Neúspěchem skončila i jeho krátká studia na vysoké technické škole v Drážďanech.

V roce 1891 utekl na dva roky do Vídně. Nebylo to daleko, protože Brno bylo v té době považováno za vídeňské předměstí. Z Brna do Vídně se běžně jezdilo za obchodem i za zábavou – do divadla, opery, do krejčovských salonů a za luxusními nákupy. Mladičký Adolf Loos propadl kouzlu divadla a šantánu, učil se tančit, noci trávil v barech a ve vykřičených domech, odkud si nakonec přinesl nechtěný „dáreček“ – syfilis. Dlouho se bál přiznat, nevěděl si rady, a než matka zjistila, co se děje, a donutila ho k léčení, sice si zachránil život, ale stal se neplodným. Různé fáze nemoci se u něho projevovaly během celého života a na konečnou formu syfilidy také zemřel, ale to až o mnoho let později.

Rodina vzniklou situaci zřejmě chtěla řešit radikálněji. Poté, co Adolfa donutili podepsat doklad, že se vzdává rodinného majetku ve prospěch sester a jejich dětí, byl v roce 1893 odeslán za strýcem do Chicaga. Domů se pak až do konce života vracel jen sporadicky a na výslovné přání matky.

 

V USA zůstal až do roku 1896, celkem čtyři roky. Ve strýcově hodinářské dílně dlouho nepobyl a vydal se na cesty do New Yorku, Saint Louisu, Philadelphie i jinam. Protloukal se všelijak. Špatně placená krátkodobá příležitostná práce v různých oborech a na různých místech se nakonec pro mladého Loose proměnila v neocenitelnou praktickou školu života.

Kosmopolitní Amerika té doby vysoce překonávala Evropu co do moderní techniky i způsobu myšlení obyvatel. Loos pracoval jako číšník a myl nádobí v moderních hotelech a restauracích, kde mohl obdivovat vysoké nároky na hygienu, praktičnost vybavení i celkovou estetiku prostředí. Podobně tomu bylo i v interiérech krejčovských salonů, kam chodil uklízet. Také se naučil pokládat kamennou dlažbu na ulicích a pomáhal na stavbách, kde se vyučil zednickému řemeslu a poznal práci s různými druhy stavebního materiálu. Do Evropy se musel vrátit kvůli vojenské povinnosti (do války ale nemusel ze zdravotních důvodů). Plný nadějí se usadil ve Vídni.

 

Měl štěstí a téměř hned získal zaměstnání u velké obchodní firmy architekta Carla Mayredera, který mu důvěřoval natolik, že mu záhy svěřil realizaci zakázky na zařízení vídeňského krejčovského salonu Ebenstein.

V roce 1899 je pověřen i stavbou Café Museum ve Vídni, která se však setkala s kritikou a posměchem. Jednoduchá fasáda byla hodnocena jako příliš fádní a neumělá. Vídeň si sice držela statut centra evropského kulturního dění a přijímala různé extravagantní výstřelky i v architektuře, ale přeci jen byli Vídeňané o hodně konzervativnější než Američané. A to Loose pobuřovalo a vedlo k následnému publikování série kritických článků, ve kterých odmítá hlavně obecně obdivovanou secesi postavenou na nefunkční zdobnosti. Od počátku své tvorby otevřeně hlásal, že Vídeň, potažmo Evropa, má nízkou kulturu bydlení, je plná špíny, a namísto koupelen a splachovacích záchodů stále používá nočníky. Odmítal architekturu pokládat za umění a zdůrazňoval nutnost praktičnosti. Bohaté zdobné prvky v architektuře obytných domů považoval za pouhé lapače prachu, krátkodobé módní výstřelky, které jsou jen mrháním prací řemeslníků. Vzhled venkovní fasády a názory kolemjdoucích nepovažoval za důležité, na rozdíl od pocitů skutečných obyvatel a uživatelů interiérů, protože právě pro ně a jejich naprosté pohodlí by měl být dům koncipován především.

Kromě architektury a kultury bydlení se blíže zabýval i otázkami odívání, cestování a kulturou každodenního života obecně.

