Chtěl bych jet do Wutai Shan. Wu-tai-Shan, rozumíte? Jak dlouho tam do těch posvátných hor pojedu?“ Zase je to stejné, jako tomu bylo kdykoli předtím na jakémkoli nádraží. Ptejte se v Číně anglicky. Ptejte se v Číně rusky. Ale asi by vám pomohla jen mongolština. Člověk v cizině je vždycky sám, i když obklopen lidmi. V Číně se někdy ta samota dá nahmatat. A někdy se z ní dá i zešílet. Snažím se artikulovat pomalu a srozumitelně. Wu-Tai-Shan. Paní za okénkem nerozumí ničemu. Pomůže až zapíchnutí prstu do stránky v průvodci. Strohá odpověď: „Zítra nic nejede.“
„To přeci není možné, je všední den, musí tam, kruci, něco jet!“ Nepomáhá nic. Spoj byl zrušen kvůli neprůjezdnosti silnic. Z fronty za mnou, která začíná dosahovat kilometrové délky a čím dál víc se z ní začíná ozývat temné mručení, se odlepuje anděl. Nádherné, drobné děvče v krátké minisukni. Její rajcovní nohy kašlou na to, že je nula stupňů a budou na to kašlat celý výlet. Mluví anglicky. Zázrak. A navíc mi zjistila, že mohu využít autobusu do Shahe a tam že bude přistaven minibus, který mne do centra posvátných hor doveze. „Určitě?“ Je neuvěřitelně milá. Slíbila, že zítra ráno v osm hodin na mne bude čekat a že pojedeme spolu. Báječná, skvělá holka Li. S paní Li bude výlet spanilý. Venku se ozve salva z kulometu. To nějaký ďábel zas podpálil pás prskacích kuliček. Přichází nový rok, takže to prskání je tu každou chvilku. Ale třeba ta salva oznamuje, že se mne chytlo štěstí.
Předpeklím do nebes
Kodrcáme se se slečnou Spanilou místním autobusem směrem do hor. Místo taoistického rovnání myšlenek se mi nějak podivně a neintelektuálně přerovnává obsah žaludku. Kolem nás nejprve poletuje sníh, pak padne peřina. Cesta stoupá strmě vzhůru. Čeká nás překonání sedla ve výšce 3000 metrů. Místní nás před tímto výletem zrazovali. Průvodce nás varoval. Autobus je plný místních. Co dokáží oni, dokáže přeci i kluk od Hradce Králové. Na silnici neuvěřitelně houstne provoz náklaďáků a náklaďáčků s letními gumami. Za chvíli je cesta ucpaná. Snažíme se chvilku kličkovat v protisměru, pak jedeme jedním kolem ve svahu a nakonec stejně zamrzáme jako všichni ostatní. Průvodcem slíbených pět hodin jízdy to určitě nebude, teď to vypadá na spacáček hezky uprostřed vánice. Vyrážíme se slečnou Spanilou ven. Nejprve pozorujeme, jak se auta navzájem přetahují lany, a pak se jdeme prachsprostě koulovat. Netuším, kde se v tom drobném stvoření bere takový švih a taková pumelice. Vyhrává k.o. Asi bude pěkný kvítko.
Konečně je cesta volná. Jsme v horách. Silnice se neskutečně kroutí. Nahoru, dolů, doleva a doprava. A autobus se houpe. Ani ne po půlhodince děvče před námi mrskne „šavli“. Jen tak, v naprostém klidu a bez pohybu svalů a nepatřičných zvuků. Dalo by se říci: důstojně. Řidiče ani cestující to nijak nepřekvapí, zdá se, že to zde patří k programu cesty. Řidič má už připravený kýbl s pískem, cestující způsobně zdvihají nohy, on to hezky kolem nás posype, pak v klidu smete, nakonec vyhodí do příkopu a drandíme dál. Neuplyne deset minut a slečna chroupe bagetu a poklidně švitoří se svojí sousedkou. Kluci po nich pokukují, ony se hihňají. Jako puberťačky u nás doma. Svět je někdy všude stejný. Slečna Spanilá mi vysvětluje, že na prázdný žaludek je potřeba se pořádně najíst. Já si jídlo odpustím. Číňané se ládují skoro všichni.
