Jak jste se dostala k norštině?
Skandinávská literatura se mi líbila vždycky, velmi mě oslovovala svou melancholií, ponurostí a opravdovostí – to všechno jsem v ní ve svém nevyléčitelném romantismu nacházela. Po maturitě jsem se přihlásila na filosofickou fakultu, a ten zájem mě neopustil dodnes.
Vy ale překládáte i ze švédštiny…
Občas také, ale téměř výhradně knihy Astrid Lindgrenové. Dalo by se říci, že Astrid Lindgrenová je můj osud. Už hodně dávno, krátce po dokončení fakulty, jsem objevila její knihu s názvem BRATŘI LVÍ SRDCE, což je sice kniha pro děti, ale silně na mě zapůsobila.
Nezdá se mi, že by právě Astrid Lindgrenová mohla symbolizovat nebo zosobňovat skandinávskou ponurost a melancholii…
Možná proto, že nejspíš znáte její roztomilé knížky typu LOTTA Z ROŠŤÁCKÉ ULIČKY nebo DĚTI Z BULLERBYNU. Ale ona napsala dvě knihy, které se z tohoto rámce naprosto vymykají. Jedna se jmenuje MIO, MŮJ MIO – tu napsala už v padesátých letech, a potom v sedmdesátých letech vydala BRATRY LVÍ SRDCE. To je kniha velice těžká a smutná, dotýká se i smrti, což způsobilo velký problém. Diskutovalo se, zda něco takového vůbec může vyjít v oficiálním nakladatelství pro děti a mládež. U nás pak vadila nejen otevřenost v otázce smrti, ale byla tam shledána i spousta symbolů, které naznačovaly, že některé země jsou od jiných oddělené vysokou zdí, za níž lidi sužuje jakýsi tyran. Byly tam prostě motivy, které se tehdy nelíbily, a proto jsem tu knihu ke každým Vánocům v deseti kopiích opsala, jak jsem byla zvyklá z opisování pro různé samizdatové dílny. Spojila jsem se s několika kamarádkami – jedna knížku svázala, druhá v práci obstarala kopie obrázků, třetí ručně kolorovala titulní stranu – a pak jsme troje Vánoce za sebou knížku rozdávaly dětem. Byl to takový dětský samizdat. Po devětaosmdesátém knihu vydal Albatros, ale přece jen si ještě pro jistotu vyžádal posudek dětského psychologa profesora Matějčka, který měl posoudit, jak bude na děti působit četba o tom, že jednou nastane konec, přijde smrt, jaké to bude a co přijde potom.
A co napsal?
Měl skvělé názory na dětskou výchovu. Napsal posudek, v němž potvrdil, že děti o smrti chtějí mluvit, že je to zajímá a že se jim hrozně uleví, když si o ní něco přečtou.
Skoro bych řekla – jako dospělí. Ale vraťme se ze švédského výletu zase k norštině. Jaké autory překládáte?
Nejvíc knih jsem přeložila od Josteina Gaardera, který píše nejen pro děti, ale i pro dospělé. Kniha, která mu otevřela cestu u nás, se jmenuje SOFIIN SVĚT. Autor ji původně zamýšlel jako beletrizovanou učebnici pro gymnazisty, která by jim pomohla pochopit, co je filosofie. Podtitul knihy ROMÁN O DĚJINÁCH FILOSOFIE to potvrzuje. Hodně se mi líbila i drobná Gaarderova knížka VITA BREVIS, kterou tvoří jeden dlouhý dopis bývalé milenky svatého Augustina. Je napsán tak mistrně a s takovým vhledem do ducha doby, že leckterý kritik ani nepochopil, že jde o literární fikci. Doufám, že cestu k duši českého čtenáře si najde i spisovatel Lars Saabye Christensen. Hlásí se k vypravěčské tradici severských ság.
Baví vás překládání?
Moc. Na překladatelských seminářích na fakultě ze mě mají studenti jistě legraci, protože pokaždé, když najdeme správné slovo, zajásám, mám ohromný pocit zadostiučinění, že je to přesně to slovo, které na příslušné místo patří. Našli jsme ho, vydobyli jsme ho ze své hlavy poté, co jsme jeho smysl pochopili v autorově hlavě! Zažívám při překládání velké vzrušení, baví mě dostávat se do myšlenek a pocitů, snažit se pochopit, jak příslušný autor myslí, jak jeho názor převedu do češtiny, aby duch zůstal zachován, aby byl překlad čtivý, ale abych zároveň neuhnula příliš daleko od původního stylu. S významem slov jsem pracovala i při jiné činnosti – před lety jsem se podílela na tvorbě prvního norsko-českého a česko-norského slovníku. Proto vím, že při překládání nestačí podívat se do slovníku na příslušný ekvivalent, kdepak, ten je jen jeden z mnoha, je třeba vzít v úvahu odstíny významu, kontext, styl.
O tom nás rázně poučí každý automatický překladač. Sice nevím, jestli existují automatické překladače z norštiny, ale anglické občas vyplivnou text, nad kterým nestačíte kroutit hlavou. Ale když už o tom mluvíme: co je dobrý překlad?
Dobrý překlad by měl být jako jakási nenápadná samozřejmost. Když přečteme dobře přeloženou knihu, vlastně si ničeho nevšimneme. Jakmile jsou ale v překladu nějaké chyby, okamžitě zbystříme a začneme nedůtklivě reagovat. Ráda používám příměr, který se může někomu zdát poněkud přízemní, ale mně připadá dokonalý. Připadá mi to jako s domácností – když máte domácnost relativně uklizenou, bere se to jako samozřejmost, je to tak v pořádku. Ale jakmile návštěva zakopne o hromadu hadrů, zbystří a řekne si ha! Tady není něco v pořádku. Překládání je takové neviditelné řemeslo, skryté – sice strašně pracné, ale je-li výsledek dobrý, správně si ho nemá nikdo všimnout.
Ještě k severským jazykům – jak jsou si blízké? Jako třeba čeština a ruština?
Dánština a norština jsou si velice podobné v písemné podobě, ale velmi se liší výslovností. Norština a švédština si nejsou tolik podobné jako čeština a slovenština, ale jsou si podobnější než čeština a polština. Pak máme ještě islandštinu, to je ohromně zajímavý severský jazyk. Pokud se znovu uchýlíme ke srovnání se slovanskými jazyky, mohli bychom islandštinu přirovnat ke staroslověnštině. Někdejší společný severský jazyk vypadal v devátém století zhruba jako dnešní islandština. V té době totiž někteří obyvatelé dnešního západního Norska odjeli a osídlili Island. Ostatní pevninské jazyky se vyvíjely každý svým směrem, ale islandština se změnila jen nepatrně.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