Své investory si nakonec našel a přibližně do začátku dvacátých let 20. století se mu ve Vídni, ale i v Brně, Plzni a jinde podařilo realizovat několik soukromých vil a bytových interiérů, komerčních interiérů a dělnických obydlí v rámci městských urbanizačních projektů.

V roce 1911 dokončil známý obchodní dům firmy Goldman & Salatsch, dodnes stojící na Michalském náměstí proti Hofburgu v centru Vídně.

V roce 1912 otevírá vlastní, poměrně hojně navštěvovanou školu architektury. Ve dvouletých kurzech se vyučovaly dějiny umění a také mineralogie, důležitá pro pochopení, jak je možné využít a zpracovat různé stavební materiály. Součástí studia byly i cesty se studenty za starobylou architekturou Evropy – na řecké ostrovy, do Maďarska, Itálie, Francie, Belgie, i jinam.

Základem však byla praktická výuka přímo v interiérech domů a bytů realizovaných podle Loosových projektů. Se všemi majiteli se dobře znal, takže neměl problémy s povolením vstoupit do jejich bytů v doprovodu skupiny studentů a počínat si tam jako doma.

 

Adolf Loos byl ve všech ohledech velmi svobodomyslný a neuměl komunikovat s konzervativními úzkoprsými lidmi. Proto se rád a často obklopoval otevřenou společností umělců a světaznalých bohatých podnikatelů, z nichž se pak nejčastěji rekrutovali i jeho zákazníci. Nutno podotknout, že on sám měl po celý život neustálé finanční problémy, protože získané peníze vzápětí utrácel za zábavu a cestování. Jemu samotnému stačil jen malý, jednoduchý, ale pohodlný byt zařízený v souladu s vlastní filosofií bydlení.

Mezi jeho nejbližší přátele ve Vídni patřili spisovatelé Karl Kraus, Peter Altenberg, hudební skladatel a dirigent Gustav Mahler, extravagantní malíř a básník Oskar Kokoschka a Heinrich Kulka – pozdější žák a spolupracovník na mnoha projektech.

Loos měl velkou slabost pro krásné mladičké ženy. Těch se v jeho nejbližším okolí vždy vyskytovalo nemálo. Naopak neměl rád ženy emancipované a odmítal spolupracovat s ženami architektkami. V roce 1902 podlehl svodům sotva šestnáctileté herečky a tanečnice Liny Obertimpfler. Manželství skončilo po třech letech, když úspěšná herečka odjela do angažmá v USA. Poté prožíval smutný románek s půvabnou, leč nevyléčitelně nemocnou tanečnicí Bessie Bruce.

V roce 1919 se na sedm let oženil se subtilní tanečnicí Elsie Altman, která mu byla natolik oddaná, že si kvůli jeho ustavičným kritickým poznámkám na účet jejích krátkých nohou nechala nohy chirurgicky prodloužit. I toto manželství skončilo rozvodem; o pár let později ho čekal ještě další svazek s českou židovkou, fotografkou Claire Beck, která se s ním dala záhy též rozvést z důvodu „zlého nakládání a nactiutrhání“. Přesto všechny Loosovy oficiální ženy později o jeho osobnosti napsaly vzpomínkové knihy plné obdivu, oddanosti a nostalgie.

 

V první polovině 20. let Loos utlumuje své aktivity ve Vídni a stále častěji pobývá v Paříži. Jeho situace ovšem nevypadá tak slibně, jak se původně zdálo, a po vybudování interiéru bytu a muzea populárního básníka rumunského původu Tristana Tzary a nerealizovaném projektu bytu tanečnice Josephiny Baker se poohlíží po jiných možnostech. Pochopení našel mezi českými umělci v té době v Paříži pobývajícími. Loos se v Paříži stýkal s malířem Janem Zrzavým, Karlem Čapkem a dalšími, ale nejvíce mu asi pomohl historik umění V. V. Štech, který Loose představil těm správným lidem. Loos například získává nabídku od brněnských uměleckoprůmyslových závodů na spolupráci při navrhování nábytku, skla a dalších užitkových předmětů, které se úspěšně vyráběly ještě donedávna.

