I v Česku se najde statečný sudí. Svědčí o tom spor mezi stínovou ministryní spravedlnosti za ČSSD Marií Benešovou a sedmi špičkami našeho práva. Šlo o to, jak někteří politici, soudci a žalobci pomohli Jiřímu Čunkovi, aby nemusel před soud. Hrozil rozpad vlády (lidovci tvrdili, že odejdou). Benešová, známá ostrým jazykem, řekla, že u nás existuje skupina lidí, kteří v zákulisí ovlivňují klíčové kauzy – „zákulisní justiční mafie“. Mluvila o nejvyšší žalobkyni Vesecké, místopředsedovi Nejvyššího soudu Kučerovi, exministrovi spravedlnosti Němcovi a dalších. Sedm potrefených na ni podalo žalobu na ochranu osobnosti a případ soudil Vojtěch Cepl junior u Krajského soudu v Praze loni v červnu. Rozhodl, že Benešová se šesti ze sedmi omluvit nemusí. Jinými slovy, že Vesecká a spol. jsou svým způsobem mafiáni. Cepl rozsudek precizně a před veřejností zdůvodnil. Soud 5. června 2008 snímaly kamery a síň byla našlapána novináři. Mafiáni se posléze odvolali.

V březnu 2009 do médií pronikla zpráva, že již v únoru v neveřejném jednání pražský vrchní soud (VS) Ceplův verdikt zrušil. Zdůvodnění nebylo známo. Vše proběhlo v tichosti. Ano, čekalo se, že mafie bude bojovat a že vysoce postavení právníci využijí svého vlivu. Ale pro průzračnost justice bylo klíčové, aby odvolání proběhlo veřejně, nikoli za zavřenými dveřmi.

O pár dní později vyšlo najevo, že Vojtěch Cepl junior už věc nesmí znovu soudit. Podle VS se dopustil vážných pochybení. Prý prováděl důkazy, které Benešová nenavrhla, a neregulérně jí tak pomáhal. Zabýval se věcmi, jež se sporem nesouvisely, atd. – Možná. Jenže každý, kdo slyšel nebo četl Ceplův rozsudek, ví, že svou pravdu doložil. Ovšem na justiční mafii, jíž se už zase nesmí říkat justiční mafie, si jen tak někdo nepřijde. Vůbec jí nevadí, že její kauza byla odebrána jejímu zákonnému soudci, což Ústava zakazuje.

 

Podobně nešťastný vývoj má pokus vlády zrušit extrémně pravicovou, nacionalistickou Dělnickou stranu (DS). Vláda na návrh ministra vnitra Langera (ODS) žádala Nejvyšší správní soud (NSS), aby nahnědlou partaj zrušil. Marně, návrh byl podle soudu mizerný, nedostatečný.

Jaké důvody u nás vedou ke zrušení strany? Její snaha o odstranění demokratických základů státu. Jenže takové jednání musí vláda prokázat. Předseda senátu NSS Voj­těch Šimíček pravil: „Hlavní důvod zamítnutí je ten, že vláda neunesla ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, kterými by podložila některý z důvodů pro rozpuštění politické strany.“ Malér. Vláda zřejmě nedala jasné zadání tajné službě BIS a nepředložila jasné indicie pořízené policií. Soud sám si důkazy neopatřoval. Přitom DS přetéká antisemitismem, proticikánským zaměřením a žádá svržení současného politického systému. Její předseda Tomáš Vandas ovšem před soudem prohlásil, že změnu chce prosadit ve volbách… ne násilím. To stačilo.

Dobré je, že NSS jednal nezávisle. Pro establishment nesmí být snadné zrušit stranu – i to chrání demokracii. To je tak jediná dobrá zvěst z celého případu. Dál ale následují už jen špatné důsledky vládního šlendriánu: Langer selhal, podcenil české právo. Zástupce vlády argumentoval kupříkladu záběry z televize a tvrdil, že DS „je spojena s neregistrovaným, náckovským Národním odporem“. Jen tvrdil. – „Deesáci“ vyhráli, posílili. Jsou dvojnásob „legální“. Pro jednoduché, nenávistné lidi teď bude DS přijatelnější. Ona sama si víc dovolí, bude víc provokovat policii, bude drzejší při svých antiromských pochodech. Chyba, hrubá chyba vlády.

 

S nezákazem Dělnické strany souvisí souboj chomutovské primátorky Ivany Řápkové (ODS) s neplatiči. S lidmi, jimž se říká „nepřizpůsobiví“ nebo „sociálně vyloučení“. Ne­ži­jí jen v panelácích Chomutova, ale i v Litvínově (tam loni DS pochodovala s Národním odporem na sídliště Janov) a na mnoha dalších místech země. V Česku existuje okolo tří set ghett, neuvěřitelně mnoho.

