Hosté zvaní i nezvaní
Kromě přehlídky nejnovější roční produkce českých filmů hraných i dokumentárních mají tak diváci příležitost zhlédnout v řadě doprovodných sekcí i filmy archivní, které často tvoří milníky naší kinematografie. Tak například v sekci Báječní lidé s klikou, věnované letošním jubilantům, bude možné vidět filmy BOXER A SMRŤ, MÍSTENKA BEZ NÁVRATU, STRAKA V HRSTI, ŽERT a MUČEDNÍCI LÁSKY;
o nich přijedou s diváky besedovat jejich tvůrci a protagonisté Vladimír Körner, Juraj Herz, Josef Somr, Luděk Munzar, Věra Křesadlová či Jan Klusák. V sekci, která se pravidelně vrací o čtyřicet let zpět a která tedy letos nese název Rok 1969, budou k vidění filmy FLIRT SE SLEČNOU STŘÍBRNOU, PANENSTVÍ A KRIMINÁL, PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA, SMUTEČNÍ SLAVNOST a SMĚŠNÝ PÁN, doprovodí je např. Zdeněk Mahler či Lubomír Kostelka.
o nich přijedou s diváky besedovat jejich tvůrci a protagonisté Vladimír Körner, Juraj Herz, Josef Somr, Luděk Munzar, Věra Křesadlová či Jan Klusák. V sekci, která se pravidelně vrací o čtyřicet let zpět a která tedy letos nese název Rok 1969, budou k vidění filmy FLIRT SE SLEČNOU STŘÍBRNOU, PANENSTVÍ A KRIMINÁL, PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA, SMUTEČNÍ SLAVNOST a SMĚŠNÝ PÁN, doprovodí je např. Zdeněk Mahler či Lubomír Kostelka.
Nezvaní hosté je zase název sekce inspirované stejnojmenným filmem Vlastimila Venclíka z roku 1969, za který byl tehdy vyloučen z FAMU. Obsáhne dvanáct hraných i dokumentárních snímků, které zachycují psychologické a mravní důsledky okupace země v roce 1968.
Vzdor i soucit
Kdykoli se mluví o Věře Chytilové a Františku Vláčilovi, padají příměry jako královna a básník českého filmu. Jejich dílo představí Finále v samostatných „poctách“: Vláčil bude zastoupen snímky ÚDOLÍ VČEL, ADELHEID, STÍNY HORKÉHO LÉTA, KONCERT NA KONCI LÉTA a MÁG., Chytilová snímky SEDMIKRÁSKY, HRA O JABLKO, PANELSTORY a KALAMITA. Krom toho Finále za přítomnosti režisérky uvede knihu VZDOR I SOUCIT VĚRY CHYTILOVÉ, do níž přispěli její spolupracovníci a kolegové, např. Jan Schmidt, Bolek Polívka či Kateřina Irmanovová.
Bylo by zajímavé porovnávat poetiku a umělecký i životní styl dvou tvůrců tak odlišných. Dělilo je od sebe pouhých pět let, ale jako by šlo o dva zcela odlišné světy. Přitom urputná vůle k naplnění vlastní umělecké vize je jim společná. Františka Vláčila jako by ale postupně doslova pozřela, takže na něj už deset let můžeme jen vzpomínat. Naopak Věra Chytilová stále věří (nomen omen!) ve svou „tvář naděje“, jak zní název jejího desítky let připravovaného filmu o Boženě Němcové. Možná to dokumentují i následující fotografie.
text Jan Lukeš, foto národní filmový archiv a archiv věry chytilové
