Dana jeho publikum zbožňuje. Když po dvouhodinovém koncertě seskočí z pódia, příběh onoho večera se pro něj neuzavře. Ženy na něho hledí zjihle a rozechvěle. Muži s respektem. A všichni bez rozdílu se na něj hladově vrhají. A Dan se se všemi vítá a zdraví a fotí, zodpovídá stovky dotazů a podepisuje desítky nahých paží. A nepřestává se usmívat, třebaže tahle nepovinná disciplína trvá déle než hodinu.
Stále ještě horkou novinkou je nová deska ANIMAGE. Co je to „animage“?
Interpretací je spousta. Může to být animace. Ale může to být také „an image“, což může znamenat jednak obraz a jednak způsob, jak se umělec běžně snaží působit na ostatní lidi. A také to může být představa. Ta interpretace je dost široká na to, aby si tam každý našel, co chce. Přičemž nám se hodí úplně všechno. A tak to můžeme každému snadno odkývat. (usmívá se)
Nakolik s názvem souvisejí kostky na přebalu desky?
Ten výjev zobrazuje povstávání řádu z chaosu. Kostky jsou pokryty písmeny a jsou zmrazeny v okamžiku, kdy jsou vrženy. Každý takový útvar je sám o sobě velmi nepravděpodobný, i když vlastně nutný, protože zaviněný okolnostmi. A když kostky dopadnou tak, že písmena tvoří název ANIMAGE, je to ještě nepravděpodobnější, navíc k tomu musí existovat někdo, kdo si toho všimne, což je skoro úplně nepravděpodobné. V zásadě je to tedy povstání řádu z chaosu pomocí pohybu obrazů, který má fungovat jako animace.
Tedy jakási hra. Chlapi si rádi hrají…
To jo. (směje se) A hra na obale je navíc zajímavá tím, že na jednotlivých stranách kostky jsou písmena A, N, I, M, G, E, z čehož se pomocí přesmyček dají skládat různé věci, třeba ENIGMA – to znamená hádanka, což zase odkazuje ke hře. Takto se na principu kombinatoriky pomocí podobného přístroje jako forbes dají skládat různá slova a hledat různé romantické významy…
I v textech si rád hraješ… Necháváš rád posluchače tápat a fantazírovat, když se pídí po smyslu toho, co zpíváš?
To je dobře, že to tak vypadá, někdy si hraju s jednou větou dva měsíce. To bude jednak tím, že dost zohledňuju složku zvukomalebnosti – ono se to pak líp zpívá a posluchačům, kteří češtině tak úplně nerozumějí, to dostatečně zní jako hudba. A jednak se mi mnohé věci často nechce říkat přímo. To ale neznamená, že bych pod určitou větou nemyslel jednu konkrétní věc nebo pocit, to obvykle ano. Chápu, že někoho irituje, když se nevyjadřuju jednoduše, myslí si, že je to jen eufonie, ale není to tak. Kdekterý kritik propadl dojmu, že smysl, který v textu nespatří on, v něm prostě není. Ale je. Slova mají schopnost vyvolávat obrazy, což může některé naopak oslovit. Dochází k jistému matení, což je apel na představivost posluchače. A když to není řečeno jednoznačně, ale jen v náznacích, může se skrz ta slova dostat k sobě samému a představovat si vlastně, co chce.
A to přitom tvrdíš, že tě rozčiluje číst poezii právě pro její skryté významy, z nichž máš pocit, že je tak úplně nechápeš… To je jako by ses mstil na vlastních fanoušcích!
Pravda je, že mě poezie zvláštním způsobem znervózňuje. Když ji přijímám, snažím se rozeznat, co je dobré a co ne, už proto, že to sám vyrábím, ale obtížně se soustředím, jsem vztahovačný a tak. Proto tak nečiním často. To bych se z toho taky mohl zbláznit! Když Boby McFerrin přišel na to, že může svůj hlas používat všemi možnými způsoby, dva roky pak neposlouchal žádné zpěváky jen proto, aby se nenechal inspirovat ničím než sebou a aby vytvořil originální tvar, jak říkal. Ono se může stát, že člověk vymyslí kolo, věc dávno vymyšlenou. Anebo slovní hříčku, která je v kruzích obecně vnímána jako klišé. Ale to neznamená, že ta radost z objevování se ho netýká. Právě naopak.
Takže raději děláš z čistého listu…
Ano, i když připouštím, že jakékoliv poučení je v pořádku. Myslím ale, že daleko zajímavější je studovat jazyk jako takový. Obtížně se to zevšeobecňuje, ale v zásadě je pro mne snazší být „psáč“ než čtenář. Ale samozřejmě, že občas náhodně narazím na báseň, která mě osloví a úplně zlomí, a můžu se na ní zaseknout hezky dlouho.
Tvoje texty jsou pestré a barevné… Rozlišuješ své nálady podle barev?
Náladový člověk jsem. I když nevím, jestli jsou mé nálady tak úplně barevné. Ale fakt je, že za určitých velmi zvláštních okolností ve velmi speciálním psychickém nastavení vnímám svět žlutě.
To zní trochu nemocně…
(smích) Ne ne, to není nemocná žlutá. Definoval bych to spíš jako „přesvětleno“.
Kdysi jsi prohlásil, že když se koncert podaří, prožíváš jej jako meditaci – mimo prostor a přitom naplno. O nové desce kritika říká, že připomíná meditaci, což může v tvé interpretaci znamenat jediné – že je vydařená… Je?
