Často prohlašujete, že vehementně pracujete na svém sebezničení…
Jistě. Chlastem. Nebo že si jdu v poledne, když je dvaatřicet stupňů ve stínu, zaběhat pět kilometrů. Jen proto, abych zjistil, jestli to vydržím. Ale abych se zase moc nevytahoval – trať vedla skoro po rovině. Bylo by krásný takhle umřít. Padnout a bejt naráz mrtvej. Na selhání srdce. Pak jsem si šel ještě zacvičit, přitahoval jsem se na hrazdě a všelijaký takový koniny. Večer se schylovalo k bouři, ale nakonec nepřišla. Těšil jsem se na to, jak budou zemi bičovat proudy vody a nebe křižovat blesky. Těšil jsem se na tu atmosféru, jako stvořenou pro Beethovena. Ale k ničemu nedošlo. Tak jsem vypil svůj čtvrtlitr whisky a krásně jsem usnul. Uvidím, jak dlouho tady ještě vydržím. Ono je to zrádný. Po chlastu mi není špatně, ani nejsem agresivní, nebrečím, jen usnu a pak si nic nepamatuju. Dokud mě někdo neupozorní, že už je zle, tak s tím neskončím. A pak už bude pozdě.
Jak jde sportování a pití dohromady?
Tuhle za mnou přišli reportéři z MF Dnes, že se mnou budou soutěžit, kdo udělá víc kliků, shybů a tak. Kluci kolem pětatřiceti let. Všechny jsem pobil. Ale máte pravdu – pití a sport dohromady nejdou. Navíc mám strašnou životosprávu, protože jím prosciutto (šunku) a od té doby, kdy jsem se zase trochu obohatil, se u nás kupuje po kilogramech. Jenomže je to hrozně slaný a tučný. A taky piju hodně kávy slazené medem. Samé nezdravé věci. Ale desítku uběhnu. I když je to jen pomalý klus. Ani s potencí nemám potíže. Holka, která tady spala před čtyřmi dny, mě ovšem naštvala. Když jsem viděl, jak umyla sklenice… Moje matka pro to používala výraz „zablíkaný“. Ale vyčítat jí to nebudu. Chlap od ženský očekává něco jinýho, než že bude mejt sklenice.
Proč sportujete?
Abych se trošičku udržoval. Žádných velkých výkonů už nedosáhnu, ale můj sen je zaběhnout si závod Běchovice – Praha. Nečekám, že bych ho ve své věkové kategorii vyhrál, ale chci si to zkusit. Běžel jsem už Velkou Kunratickou. To šplhání na Hrádek po čtyřech bylo hrozný.
Kolik máte vlastně dětí?
Nedávno je počítala Renata Kalenská z Lidových novin a přišla na to, že je jich osm. Teď čekám devátý!
Bylo některé z nich plánované?
Každé. S výjimkou jednoho. Asi před deseti lety. Ne, že by bylo nechtěné, ale bylo počaté mimoděk, protože jsem byl přesvědčený, že už nebudu moci mít v šedesáti letech dítě. Že to nebude fungovat. Jenomže to fungovalo a ona na důkaz toho, že mě opravdu nemiluje, šla na přerušení těhotenství. Nemohu jí odpustit, že to dítě nechala zavraždit. Bylo jí něco přes čtyřicet, takže ho mohla klidně ještě vychovat. Já byl tenkrát velice bohatý a určitě bych ji neošidil.
Rozčiluje vás dětský pláč?
Přítel, který má dospělou dceru, se mě nedávno ptal, jak můžu vydržet dětský křik. To řvaní. Holky jsou v tomhle lepší, protože jsou klidnější a rozumnější. Kluci se pořád rvou, o něco se tahají a brečí. Tak to prostě je. To nezměním. Rozhodně je ale nebudu vychovávat. Krátký čas jsem žil v Americe a byl jsem tam svědkem situace, kdy se v březnu klouzaly bosé děti po zamrzlých loužích. To na mě udělalo obrovský dojem. Nebo do křižovatky vjeli kluci na kolech a řvali: „Hold it!“ všechna auta zastavila, řidiči se smáli a ti kluci projeli na červenou.
