Rodinnou štafetu zahájil v devatenáctém století Karel Kopřiva, který se sice narodil na Moravě, ale uměleckým řezbářem se vyučil ve Vídni. „V té době na tom nebylo nic divného, byli jsme jedna velká země,“ komentuje situaci jeho pravnuk Petr Kolář. Ve Vídni se jeho pradědeček také oženil a začal pracovat v různých uměleckých dílnách. Pečlivý historik by dodnes našel jeho rukopis na některých tamních sakrálních plastikách. Osud se s ním ale zrovna nemazlil. Začátkem dvacátého století přišel postupně o ženu i jedinou dceru, a ke všemu měl stále větší nouzi o zakázky. Na­konec se vrátil na Moravu, znovu oženil a s druhou ženou měli tři děti. Pracoval jako pozlacovač a pro zakázky si jezdil do Vídně.

 

Jeho syn Petr se stal uměleckým truhlářem a restaurátorem. V Brně, kde žil, měl štěstí na zajímavé úkoly. Pracoval totiž u německé firmy, která dělala náročné nábytkářské výrobky i složité rekonstrukce interiérů. A z těchto zkušeností čerpal celý život. V Nových Hvězdlicích, kde se narodil, měl později i svoji firmu. „Za komunistů o ni ovšem málem přišel,“ zavzpomíná jeho vnuk, který podědil nejen jeho křestní jméno. Naštěstí mu někdo v pravou chvíli poradil, ať dá živnost „do klidu“. Když přišli dílnu znárodnit, našli jen ztich­lé stroje. Za prací potom Petr Kopřiva dojížděl do Brna, kde rekonstruoval historická pianina a stavěl klavíry. Kupodivu byl opět ve svém živlu, protože muziku měl odjakživa skoro stejně rád jako truhlařinu. Hrál na všechny strunné nástroje a ve své rodné vesnici založil pěvecký soubor, s nímž ve volných chvílích nastudoval Smetanovu Libuši. Přestože měl truhlářskou živnost „pozastavenu“, stihl ještě pro sebe i své sousedy vyrábět o víkendech, kdy se vracel domů, nábytek.

 

„Děda byl ale také tak trochu pedant,“ připouští jeho vnuk, „nejspíš to pochytil u německých firem, kde řadu let pracoval.“ O některých věcech navíc nemínil diskutovat – ať už šlo o práci či vlastní rodinu. Například byl skálopevně přesvědčen o tom, že jeho potomci jednou převezmou rodinné řemeslo. A kromě toho se musejí věnovat muzice. Jeho dvě dcery se tak chtě nechtě musely vyučit truhlářkami, přestože pro ženu tato profese nikdy nebyla právě typická. Starší Otilie, která dostala jméno podle dcery Antonína Dvořáka, vzala truhlařinu za svou. Mladší Miluška k ní však měla přirozený odpor a záměrně kazila, co se jen dalo. Mnohem víc jí zato k srdci přirostla muzika. Výborně hrála na klavír a dokonce jednu dobu uvažovala o tom, že půjde studovat konzervatoř. Nakonec si ale prozaicky vybrala obchodní akademii a prakticky celý život pracovala jako úřednice. Ironií osudu vždycky v nábytkářském průmyslu.

 

Truhlařinu pochytil Petr Kolář od maminky Otilie, ale také od dědečka. „Jezdil jsem k němu jako kluk v létě na prázdniny, ale i v zimě,“ ponoří se do vzpomínek. „Piliňáky krásně hořely a děda vyprávěl o řemesle a o životě.“ Vnuk při jeho vyprávění zatloukal do fortelné dřevěné podlahy hřebíky. S úsměvem říká, že když ji chtěli po letech vyměnit, byla skoro ocelová. Odjakživa chtěl, stejně jako děda, dělat nábytek. Nakonec vystudoval tenhle obor na Střední uměleckoprůmyslové škole a na ČVUT v Praze. A od té doby mu zůstal věrný. Pracoval v ateliéru, který navrhoval například lázeňský dům Thermal v Karlových Varech. A než se začal zabývat samostatnou činností, řadu let vedl projektový ateliér Pražských restaurací.