Řápková se rozhodla jednat tvrdě. Najala exekutory a ti zabavují neplatičům dávky v hmotné nouzi těsně poté, kdy si je vyzvednou, tedy ve chvíli, kdy už je mají v ruce. Primátorka se stala bleskově nesmírně populární političkou. Petici na podporu jejího tažení proti nepřizpůsobivým podepsalo víc než sto tisíc lidí. V žebříčcích popularity zabodovalo i ministerstvo spravedlnosti, když vydalo prohlášení, že existuje dvojí výklad zákona, takže nemůže říci, zda je zabavování dávek v nouzi legální. O pár dní později chomutovský okresní soud rozhodl, že zabavování těchto dávek je v pořádku. (Otázkou je, jak by rozhodla vyšší instance…) Opak tvrdí ombudsman Otakar Motejl a také ministr pro lidská práva a menšiny Michael Kocáb.

Podle zákona dávky v hmotné nouzi nepodléhají exekuci. Logicky, mají zajistit základní živobytí, a jsou-li lidem zabaveny, bída dotčených se ještě zhorší, spadnou někam za sociální okraj společnosti. Řápková však používá chytrou fintu: ona jim dávky nestrhává. Nechá je zabavit až poté, kdy se neplatičům dostanou do rukou. Důvod je jasný: dluží městu mnoho peněz, suma sumárum miliony.

Věc je právně i sociálně nesmírně komplikovaná a citlivá. Když vám někdo nebude platit za nájem a energie, budete šílet, to je nepochybné. Stejně tak to vadí městu. Jenže lidé z ghett nemají práci, dluží často lichvářům, od nichž si vypůjčili na obří, pekelný úrok, nemají z čeho žít. Pokud o dávky přijdou, co jim zbývá? Umřít. Krást. Nebo taky pást vlastní dcery, prodávat drogy atd. Nic pěkného.

Řápková ty nebožáky vyhání z Cho­mu-tova, kam byli nesmyslně sestěhováni. Kam půjdou? Práci neseženou, bydlení taky ne. Budou ještě vyloučenější. I v tomhle případě nejen tato vláda, ale všechny vlády dlouhodobě selhávají.

 

V justičních historkách nemůže chybět náš pan prezident. Nedávno vyplavalo na světlo lednové usnesení pražského městského správního soudu, který opět řešil spor bývalého justičního čekatele Petra Langera s hlavou země. V roce 2005 ho Klaus odmítl jmenovat soudcem; vyhovoval zákonným požadavkům, ale prezidentovi se zdál mladý. (V tom s ním leckdo musel souhlasit.) Jenže Langer se odvolal a soud v roce 2007 vydal pravomocný rozsudek, který Klausovi nařídil, že musí znovu rozhodnout o jmenování či nejmenování Langera a rozhodnutí tentokrát též věcně zdůvodnit. – Prezident to dodnes neučinil. Má výsostnou výhodu – ze své funkce není nikomu odpovědný. Nemůže být postižen. Jiný by už platil za nečinnost sto tisíc korun pokuty. Klaus nic. A jeden občan, Petr Langer, se proto, že hlava země pohrdá soudem, nemůže dovolat svých práv. I to je obraz české justice a vztahu politických špiček k ní.

Jiná kauza. Aktivní občan Tomáš Pecina, zajímající se o věci veřejné, žaloval ministerstvo spravedlnosti: mínil, že má právo vědět, který soudce byl za minulého režimu komunista, člen KSČ. Městský soud v Praze však 5. března rozhodl, že to nelze. Jinak řečeno, veřejnost nemá právo tento fakt vědět. Pecina se toho domáhal na základě zákona 106/1999 o svobodném přístupu k informacím. Marně. Proč prohrál? Prý by šlo o zásah do práva soudců – exkomunistů na ochranu soukromí… Člen-ství ve straně, kterou poslanci této země prohlásili za zločinnou organizaci, je tedy u někoho tajné! Absurdní.

 

Takto lze (ne)vesele pokračovat. Z vedoucí funkce byl odvolán liberecký žalobce Adam Bašný. V podstatě za to, že na konferenci Transparency International potvrdil nedůvěryhodnost české justice a spojil ji s kauzou Čunek. Ministr spravedlnosti Pospíšil se zalekl mediální kampaně a nakonec odvolal toho, kdo odvolal Bašného. Drsné ovšem je, že tohle u nás vůbec jde. Bašný je odvážný. Obvinil třiadvacet radních v Liberci a tamtéž nechal zatknout bývalého šéfa policie a další policajty.

Snad ještě jedna z justičních absurdit – Nejvyšší soud rozhodl: Chrám svatého Víta patří státu, nikoli katolické církvi. Marxistické, socialistické právo zvítězilo. Krádež katedrály byla potvrzena. Ať žije právní stát a kontinuita komunistického práva! X