Mnoho českých podnikatelů a představitelů kultury bylo Loosem skutečně nadšeno, snad také proto, že v mnoha ohledech zosobňoval ideál kosmopolitního a originálního umělce, který po roce 1918 přijal české občanství (i když to nebylo z vlasteneckých pohnutek, ale spíš z praktických potřeb ohledně zajištění majetku brněnské rodiny) a vystupoval proti symbolům rozpadlé monarchie, za které se dala považovat i secesní architektura. Navíc to byl moderně smýšlející a schopný architekt, který se mohl dobře uplatnit v tehdejší době euforie po vyhlášení samostatného státu, kdy česká města rozvíjela ve velkém nejrůznější stavitelské a budovatelské činnosti.

V té době hodně pracuje v Plzni. Dostal se do zvláštního okruhu lidí z řad prosperujících podnikatelů, kteří byli zároveň jeho přáteli, spolupracovníky, dodavateli služeb při jeho zakázkách, ale i spokojenými klienty, pro něž navrhoval luxusní bydlení.

 

Dr. ing. František Müller (1890 – 1952) byl spolumajitelem jednoho z největších stavebních podniků v tehdejším Českoslo­vensku. Firma Müller-Kapsa se ve velkém podílela na většině státních zakázek (komunikace, přehrady, zpevňování vodních toků, později i pohraniční vojenské pevnosti aj.), stavěla komerční a průmyslové objekty, obytné domy – a hodně jich také vlastnila. Zároveň byl pan Müller obdivovatelem hudby a sběratelem umění (vlastnil obrazy Cézanna, Corota, Chi­tussiho, Kokoschky, Preislera, Filly, Sla­víčka, Kubišty, Kremličky, Mánesa, sochy Rodina ad.)

V roce 1928 objednal u Loose projekt vily, kde by mohl moderně a pohodlně žít se svou ženou Miladou a dcerkou Evičkou. Nabídl k tomu rozsáhlý stupňovitý pozemek na lukrativním místě mezi ulicemi Střešovická a Nad Hradním vodojemem blízko Pražského hradu, kde nejvyšší bod pozemku převyšuje věže Svatovítské katedrály a z celého domu se tak otevírají překrásné výhledy do dalekého okolí. Pro Loose to byla jedinečná šance plně využít svou fantazii a předchozí zkušenosti, protože bohatý investor do všech detailů respektoval názor architekta a výše výdajů pro něj nebyla podstatná.

Loos po celý svůj tvůrčí život využíval naprosto shodné vlastní stavitelské principy a prvky – pouze zadaptované pro jednotlivé konkrétní objekty a jejich obyvatele. Ideální tvar domu byl pro Loose kvádr. Jeho koncepce uspořádání obytného prostoru, známá pod názvem „Raumplan“, byla založena na prostorové a výškové diferenciaci začleněných prostor. Záchod, spižírna nebo jiná intimní místnost přeci nemusely mít stejnou výšku jako obývací pokoj nebo jídelna. Loos rozvrhoval rovnou v celkovém prostoru domu, ve kterém místnosti leží v různých úrovních, netvoří klasická jednotlivá patra, ale propojené schodišti na sebe navzájem navazují a různě se prolínají a pro obyvatele vytvářejí překvapivé a působivé průhledy.

Aby osoba nezasvěcená pochopila, oč tu běží, asi musí osobně navštívit Müllerovu vilu nebo jiný Loosův objekt. Sám velký mistr totiž odmítal prezentovat své stavby a interiéry na fotografiích, protože spíše zkreslovaly, než dokumentovaly skutečnou situaci.

Loosovy domy, včetně Müllerovy vily, jsou dílem důmyslného architekta, ale i psychologa a filosofa. Dům měl ladit jako celek, a to i barevně. Modernost v Loosově pojetí znamenala výběr nejlepší kvality, hlavně materiálu (mramor, leštěný kámen, vzácná dřeva, luxusní látky, hedvábí). Podstatná byla i jednoduchost, která předurčovala nadčasovost a možnou variabilitu podle pozdějších přání (vestavěné skříně, odkládací plochy). Typické je nápadité řešení větších celků i nejmenších detailů.

