení. Na druhou stranu si říkám, že tahle nevyhraněnost je asi právě to, co je pro mne charakteristické. Asi jsem nikdy úplně nedospěl – tak si hraju…

 

Scenáristé si prý kompenzují literární tvorbou ústupky, které musejí dělat při realizaci svých textů. Výsledek na plátně nebo obrazovce už vlastně není jejich…

Povídka, to je úplná svoboda. Ale kdo ji kdy viděl na plátně?! (smích) Upřímně řečeno některé změny, které Juraj Herz provedl ve scénáři TMY, cuchaly mou ješitnost k nerozčesání, ale pak jsem uviděl záběry z natáčení a uvědomil si, že měl pravdu! Protože jeho doménou je film a on ví přesně, jakými prostředky ho vyprávět. Když se blížilo natáčení, připadal jsem si ublížený: nikdo se mnou nekomunikuje, vše se nějak začíná dít beze mě a vůbec… V jedné z bezesných nocí jsem to Jurajovi napsal a on mi rychle odpověděl: „Nejlepší scenárista je mrtvej scenárista! Ty už jsi svou práci udělal – teď ji nech dělat nás!“ Dodnes se tomu směju a vím, že měl naprostou pravdu!

 

Jednoznačně. A to musím říct, že na ženách shledávám kromě duše i mnoho jiných pozoruhodností. (smích) Ale vážně – já mám ženskou společnost rád a z ryze mužské mám hrůzu. Pánská jízda je pro mě přitažlivá asi jako spadlá trolej. I ti mužští jsou přece mnohem zábavnější, když je ve společnosti alespoň jedna ženská. Myslím ale, že jsem ve své muzikantské tvorbě měl na zpěváky obecně štěstí – no, možná taky trochu nos, kdo ví? Bára Basiková, Petr Kolář (Precedens) i Dáša Součková (Lili Marlene) jsou výrazné pěvecké osobnosti a bylo pro mě vždy inspirativní s nimi pracovat. No, a teď jsem si vlastně vzpomněl, že se ženy objevují na většině mých obrazů. Jenom těch raněných rytířek a Salome, co jsem za posledních pár let namaloval… Víte, že mi dokonce každých čtrnáct dnů vycházejí fejetony v jednom časopise pro ženy? To je po těch hororech docela úleva…

 

Literatura mne fascinovala odmala. Hodně jsem četl a zdaleka nejen horory, i když jednoznačně jsem preferoval autory imaginativní, fantaskní. Na stole jsem měl neustále Bradburyho, Vonneguta, Meyrinka, ale i Bulgakova či Borise Viana. Často se vracím i k dílům Garcíi Márqueze. Stejně si ale myslím, že základem mi bylo zvláštní prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Maminka je textilní výtvarnice, táta byl výborný malíř a restaurátor. Měli jsme obrovskou knihovnu a rodiče byli obklopeni neuvěřitelným společenstvím přátel. Mým dětským pokojíkem procházeli každou chvíli osobnosti, jakými byli Josef Kemr, Miroslav Macháček, malíř Josef Jíra a spousty dalších umělců a zajímavých lidí. Byla to veliká pospolitost a tátův ateliér připomínal spíš kavárnu nebo Hydepark. Společný nepřítel strašidla komunismu sdružoval lidi v záviděníhodnou komunitu. Pamatuji si, jak na zahrádce před tátovým ateliérem sedím na klíně Zdeňka Štěpánka, který mi vypráví pohádku tím svým krásně chraplavým hlasem Jana Žižky z Trocnova…

 

To ne. Slovní hříčka funguje v reálném čase. Je to reakce na něco v rozhovoru, na vnější slovní popud. Nebo je to reakce na něco, co napíšu v textu. Vzniká to samovolně, a když si ji připravíte, tak zaručeně zklame. Proto třeba nemám moc rád vyprávění vtipů… Spíš si občas zapíšu nějakou nepatrnou příhodu odněkud z hospody, ze života – to jsou kolikrát věci, které se nedají vymyslet.

 

Neuvažoval. Mé fejetony a povídky obsahují občas autobiografické prvky. On člověk, i když píše povídku o morové ráně v patnáctém století nebo o nájemných vrazích z dalekého budoucna, musí vycházet z osobní zkušenosti. Pokud by neměly ty příběhy prazáklad v tom, co sám odžil, pak by asi nebyly přesvědčivé. Navíc nejsem mediálně nijak známý, a tak nevím, koho by to zajímalo. Mě si tak maximálně občas někdo splete s Michalem Pavlíčkem… (smích)

 

Pochybnosti jsou nezbytné, ale nesmějí mít trvale navrch. Být neustále na pochybách je pro tvorbu i život stejně nebezpečné jako podlehnout trvalému sebeuspokojení. Bohužel jsem Blíženec – jak s oblibou říkávám „ublíženec“, a to je pak vše jaksi víc nahoru a dolů, než je zdrávo. Taková sinusoida – chvíli máte pocit, že létáte s ptáky po obloze, a v příštím okamžiku vám svět připadá zábavný jako mělký hrob.

 

Samozřejmě! S jedním žiju už skoro třicet roků. X