Nestydíte se vozit dítě v kočárku?
Já bydlím v Braníku u dcery, kde není široko daleko žádnej obchod. Takže Maruška naloží v půl osmý ráno všechny tři děti, vyjedou a já na ně volám: „Počkejte na mě.“ Jeden kluk je uvnitř, druhej se drží zvenku, třetí běží po chodníku a já jí ten kočárek vezu. Nejsou to sice moje děti, ale ženský se na mě smějou, což je fajn. Je pěknej pocit nebejt páprda, kterej jen nadává. Jsem rád, že můžu dcerunce aspoň trošku pomoci, protože je to do kopce a ona je křehoučká. A jelikož mám dost času, můžu si dovolit – když se mnou chce někdo cestou hovořit – zastavit se a rozmlouvat s ním. Nehraju si na důležitýho.
Co vám říká pokakané mimino?
To je přirozený, jako je přirozený porod. Teď jsem četl článek, že si mnoho mužů – když asistují u porodu svého dítěte – znechutí sex. Pro mě byl Matýskův porod nejsilnějším zážitkem v životě. Na druhou stranu musím říct, že je ještě krmenej, tudíž si tu ženskou usurpuje a hlídá, což není dobré pro milostný život, protože se od ní prakticky nehne. Ale milejší je mi zdárný vývoje dítěte než můj mizernej chtíč. To si člověk musí odpustit. Naštěstí už nejsem tak mlád, kdy stačilo, aby dívka vešla do dveří a já se jí hned zmocnil na mnoho způsobů. To už neexistuje. Nebožtík Josef Nesvadba – lékař a spisovavel – říkal: „Ke vzrušení potřebuju klid.“ To je hezký. Jeho výroky si pamatuju.
Máte padesátileté, třicetileté i docela malé děti, zkoušel jste je někdy dát dohromady?
V těchto zeměpisných šířkách a délkách není zvykem, aby držely rodiny pohromadě. Já měl staršího bratra. Letos jsem mu hovořil nad rakví. Zemřel ve dvaaosmdesáti letech v bolestech a bylo to pro něj vysvobození. Byl nemanželským synem mé matky a já ho obdivoval, ale nevěděl jsem, kam ho zařadit. Kdybych tušil, že je to bratr, tak bych zešílel. Byl by pro mě vzor. Jenže oni mi to neřekli. I když to bude vypadat komicky a nepřesvědčivě, tak mám smysl pro rodinu a těší mě, že mohu svým dětem i v tomhle vysokým věku přispívat.
Teď, když se začaly prodávat vaše obrazy, už si to můžete dovolit…
Nemůžu vystavovat fotografie, protože nemám negativy a ty nový fotky za mnoho nestojí, to si nebudu namlouvat. Tak vystavuju obrazy. Čas od času se něco prodá. Dá se z toho žít, ale že by šly na dračku, to ne. Měsíčně dva tři. Aspoň vás to nutí malovat. Je to krásná záliba.
Všechny vaše obrazy se podobají vašim fotografiím, to je záměr?
Já je maluju podle nich. Každý obraz dvakrát. Jeden se prodá a druhý mám do zásoby, kdyby byla nějaká výstava. Tady už nic cenného nemám, protože tenhle byt patří mé bývalé přítelkyni Sárině a já se bojím, že by ho mohla jednou zamknout. Těch pár obrazů, které tady byly, jsem odvezl. Neprozřetelně jsem totiž přišel nejen o negativy, ale i o obrazy. Naštěstí jsem dva nejcennější zachránil a mám je v baráku u dcery. Nemají zřejmě valnou uměleckou cenu, ale jsou to obrazy známého člověka.
Prý jste napsal i knihu…
Už jsem ji odevzdal nakladateli, ale protože je tam pramálo textu, bude se muset prošpikovat spoustou fotografií. Je to pokus o román. Už jsem napsal dvě literární knížky. Jedna se vyprodala a od té druhé teď doprodávají čtvrté vydání. Páté by bylo úžasné. Jmenuje se SVOBODNÝ, ŽENATÝ, ROZVEDENÝ VDOVEC. Vyšly na ni dvě zdrcující a dvě donebevynášející kritiky. Tak si vyberte.