 

Zvenku je dům velmi jednoduchý – bílý kvádr a žlutě natřené rámy různě velikých a nepravidelně rozložených oken.

V suterénu se nachází garáže, kotelna a prádelna. Vstup do hlavní části domu ve sníženém přízemí je obložen žlutým travertinem se dvěma sloupy. Mezi nimi je umístěna kamenná lavička, což signalizuje typické loosovské umístění pohovek po celém domě. Úzkou vstupní chodbou, obloženou temně zeleným sklem, aby interiér stále ještě souzněl s barvou zahrady, lze vejít do malé hovorny s fialovými tapetami. Tady se odehrávaly drobné pracovní schůzky. Důležitější návštěvy pokračovaly rovnou do čekárny s čalouněnou lavicí, věšáky, záchodem a umyvadlem. Po několika schodech stáčejících se vlevo se pak hosté dostávali do hlavních reprezentačních prostor – rozlehlého obývacího pokoje spojeného s jídelnou v mezipatře.

Návštěvník domu musí při vstupu na první pohled zaregistrovat Loosovu inspiraci v antice, projevující se využitím dekorativních pilířů, různě barevných mramorových obkladů, výklenků a dalších vstupů bez dveří. V hlavní místnosti nemůže chybět krb.

Nábytek, též navrhovaný Loosem, to jsou pohovky u zdi orámované zkrácenými sloupy, menší servírovací stolky a různé druhy křesel, aby si každý mohl vybrat to pro sebe nejpohodlnější. Většina nábytku, včetně jídelního stolu a židlí, ale i vestavěných skříní v ložnici a dámské šatně, i záchodového prkénka, je vyrobena z mahagonového dřeva, protože tento druh dřeva vypadá krásně, dlouho vydrží, ale také dokonale pohlcuje pach.

Kuchyně a přípravna jídla, umístěná vedle jídelny, je malá, z levnějšího materiálu, ale s dokonalým rozvržením všech skříní a polic, mycího stolu, sporáku i spižíren. Kdekoliv se náhodou objeví zdánlivě „hluchý“ prostor, je využit jako praktická úložná skříň.

V blízkosti jídelny a haly, na úrovni dalšího mezipatra, je umístěna útulná, kůží polstrovaná pracovna pro pána a dřevem obložený budoár pro dámu. Vyšší patro je určeno pouze pro rodinu – prostorná ložnice spojená s šatnou a dětským pokojem, společná prostorná koupelna se záchodem, bidetem, dvěma umyvadly, vanou s dvojitým dnem pro udržení tepla a se systémem rozsvěcování a zhasínání taháním za provázky, aby nedošlo k nebezpečnému kontaktu mokré ruky s elektřinou. Umyvadlo a záchod mají i pokojík pro služku a pokoj pro hosty ve stejném patře.

Na úrovni rovné střechy, proměněné v terasu s krásnými výhledy, je ještě letní jídelna v japonském stylu a fotokomora.

Již v době výstavby vily Müllerových se u Loose stále silněji projevovaly zdravotní problémy. Přestože i nadále ohromoval originálními nápady a dokonalou intuicí, je jasné, že stavebník měl s rozmarným architektem nesmírnou trpělivost a choval k němu hlubokou úctu. Kromě vysokého honoráře mu vyplácel i další apanáže. Nezřídka se stávalo, že Loos někam zmizel a ozval se třeba z Paříže, že mu došly peníze, a Müllerovi pro něj poslali vlastní automobil.

Loos neustále něco doplňoval, celou koncepci a svoje momentální myšlenky zachycoval tak, jak mu to zrovna nabídla situace – hbitě maloval náčrtky na ubrousky, papírové pytlíky nebo přímo na ještě neobložené stěny místností. Pak vysvětloval svým vybraným pomocníkům, jak to má být přesně, a dotyčný svěřený úkol zpracoval do obecně použitelných plánů. Loos sám pečlivě vybíral dodavatele materiálu i služeb doma i v jiných zemích po celé Evropě. Jeho nejbližším spolupracovníkem na projektu Müllerovy vily, ale i na mnoha dalších stavbách byl především architekt Karel Lhota.

