„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

Stěžovala si vnučka na to, jaké má potíže, když chce jít se svým sedmnáctiměsíčním synem na hřiště. Nejbližší hřiště je docela pěkné, ale leží hned vedle dálnice, zřídili ho tam, protože tam vybylo místo a stavět domy takhle u dálnice by bylo nelidské. Pro děti je to ovšem vhodné, aspoň si odmalička zvykají na výfukové plyny, které budou po zbytek života dýchat.

Jitka Schneiderová je herečka s tváří rozpustilé princezny. Alespoň já si tak rozpustilé princezny představuju. Povídali jsme si o její práci, seriálech, manželovi i tříleté dceři.

Už v roce 1881 byl ustaven první rychlobruslařský klub v Českém království. Všichni průkopníci a vyznavači tohoto sportu, kterému u nás přeje především tuhý mráz, museli víc než století čekat na hrdinku pohádky o tom, kterak milá a skromná princezna to nandává všem slavným soupeřkám po celém světě. Mistryně České republiky, Evropy a světa, světová rekordmanka a vítězka Světového poháru považuje za projev své slávy, kterou jinak nebere moc vážně, že byla pozvána, aby zahájila výkopem fotbalový zápas.

S důstojně mateřským čepcem na nás shlíží z přebalu své legendární kuchařské knihy, jako by ztělesňovala ideál středostavovské blahobytnosti a odkazovala nás kamsi do hájemství starých dobrých časů… Byly ale skutečně tak dobré? Není náš pohled, prodírající se zpět tichem minulosti, zastřen věčnou touhou po harmonii a dokonalosti? A není tedy i ona někým jiným?

Dnešní Sámové, nazývaní dříve Laponci, žijí na pomezí severní hranice Norska, Finska a Švédska. Hlavní lákadlem do Sápmi, jak Sámové s láskou nazývají své končiny napříč Skandinávií, je vyhlášený velikonoční festival v Kautokeinu. Toto malé třítisícové sámské městečko se nachází v Norsku, kde žije kolem 40 tisíc Sámů. Během roku jinak ospalé Kautokeino se o Velikonocích stává cílem pro návštěvníky ze severu i ze zahraničí. I když někteří antropologové a lingvisté předvídají, že v tomto století zanikne až 90 procent jazyků a kultur světa, v sámském Kautokeinu se zatím ukazuje, že pro Sámy to neplatí.

Dlouhá léta jsem nevnímala rozdíl mezi Slováky a Čechy. Až po přestěhování do Prahy jsem zjistila několik odlišností. Zatímco rozvod manželů na Slovensku znamená dokonalý rozchod a nepřátelství na život a na smrt, v Čechách společně strávené roky často přerostou po rozvodu do přátelství. Termín „bejvalý“, „bejvalá“ jsou vlastně čestné tituly. Díky našemu dobrému příteli, význačnému muzikologovi Ivanu Poledňákovi jsem se seznámila s jeho bývalou manželkou Marií Poledňákovou. Hned jsme si porozuměly, a dodnes ji obdivuji.

Sám přiznává, že neví, čím je víc. Obecně je asi nejznámější díky své skupině Precedens. Poslední roky ale zas trochu víc maloval a možná ještě trochu víc psal. Nedávno dotočil Juraj Herz podle jeho scénáře horor TMA.

Pro zdraví země je důležité, jak si stojí justice, nakolik je odhalována korupce i různé vlivné klany užívající nečistých metod, jak je chráněno a vymáháno právo, jaké máme soudy, žalobce, policisty, jestli právě zde převládají slušní, spolehliví a odvážní lidé. Všechno ve veřejném prostoru je obvykle nějak spojeno s právem. Případ zastaveného vyšetřování Jiřího Čunka a následně kauza „justiční mafie“, působení ultrapravicové Dělnické strany, exekuční odebírání dávek v nouzi „nepřizpůsobivým“ občanům v Chomutově, ale stejně tak postoj a úcta prezidenta Václava Klause k právu, odvolání žalobce jen a jen za to, že řekl svůj názor, tahanice o Chrám svatého Víta, který komunisti prostě a jednoduše znárodnili – a tak to zůstane, nebo utajovaná minulost českých soudců. Jak si stojíme jako právní stát?