Zdrcující kritika asi člověka bolí?
Jeden pitomec mi vyčetl červenou košili a malý vzrůst. Nevím, co to má co dělat s psaním. A jestli to bolí? Když vidíte, jak kritika strhala i takové génie… jako Karla Hynka Máchu! MÁJ je sice trochu pimprlový epos, ale jsou tam verše, které nebudou v tomto jazyce nikdy překonané. Teď se je zrovna učím nazpaměť. Kolik lidí zemřelo, aniž by se dočkali uznání. Modigliani, van Gogh. Já jsem měl to štěstí, že jsem aspoň část života prožil jako bohatý člověk. To byl dobrej čas, ale už se nikdy nevrátí (odmlčel se).
Říká se, že nejste skrblík…
Když jsem viděl, v jaké kraksně kdysi přijela maminka mého nejmladšího dítěte, hned jsem si řekl: „Musíš jí přece koupit auto!“ a pak jsem si uvědomil, že těch pitomejch tři sta tisíc zrovna nemám. Ale budu je mít!
Na Západě jste populární, proč jste vlastně nikdy neemigroval?
Měl jsem k tomu vlastenecký důvody. Jsem rád, že žiju ve svý zemi, hovořím svým rodným jazykem, kromě toho je úžasný, když se někde ptáte na cestu a lidi vás osloví jménem. Je to ode mě ješitný, ale je to krásný. To se v Americe stane jen nejslavnějším lidem, ale ti zase nezabloudí v lese, protože mají ochranky. Stáří vnímám jako velice dobrý období. Někteří lidi tvrdí, že je hnusný. Není. Ale musí se pro to něco dělat. A člověk musí bejt zdravej.
Rád si užíváte života, přesto jste si ho chtěl kdysi vzít…
Jo jo. Měl jsem rád svoji poslední ženu, ona mě podváděla, já jsem její nezájem a opovržení těžce nesl, nikoho jiného jsem zrovna neměl po ruce… Tenkrát jsem měl úžasný štěstí, protože jsem snědl prášky a z nějakýho, mně dodnes neznámýho důvodu jsem z toho sklepa, kde jsem bydlel, vyšel na ulici a sedl si na chodník. A kolem jel přítel, který byl lékař a hned věděl, že se něco děje. Tak mě zavezl do nemocnice a tam mi vypumpovali žaludek. Nic si nepamatuju. Kdybych ale z toho sklepa nevylezl, určitě bych tam zahynul.
Byl jste zklamaný, když jste přišel k sobě?
Ne, byl jsem rád, že to tak dopadlo. Čas na to, abych pošel, ještě nenastal. Ale nebyla to mladická poblouzněnost, protože se to odehrálo v roce 1985, kdy už jsem byl padesátník. Dobře to dopadlo a doktora Hoffa jsem považoval až do jeho smrti za svého zachránce a přítele.
Dneska už byste to neudělal?
To bych musel být velice zamilován a ten, koho bych miloval, by mě musel hodně ponižovat. V tom případě asi ano. Většina sebevražd se dělá v ožralství. Odkopnout stoličku nebo skočit ze skály je v tu chvíli maličkost.
Je možné se ještě v sedmdesáti zamilovat?
Před třemi lety jsem byl velmi zamilován do dívky, se kterou mám teď dítě. Splňovala moje představy, milovali jsme se denně a vydatně, a pak to přešlo. Nevím z jakého důvodu. Ne, že bych ji neměl rád, ale fyzické šílenství bylo pryč. To je asi přirozený. I tak trvalo hodně přes rok. Za to jsem velice vděčen. Podle doktora Plzáka to může vydržet jen několik měsíců. Ta dáma je pracovitá, ale ženský nemůžete věřit. Nevíte, co si myslí a co vlastně dělá. Jenomže nemístná žárlivost vztah podkopá víc než skutečné nevěry, takže se snažím svoji podezíravost nedávat najevo.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