 

Loos zemřel 23. srpna 1933 v léčebném sanatoriu Karsburg u Vídně, tři roky po dokončení stavby. Je pochován ve Vídni pod vlastnoručně navrženým jednoduchým náhrobkem.

Poslední léta jeho života byla sice stále ještě naplněna prací, ale také spoustou osobních problémů. Loos byl neustále bez peněz a agresivními výpady si nadělal nepřátele. Nejvěrnějším přátelům – v čele s bývalou ženou Claire Beck a spisovatelem Bohumilem Markalousem – se podařilo zajistit mu státní prezidentský důchod. Dokonce se pokusili, leč neúspěšně, uspořádat na něj mezi známými dobročinnou sbírku a chtěli přestěhovat jeho vídeňský byt jako muzeum do Prahy. Nakonec nikdo v Československu neměl zájem převzít ani Loosovu pozůstalost, která se pak dostala do Vídně, kde je v současnosti ve správě muzea Albertina, včetně autorských práv.

Tragickému osudu, bohužel, neunikli ani Loosovi klienti a jejich domy. Hodně majitelů Loosem navržených domů bylo židovského původu, takže zmizeli během druhé světové války. Kdo přežil válku, většinou byl postižen komunistickým režimem po roce 1948. To byl případ i Františka Müllera a jeho rodiny. Dcera Eva odešla z Československa už v roce 1947 a usadila se v Londýně. Její otec velmi těžce nesl nucené převádění rodinného majetku Armabetonu a dalším státním podnikům. V roce 1952 se udusil kysličníkem uhelnatým v kotelně své vily, což mohla být nešťastná náhoda, ale stejným způsobem v té době dobrovolně odešlo ze života i mnoho dalších sousedů z Ořechovky. Milada Müllerová byla z celé rodiny nejstatečnější a přes všechna příkoří a ztrátu i osobního majetku žila jako správcová v Loosově vile až do své smrti v roce 1968. Podařilo se jí shromáždit nejrůznější dokumentační materiál a také zachránila alespoň něco z původního vybavení – i přesto, že dům postupně obývaly mj. Státní pedagogické nakladatelství, Institut marxismu-leninismu, a dokonce tu byla zřízena prominentní ubytovna a bordel.

 

Po roce 1989 se Eva Müllerová odmítla vrátit (zachovala se nahrávka, že na dům nevzpomíná v dobrém, že jí tam byla zima a všude ji dostihl káravý matčin hlas) a vilu se rozhodla prodat. Vážný zájem měl Viktor Kožený, kterému se snažil konkurovat Václav Havel. Nakonec dům v roce 1995 odkoupilo za více než 37 milionů korun hlavní město Praha. Odbornou správou vily bylo pověřeno Muzeum hlavního města Prahy. Po pečlivé obnově a restaurování je vila přístupná veřejnosti. Je zde k dispozici Studijní a dokumentační centrum Adolfa Loose, v současnosti spravované paní Marií Szadkowskou. Ta byla i členkou týmu restaurátorů pod vedením prof. ing., akad. arch. Václava Girského, kterému se vskutku mravenčí prací, podle dobových fotografií a vyprávění pamětníků, podařilo vrátit interiér do podoby velmi blízké době vzniku. Vypátrali původní dodavatelské firmy, nechali zhotovit chybějící součásti interiéru a nábytku, v galeriích objevily některé obrazy z Müllerovy sbírky, v obchodech se starožitnostmi sehnali koberce podobné těm původním.

Několik objektů navržených Adolfem Loosem stále čeká na restaurování a zpřístupnění veřejnosti. Kromě Müllerovy vily lze zatím navštívit např. interiér Winternitzova domu v Praze na Smíchově a byty Karla Weinera, dr. Vogela a Jana Brummela v Plzni. Můžete se tedy na vlastní kůži přesvědčit, zda by i dnes bylo příjemné bydlet v ideálním domě navrženém věhlasným architektem Adolfem Loosem. X