 

K seznámení se ženou, která má mimochodem lásku ke dřevu také v rodině, pomohla Petru Kolářovi náhoda. „V sedmdesátých letech jsem dělala rekonstrukce památek v jižních Čechách a rozhlížela se po šikovných spolupracovnících,“ vrátí se v čase akademická architektka Věra Kolářová. Potřebovala mimo jiné také nábytkáře – detailistu a zkušeného praktika. Tehdy ještě netušila, že najde nejen spolupracovníka, ale i manžela. „Oběma nám v té době bylo už přes třicet, leccos jsme měli za sebou, pracovně i ve vztazích,“ vzpomíná. Od začátku se navíc podle jejích slov výborně doplňovali. Zatímco ona vymýšlela věci doma u prkna, on je v terénu realizoval. Dokázali ovšem i zaskočit jeden za druhého. Dodnes oba vzpomínají například na to, jak byla Věra v porodnici. Doma nechala rozkreslenou zakázku, která musela být do určitého data hotová. Její muž vzal tužku a výkres dodělal. Přiznává ovšem, že na konzultace musel párkrát za ženou do porodnice zajít.

 

Ženská část rodiny byla odjakživa na volné noze, ale nikdy si na tenhle „úděl“ nestěžovala, spíš naopak. „Rekonstruo­vali jsme dům na okraji Prahy, kde bylo dost místa i na ateliér,“ vypráví Věra Kolářová, „což bylo skvělé pro děti i pro práci.“ Dodnes si pochvaluje, že díky tomu mohla bez problémů skloubit péči o děti, praní, vaření i rýsování. Říká, že zvládnout tohle všechno jí nedělalo celkem problém. A to i proto, že při domácích pracích se jim s manželem podařilo najít optimální dělbu práce. „Manžela jsem nikdy nenutila mýt nádobí, on zato vcelku ochotně zajel pro větší nákup,“ přibližuje rodinné rozdělení rolí paní Věra. Vzhledem tomu, že pracovala doma, si mohla vybírat spolupracovníky podle svého gusta a obratně se tak vyhnula možným pracovním konfliktům. Nejednou se na různých projektech setkali i s manželem – společně například realizovali interiéry v původním hotelu Alcron v Praze a mnoha dalších restauracích, a mimo jiné i obřadní síň a interiéry radnice v pražských Kbelích; na této zakázce se dokonce sešla celá rodina.

 

U „řemesla“ sice zůstala jen mladší Kristina, ale v rodinné firmě se hodí i profese starší Lucie, která vystudovala Bankovní institut a pracuje v marketingu v bance. Podle slov maminky má výtvarno v sobě i ona. Lucie odmalička společně s Kristinou ráda kreslila u maminčina rýsovacího prkna. A tak jí doma připadla nejen funkce finančního, ale i grafického poradce. Když je zapotřebí, umí se postarat i o vizitky nebo prospekty. Podobně jako její pradědeček a dědeček, také ona mluví velmi dobře německy. Po revoluci, kdy se všichni vrhli na angličtinu, se jí znalost jiného jazyka nejednou vyplatila. Zdá se, že i dcery převzaly tradiční rodinný přístup a navzájem se dobře doplňují. „Když je při závěrečných pracích zapotřebí něco nalakovat nebo dodělat, děláme na tom samozřejmě všichni,“ říká jejich maminka.

 

„Na začátku bývá téma, pak vymyslíme koncepci a nad ní se všichni sejdeme,“ přibližuje práci na společných zakázkách Věra Kolářová. Společně se museli také před časem skamarádit s moderní technikou. „Po čtyřiceti letech jsem rozštípal rýsovací prkno, protože už ho nepotřebuji,“ říká v legraci Petr Kolář. „Nakrmit“ na začátku práce počítač vším potřebným je sice složité, později vám to ale technický pomocník mnohonásobně vrátí. Celý projekt dokáže totiž nejen perfektně zpracovat, ale díky němu si člověk může pořídit třeba tisíc různých výstupů. Což pro všechny představuje přímo neskutečnou úsporu času. „Taková práce by se určitě líbila i dědečkovi,“ prohlašuje s přesvědčením jeho vnuk. „Už proto, že měl vždycky rád nové věci.“

 

