Všude se tady do něčeho buší a horečně se staví. Naproti nám, přes vodu, kterou někdo kdysi zcela pádně pojmenoval False Creek neboli Falešný potok (protože vůbec nejde o potok, ale o mořský záliv), roste městečko jakýchsi mrakodrápků. V těch budou za rok na čtrnáct dní ubytováni atleti, a pak už navěky bohatí vancouverští obyvatelé. Ovšem s několika výjimkami – asi aby se neřeklo – pro nemajetné. S těmi bohatými Vancouverskými to však asi nebude tak horké. Ceny zdejších bytů jdou rapidně dolů, čímž se město silně zadlužilo. Už dnes se hádá s provinční vládou, a ta provinční zase s tou federální, kdo to všechno zaplatí. Spor je ovšem čistě formální: každý přece ví, že to zase na celé čáře prohrajeme my – daňoví poplatníci.
Až donedávna byla jedna z našich hlavních uličních tepen beznadějně rozkopaná. Dopravní podnik totiž rozhodl, že se podzemní dráha bude vrtat nikoli zespodu, ale svrchu. Je to tak prý lacinější. Bohužel také, jak už bylo řečeno, daleko hlučnější.
Asi tím připomínám neblahé chvíle sedmdesátých let, kdy se stavělo metro a Praha připomínala zákopy u Zborova. Já však nereptám, alespoň ne otevřeně, protože právě před naším domem bude zastávka, odkud nás údajně budou v plném komfortu dopravovat na letiště za dvacet minut.
V šedesátých letech jsem coby švarný junák poprvé řídil svou milovanou fordku podél moře do italské Amalfi a byl jsem tehdy přesvědčen, že je to ta nejkrásnější silnice na světě. O několik let později jsem řídil už daleko větší fordku po Sea to Sky Highway, neboli Silnici od moře až do nebe, která vede z Vancouveru do zimního střediska Whistler. Je to cesta, která svou krásou tu italskou zcela přetrumfne, Amalfi totiž postrádá zasněžené vrcholky hor a také zdejší kouzelnou zeleň poblíže moře. „Moje“ kanadská silnice se už asi dva roky horečně opravovala, rozšiřovala a rovnala, když loni na jednom místě došlo k sesuvu. Trvalo tři dny, než byl úsek zase sjízdný. Tady už jde doslova o miliardy, protože trasa musí být vyrovnána a lomy nad ní zajištěny, aby z nich na silnici nepadaly balvany, což by poněkud kazilo její malebnost. První část mezi Vancouverem a přímořským městečkem Squamish je obzvláště nebezpečná a uvažuje se o tom, že by po ní v době olympiády nebyli lidé přepravováni autobusy, ale že by moře podél ní brázdily trajekty. Ale jestli se na vancouverskou olympiádu chystáte, není důvodu k vážným obavám. Pořadatelé, zdá se, už vědí, jak zvládnout situaci. Jen nás, zdejší poplatníky to bude nějaký ten dolar stát.
P. S.
Nejlepší vstupenky na olympiádu jsou už vyprodány – jedna za patnáct tisíc kanadských dolarů!
