Je asi pravděpodobné, že člověk je jediný tvor schopný humoru verbálního, protože jiní tvorové nemluví. Ani to ale nebudeme vědět s naprostou jistotou, dokud nerozluštíme hvízdání delfínů, kteří si možná taky ve vodě vyprávějí vtipy. Každopádně se rádi smějí – vlastně vypadají pořád rozesmátí – a jsou schopní s lidmi vyvádět zábavné skopičiny.
Taoistická filosofie ráda tvrdí, že celý vesmír se tetelí smíchem a že vlastně všechna existence je jeden velký nepřetržitý řetěz gagů. A že jsou na náš účet, jestliže se bereme vážně. Tak taky mohl Einstein přijít na to, že „když vesmír polechtáme tady, zasměje se v jiné galaxii“. A tak taky mohli talmudičtí rabíni říct, že „Tvůrce vesmíru se nejvíc směje, když vidí člověka plánovat“.
Kdo někdy viděl korálové kompozice třeba u Seychellských ostrovů, a nebo i jen na obrázku, mohl se při pohledu na jejich bizarní kompozice přistihnout, jak se chechtá jejich humoru vizuálnímu. A ještě komičtější na nich je, že takovou kompozici vytvářejí tisíce polypů, antozoí a anemon vypouštěním gamet čili pohlavních buněk, které se v měsíčním svitu páří v nekonečných sexuálních orgiích, v nichž pak za slunečního světla zkamení, často uprostřed nedokončeného orgasmu. Či tak nějak to vysvětluje populární mořská biologie.
Rackové se nejvíc chechtají, když vidí albatrosa přistávat. Tento za letu takový aristokratický nafoukanec, který tak elegantně loví ryby z vody, najednou při přistání na souši zakopává, potácí se, padá do kotrmelců a nedokáže se trefit do místa, kam mířil.
Většina z nás si pamatuje nějakého humorného psa. Ten malý rošťák jménem Eddy v americké televizní komedii FRAZIER tvoří tolik gagů jako každý jeho lidský spoluherec. V divadle Young Vic v Londýně, kde jsem před pětatřiceti lety pár let dělal provozního, jsme měli legračního psa Spottyho, který se nesmírně bavil s herci na jevišti a hrál v Molièrově SCAPINOVI a v Shakesparově ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY. Nikdy nezmeškal nástup, vždycky diváky i herce rozchechtal, občas se mu na jevišti tak zalíbilo, že nebylo možné ho vyhnat, a pak utekl do publika. Jeho pán, který ho s herci secvičoval, ho za dobrý výkon odměňoval kouskem klobásky. A on se přitom naučil si šišlavě nastavovat v hubě jazyk tak, že se mu dvojím zaštěknutím podařilo říct „sausage“. To pak říkával, když chtěl od herců odměnu, nebo je vydíral, když chtěli, aby zahrál, co měli nacvičené. Takže herci museli nosit klobásky po kapsách, aby to z něho pokaždé dostali. Spottyho pán při představení posedával v jednom ze dvou sousedních pubů, kde si ho Spotty po skončeném představení přicházel vyzvednout. Jednou jsem ho zažil, jak přišel do prvního pubu, rozhlídl se, podíval se na barmana a štěkl zvukem, kterému každý rozuměl jako „kde je?“. „V tom druhým,“ odpověděl barman. Spotty zaštěkl „oukej“ a odběhl do druhého pubu.
A znal jsem jednu londýnskou podnikatelskou kancelář, která měla v recepci humornou chobotnici. Seděla v akváriu, vlnila se a pozorovala, co se kolem ní děje. Když se někdo přiblížil jejímu akváriu na dosah ruky – a tomu se málokdo vyhnul –, nabrala do huby vodu, vystrčila hlavu nad hladinu a dotyčného postříkala. Když jste se na ni vztekle otočili, viděli jste, jak poskakuje smíchem, a nedokázali jste udělat nic jiného, než se s ní společně rozchechtat. A přijmout od ní toto sdělení: Tady se nikdo nebude brát vážně.
Kdoví, možná právě od ní dostal svůj nápad architekt Kaplický. A možná právě to nám chtěl sdělit. Jenže chobotničí humor – na Letné? X