Na rozdíl od dědečkovy rodiny však dcery pana Koláře nemusely přebírat rodinnou štafetu „z musu“. „Nikdo nás k tomu nenutil,“ říká přesvědčivě Kristina Kolářová. Její volba profese ostatně nebyla na začátku tak úplně přímočará. Nejprve vystudovala gymnázium a teprve pak začala uvažovat, kterým směrem se dát. Dřív než se přihlásila na stejnou školu jako její tatínek, studovala rok na jazykovce. „Pak jsem si ještě dodělala vyšší odbornou školu uměleckoprůmyslovou, obor design herních a dekorativních předmětů,“ dodává Kristina. Svět dětí ji totiž odjakživa přitahoval. Stejně tak jako sbírka dřevěných uměleckých miniatur dědečka Karla z maminčiny strany. Už během studia dostala příležitost externě spolupracovat s Krát­kým filmem Barrandov, studiem animovaného filmu Bratři v triku. Podílela se třeba na tvorbě oblíbených večerníčků MACH A ŠEBESTOVÁ i ČARODĚJNÝCH POHÁDEK, které byly poslední „ruční“ zakázkou. Také pohádkové příběhy dnes totiž pomáhá vyrábět počítač. Původně přišla do Krátkého filmu na několikatýdenní brigádu, dnes už s „Bratry v triku“ spolupracuje pátým rokem.

 

Po škole začala Kristina navrhovat interiéry mateřských škol i dětské koutky. Její návrhy zaujaly loni také Chantal Poullain Polívkovou, jež právě hledala pro svoji Nadaci Archa Chantal spolupracovníky z řad výtvarníků. Pomocníky, kteří by dokázali neveselé prostředí nemocničních dětských oddělení přeměnit v hravý svět. Projekt FARMA ZVÍŘAT na ambulanci dětského oddělení Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze vznikal už podle Kristinina výtvarného návrhu. Při vstupu na oddělení, které hraje veselými a teplými barvami, tu vítá malé pacienty „farmářská“ kartotéka, každé dveře zde zdobí zvířátko. Také na stěnách, v herně i v čekárně tu dokáží vylepšit náladu malým pacientům. „Na Vinohradech se úspěšně rozjela spolupráce s rodiči,“ pochvaluje si Kristina.

 

Dnes už má rodina Kolářových ve spolupráci s Nadací Archa Chantal na svém kontě také ambulanci dětského oddělení Nemocnice Na Homolce. A pro nadaci Kolečko Kolářovi nedávno dokončili také KRAJI­NU S VLÁČ­KEM, který „vozí“ děti v ambulanci dětské chirurgie Thomayerovy nemocnice v Krči. Proměny interiérů vždycky probíhají za pro­vozu, a tak mohou jejich tvůrci hned sledovat, jaký mají úspěch. „Největší odměnou za práci je, když vidíme, že děti mají z nových hraček radost, a přinesou jim aspoň trošku rozptýlení,“ říká Kristina. Hravý nemocniční interiér nedávno zaujal také významného lékaře z Německa, který byl v Nemocnici Na Homolce na návštěvě. Dekorace z pražského ateliéru Kolářových už visí na jeho klinice v Leutenbergu.

 

Podle slov Petra Koláře se architektonické trendy vracejí podobně jako ty módní. „Architekturu jsem začal víc vnímat kolem roku 1958, kdy byla velkým pojmem bruselská výstava. A právě teď se tzv. brusel vrací,“ uvádí na důkaz svých slov. „Jednoduchý, hladký a barevný interiér je opět populární.“ Také eurolegitimace, o nichž se v poslední době začalo hodně mluvit, mu silně připomínají pracovní knížky, které existovaly už za časů Franze Josefa. Putovat s nimi za prací po Evropě nebylo tehdy pro jeho předky nic divného. Jen s fortelem a stavovskou ctí na tom byli tehdejší řemeslníci poněkud lépe než ti dnešní. Pod střechou jeho rodinného domku, který je zároveň společným ateliérem, ale v tomto směru platí stejná pravidla jako za dědečka. Snad je to tím, že tady nevznikají jen počítačové návrhy, ale i dřevěné realizace. Případné nedodělky je tedy možné hned „vychytat“. S barvami a dřevem dnes nejvíc pracuje nejmladší Kristina, ale o ochotné pomocníky ve své rodině ani dnes nemá nouzi. Kupodivu se nikdy netrápila tím, jestli bude stejně dobrá jako její rodiče. „Snad je to tím, že jsem se od začátku věnovala hračce a nedělala architekturu jako rodiče,“ dodá na vysvětlenou. Různo­rodé profese i talenty se v téhle soudržné rodině odjakživa skoro zázračně propojují. X