Maminka mě vedla k zodpovědnosti a pokoře. Když jsme měli pomeranče, dostali mladší sourozenci vymačkanou šťávu a já jsem dostala slupku se zbylou dužinou, protože jsem byla starší a to nejlepší patřilo těm malým. Když jsem později měla úspěch, maminka mi připomněla, že talent je Boží dar a já jsem jen jeho správce. A že je mou povinností být dobrým správcem. Jinými slovy: rozmnožit to, co jsem dostala.

 

Jako malá holčička jsem onemocněla dětskou obrnou. Pamatuji si, jak jsem ležela v nemocnici v Olomouci na vysoké posteli. Z nemocničního okna jsem viděla tatínka. Nesl mi léky. Okolo létaly malé stíhačky, zrovna byl nálet na Olomouc. Když mě z nemocnice propustili, jeli jsme s rodiči vlakem domů do Zlína. To jsem ještě nemohla chodit. Německý důstojník nabídl mamince místo, aby si se mnou mohla sednout. Tatínkovi se to nelíbilo, nechtěl nic přijmout od nepřátelské strany. Od té doby vím, že člověk se nikdy nesmí vzdát. Chodit jsem začala, celý život jsem sportovala a ještě dnes pravidelně cvičím jógu a pilates.

 

Pocházím z Moravy a mám k ní úzký vztah. Řada projektů mého ateliéru byla či bude realizována právě tam. V Brně v současné době připravuji se svými kolegy rekonstrukci hotelu Avion v Čes­ké ulici. Chtěli bychom zachovat původní ráz budovy. Doufejme, že se projekt uskuteční. Jednali jsme také o dostavbě Baťova obchodního domu v Kobližné ulici. Památkáři však mají k výstavbě dalších pater výhrady.

 

Když jsem doma oznámila, že půjdu studovat architekturu, namítli mi, že jsem naivní, že se můžu stát maximálně manželkou architekta. Řekla jsem si: „Já vám ukážu!“ Nejdůležitější je dávat do práce svoje srdce. Podobně jako v lásce – dávat všechno, co máte. Moje zkušenost je taková, že nedostatek talentu v té či oné subdisciplíně architektury lze právě tímto oddaným přístupem a pracovitostí nahradit. Mnoho let jsem učila studenty a vždycky jsem mezi nimi rozpoznala ty, kteří mají tuto schopnost plného nasazení, kteří jsou ochotni dát do práce své srdce. Právě ti se potom stávají opravdu dobrými architekty. Sami dovedou od určité chvíle vycítit, jestli pracují dobře nebo špatně, jestli udělali chybu nebo ne.

Nedávno jsem se vrátila z New Yorku, kde jsem byla v porotě mezinárodní architektonické soutěže. S jedním kolegou jsme si u snídaně řekli, že mezi projekty nebyl jediný, u kterého by bylo patrné, že na něm autor pracoval s láskou. Chyběla ta obtížně definovatelná srdeční energie.

 

Někteří říkají, že na ně moje díla, zvláště schodiště, působí křehce, žensky, iracionálně, někdy až snově. To mě těší, ale každý estetický prvek musí být vlastně vykalkulovaný, musí mít svoji funkci. Ale je opravdu dobře, že toto zůstává utajeno, že se lidé mohou jenom dívat a mít, alespoň doufám, hezký pocit.

 

Znám ten pocit, když člověk ukončí nějaký vztah a je sám. A potom naráz ucítí, že přišel ten okamžik, že už vlastně není tolik sám, i když nikoho nového ještě nemá. Je to takové tušení, jakési kliknutí. Podobně je tomu v architektuře: také už cítíte nějakou práci, nějaký projekt, i když vás klient ještě nekontaktoval. Jako by vaše energie už byla připravena.

Jsou prostory, které pro mě mají, sama nevím proč, zvláštní kouzlo. Patří k nim Pražská křižovatka, kostel sv. Anny, na jehož rekonstrukci jsem se podílela. A potom také Velká katedrála v Cordobě, kde se po staletí střídaly a setkávaly dva světy: muslimský a křesťanský. Současný prostor má výjimečnou atmosféru, kterou nelze vyjádřit slovy, ale kterou pocítí či vytuší ten, kdo je schopen číst v duších svých předchůdců.

 

Někteří muži na mě žárlili, lépe řečeno žárlili na moji práci. Já si myslím, že důležité je, aby partner byl hodný, aby se nehádal a aby měl smysl pro humor. Měla jsem štěstí: většině mých životních partnerů smysl pro humor nechyběl.

 

Co dělám, když se nezabývám architekturou (to neznamená, že na ni vůbec nemyslím)

Chodím cvičit do klubu, čtu francouzské romány, abych si procvičovala francouzštinu, a občas se podívám na hezký film. Nedávno jsem viděla v letadle SNÍDANI U TIFFANYHO s Audrey Hepburn. Byla to krásná, velmi půvabná a rozkošná žena. Musím říct, že tento film neztratil nic ze svého původního kouzla.

 

Abych v této nelehké době nemusela nechat své kolegy ve štychu, abychom měli dost zajímavé práce, dobré zakázky. X