Mobilománie
Mobil tu má každý. To není nijak udivující. Překvapilo mne však, jaký. Žádné čínské výrobky s exotickými názvy, které zaplavují okolní a světové trhy, ale kupodivu hezky pěkně Nokia, Sony Ericsson, Motorola. A královsky vybavené. Například pán sedící přede mnou si do svého mobilu žďuchá „hůlkou“ a se smíchem si v něm prohlíží videa, slečna vedle hezky prstíky „roztahuje“ svého kamaráda na iPhonu. Zdejší mobily jsou prostě víc pro zábavu. Mobil je v Číně symbolem bohatství za málo peněz a majitelé se musí prostě blýsknout tím, že mají tu „správnou až nejsprávnější značku“. I ti nejchudší. Prohlížím si svoji mobilní vykopávku a utěšuji se tím, že jsou to třeba padělky, ale jistý si tím nejsem. Na mne totiž Čína dojem nějaké velké chudoby nedělá. Mám procestováno hodně, a i když jsem na venkově 800 kilometrů od Pekingu, pořád jsem v bohaté zemi. Pořád jedu po asfaltové silnici a v každé vesnici je traktor, kterým zemědělci obdělávají svá pole. Na to ze svých cest po Africe nejsem zvyklý. Ve své hlavě jsem si ty mobily prostě přeložil tak, že tu jsou něčím, čím byla u nás na počátku devadesátých let fialová podnikatelská saka. Taky mám ještě jedno schované.
Obklopeni posvátnými vrcholy
Posvátné buddhistické hory Wutai Shan a centrum mnišského života Taihuai s téměř čtyřiceti živými chrámy, které stále dodržují své ceremonie a tradice a mají své mnichy, nás vítají. Je únor a venku je minus dvacet. Sněží a ruka na spoušti foťáku mi okamžitě omrzá. Nepomáhají ani báječné pletené rukavice z koloniálu v Datongu. Velkolepý Wutai Shan, jedno z duchovních center Číny, se předvádí v plné síle. Jen díky této své odlehlosti a jakési nedostupnosti se mu podařilo přežít většinu historických běsnění, která Čínou zmítala, a uchránit tak své chrámy před nájezdníky. Proč se ale musí bránit zrovna mému příjezdu, když mám kreditní karty nacpané dolary, tomu rozumím pramálo. Na druhou stranu, studený čumák vystrčilo i na celou „slavnou“ čínskou kulturní revoluci a vážně se jim podařilo svoji tradici uchovat. Třebaže za cenu ne úplně košer ústupků, jakým je smutný Mao Zedong Memorial Hall. Povinná připomínka toho, kdo tu opravdu vládne. Místnost přímo v hlavním chrámu těchto hor, kde zapřísáhlý ateista Mao trůní jako porcelánový bůžek. Dar místní komunistické partaje čínskému lidu a mnichům zvlášť. Čest! Pro nás je už ale dnes hala uzavřena. Tady se neohřejeme (Mao se potutelně směje).
Hledáme si hotel. V té psotě nikde ani noha, z autobusu jsme jako přivandrovalci vystoupili jen my dva, ostatní jsou místní nebo tu prostě jen někoho mají a hned peláší do svých pelíšků. Obvyklé naháněče turistů s cedulemi do této šílené zimy nikdo nevyhnal. Nás vyhnal řidič. Lituji svoji slečnu Spanilou. Ve své oblíbené mini vypadá křehce, ale je to jen zdání. Sice poskakuje a je promodralá jako já, ale ani si nezasteskne. To našim děvčatům by se i přes ukrutný mráz chlebárny nezastavily. „Tondó, a to jako ty ten hotel fakt nemáš zajištěnej? Jarků, můžeš proboha vzít ten kufr, snad mě s tím nenecháš tahat?“ Slečna Spanilá se jen usmívá. Já ne, já se klepu a kleju. Nakonec si nás jeden dobrodinec přeci jen ulovil. V hotelu platím příjemně vytopený dvojlůžák. O tom dvojlůžku ale prosím nemluvit. To jsem řekl jen vám, doma jsem vykládal, že to byly pokoje dva, i když mi to tedy moc věřit nechtěli. Jsem totiž nekonečná držgrešle. Těším se na naducané duchny, ale hlavně na čajovou konvici. Tahle konvice plná kouřícího jasmínového čaje je báječný čínský zvyk, za který do smrti smrťoucí budu Číňany velebit. Protože konvice v hotelích je nekonečná a každé ráno i každé odpoledne stále zázračně plná. Což je v tomhle počasí lepší než bernardýn s rumem. Usínáme jak špalci.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- o velkolepém chrámu Pusa Ding
- o oslavách nového roku
- o Wutai Shan