Kéž by! (směje se) Koncert, to je zvláštní stav. Kluky na pódiu moc nevnímám, ale přitom na ně rychle reaguju, poslouchám svůj hlas, vím, že jsem tam s nimi, a občas se trochu připoslechnu – vnímám spíš jejich hraní než je, klidně je můžu mezi písničkami pokaždé znova pozdravit. Když hrajeme a tón za tónem je čistý a rytmus podle představ, jsem vnitřně šťastný a v tom reálném prostoru pódia se tak úplně nenacházím, ale samosebou tam jsem, což si nejvíc uvědomím, když šlápnu na kabel, to se lekám! (chechtá se) Zní to dost pateticky a trochu nablble, ale neznamená to nic jiného, než že jsem úplně soustředěný a nemyslím na jiné věci.
Ty sám o nové desce říkáš, že je jednodušší a srozumitelnější. Kdysi jsi tvrdil, že vaše muzika je příliš složitá, a proto ji nehrají rádia… Má tedy ANIMAGE ambice tento stav změnit?
To asi ne. Před deseti lety jsem dost neuváženě použil „zaříkávadlo“ jazz a mám pocit, že od té doby nás rádia nehrají a priori. To zaklínadlo naši muziku označilo cejchem nesrozumitelnosti a nikdo v rádiích se znovu nezamyslí nad tím, jestli to tak skutečně je. Přijímají to podobným způsobem, jako že všichni černoši mají rytmus nebo že všichni Italové jsou temperamentní. To jsou předpojatosti. Skladba Kiss from a Rose od Seala, například, je velmi komplikovaná a rádia ji přitom hrají několikrát denně, i když je fakt, že tady si ta naše nechala „poradit“ zvenku.
To, že hrajete složitou „nerádiovou“ muziku, je na druhou stranu důvod, proč se líbí posluchačům. Vnímají ji jako nekomerční, berou ji vážněji, nevidí v ní jen líbivý zvuk…
Ano, to je druhá strana mince. Posluchači si řeknou: nehrají to v rádiu, takže to není komerce, a proto je to dobré. Ale to také není úplně v pořádku. Pro mnoho lidí je Edvard Munch génius a jeho obraz KŘIK dokonalý, protože si to přečetli v nějakém „časáku“. K myšlenkám, jestli je to oslovuje, nebo ne, se ani nedostanou. Jistě, člověk nemůže obsáhnout úplně všechno tak, aby všechno věděl. Sám jsem předpojatý, nevšímavý, nedůsledný… a tak dále. Proto bych rád, aby se lidem naše muzika líbila – protože proto. Sama od sebe. Ale není to povinné. (směje se)
Skládáš muziku, píšeš texty – zjevně dost intenzivně vnímáš svět. Co na tebe nejvíc působí – barvy, vůně, zvuky, příchutě, dotyky, pocity…?
To, co ve mně zůstane. Vjemy nebo myšlenky, které se vracejí. A kterých si nejde nevšimnout. Člověk může prožít deset dnů na brigádě ve Slušovicích a s jistotou si pamatuje tři čtyři atmosféry. Vynoří se ze vzpomínek a dají se v myšlenkách uchopit, různě převracet, prohlížet a připodobňovat tomu, jaké bych chtěl, aby byly. Čím dál míň si je pamatuje tak, jak byly ve skutečnosti, a tím víc je dostává do světla, který je zobrazí ideální nebo poučné nebo jinak srozumitelné.
Také máš pocit, že ve vzpomínkách je všechno hezčí?
Nebo ošklivější, to tak prostě je. Člověk si ten dojem udělá sám. Nedobrovolně. A víceméně nevědomě. Jsou situace, které si dva lidi pamatují úplně jinak, a záleží jen na tom, jakou měl ten který právě náladu. A z kterého úhlu se na to zpětně dívá…
Potřebuješ pro svou práci pohodu, ticho a klid anebo přesný opak?
Ony ty nápady přicházejí často úplně nečekaně. Přijde základní melodický motiv. Dvojverší. Tříverší. A přitom mě inspiruje bůhvíco. Možná se to jen vynoří z nudy, polospánku. Nebo něco vidím, slyším anebo čtu. Ale abych to dotvořil, dohňácal tu představu – toho sněhuláka, na to už si musím opravdu normálně plivnout do dlaní, válet ty koule a postavit ho. Což je kombinace dostatku času a píle, usebrání se a klidu v tom smyslu, že je kolem mě ticho, nikdo neotravuje, nezvoní mi telefon a mám čas zabývat se jen a jen tou věcí.
Děláš složitou muziku. Mohlo by se zdát, že nemáš rád jednoduché věci…
Já nemyslím, že by to bylo úplně takhle, některé věci mě zkrátka oslovují a některé ne.
Jsi známý puntičkář… Když dokončíš desku, máš pocit spokojenosti a zadostiučinění, protože ji máš rozebranou zprava, zleva i naruby, anebo nikdy nepřestáváš hledat chyby?
Když už je hotová, mám většinou radost, že už je to z krku. Existují ale verše, které mě straší i dodatečně. Když za měsíc přijdu na to, že to složité šlo říct mnohem jednodušeji. Že jsem nepřišel v tu správnou chvíli na to, co jsem chtěl. Že by se to mohlo víc rýmovat a být to jemnější. Ale obecně, když už je deska hotová, dlouho, dlouho se k ní nevracím. Můžu ji poslouchat až dva tři měsíce po tom, kdy je dokončena. Teprve tehdy na ni mohu získat nějaký názor z titulu jakéhosi odstupu.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- jestli má odmala potřebu být nejlepší
- že trpí syndromem „narovnávače obrazů“
- o tom, jestli je improvizace bezvládí
