Mám pocit, jako by se mi kousek po kousku rozutíkala všechna energie… Poradil byste mi, jak ji přirozenou cestou dočerpat?

Zastavit se. To je základ. Přestat pospíchat. Pochopit, že nic z toho, o čem se domníváme, že je důležité, vlastně ne­existuje. Že všechno, co nás obtěžuje a vyčerpává, jsme si vytvořili my sami. Když si to uvědomíme, můžeme s tím začít pracovat. Nejvíc vyčerpává pocit, že jsou na nás valeny další a další nároky a povinnosti. Každý od nás něco chce a vyžaduje. Většinou je to ale jen důsledek toho, jak jsme si to nastavili my sami. Nejvíc vyčerpávají úporné myšlenky, které se nám v hlavě honí stále dokola, až z nich vzniká iluze, že jsou reálné. A přitom je stejným způsobem, jak jsme si je vytvořili, můžeme nechat rozplynout.

Ale dnes aby měl člověk strach, že když se zastaví, něco mu uteče…

O to překvapivější je zjištění, že když se zastavíte, neuteče vám nic. To jen vy stále něčemu utíkáte. A dělá to tak většina lidí. Utíkají sami sobě. Až teprve ve chvíli, kdy se zastaví, pochopí, že se mohou potkat sami se sebou, se svou klidnou podstatou. Ta podstata, to je náš život. Má na svědomí, že tělo dýchá, krev proudí… Ano, tohle je život. To jen my se popletli. Když naříkáme, že máme těžký život, nemyslíme tím život, jen to, že jsme si na sebe navalili spoustu starostí. Život je jinde. Život je energie, která nás udržuje naživu. Díky ní tady my dva můžeme sedět a povídat si. A díky ní paradoxně můžeme mít i ty starosti. Mít pocit, že nás nikdo nemá rád. Že nás nikdo nechápe.

Vy úžasně klamete tělem. Soudě z vašich filmových rolí působíte jako nanejvýš hektický člověk, který se snad ani zastavit neumí… Co vás přivedlo k téhle rovině myšlení?

(Naklání se a upravuje mi pramínek vlasů, co mi spadl přes oko.) Asi improvizované divadlo, které hraju už přes dvacet let. Lidi se často nedůvěřivě ptají, jestli opravdu nemám nic připraveno. Pro ně je to zvláštní situace, zatímco pro mě běžná. Normální. Jdu a hraju. Neudivuje mě to. Zajímalo mě, proč je to pro lidi tolik podivné. Tehdy jsem se začal zabývat tím, jak funguje lidská mysl. Jak funguje tělo. Jak je zařízeno, že někteří lidé spolu mohou vejít na jeviště a okamžitě zažívat souhru, soulad, aniž by si je nacvičili.

Jako dítě jste chtěl být klaun. Klaunovo vystoupení, to je bezstarostná improvizace a neustálá touha bavit. Zdá se, že to ve vás dodnes tak trochu zůstalo…

To jsem byl ještě malinkatý a své tehdejší motivace si už tolik nepamatuju. Vím jen, že klaun se mi líbil proto, jak byl veselý. Lidi z něj byli veselí. A na veselé lidi se líp kouká než na ty zachmuřené. Líbilo se mi, když se lidi usmívali, když měli radost. Připadalo mi, že klaun je ten, kdo tam tu radost dělá.

Nevyvoláváte jen úsměv (zeširoka, nakažlivě se usměje), ale také údiv, zejména když se dovídám, jak rád chodíte po žhavém uhlí… Jaké to je?

Skoro vždycky zvláštní. Zatím jsem si nezvykl tak, abych to považoval za běžnou věc. Stále k ohni cítím určitý respekt. Nikdy s jistotou nevím, jestli přejdu bez úhony. Ale jdu tam s důvěrou, že oheň ví, co dělá. A moje tělo to ví taky. Že se umějí setkat a neublížit si. Každý to vnímá jinak. Sejde se tu spousta různých lidí, asi padesát. Jsou mezi nimi takoví, co to považují za nesmysl. Lidi, kterým to někdo dal jako dárek. Lidi, co už jdou poněkolikáté. I takoví, co tvrdí, že se budou jenom koukat. Ti všichni tráví od pátečního večera do nedělního poledne společný čas, věnují se sobě, cvičením, nemusí se starat o jídlo, získají chvíli jen sami pro sebe. I to je zastavení. Ocitáte se v bezčasí. Získáváte zvláštní ponor. A na konci, v neděli, už je tu padesát úplně jiných lidí. Jinak mluví, jsou mnohem otevřenější, mají hlubší myšlenky. Pro všechny to bývá velký zážitek. Když totiž člověk přejde oheň, zjistí, že může dělat něco, o čem myslel, že to dělat nejde.

V okamžiku, kdy jste to dokázal, překonal sebe a strach, to musí být ohromný pocit euforie, vítězství, úlevy, štěstí…

Když jdete poprvé v životě, tak možná ano. Je to zvláštní, nečekané. Pak se ale soustřeďujete na jiné vjemy, nejen na okamžik, kdy přejdete. Celé ty dny jsou naplněny jiným pocitem, než běžně prožíváte. Lidé si navzájem jen tak povídají, neskáčou si do řeči, trvá to třeba hodinu a půl, než každý něco řekne. Přesto jsou všichni soustředění, pozorní, poslouchají se. V běžném životě lidi na poslouchání často nemají čas. Nudí je to. Mají dojem, že už vědí, co chce ten druhý říct. Hádají se a dohadují, protože věří, že tak to má být. Tady ne. Říkáte, co si myslíte. Nikdo vám to nevyvrací. Je to povznášející zážitek.

Povznášející navzdory strachu, že vám může oheň spálit nohy?

Já ale nemám strach, že mě oheň spálí. Připouštím, že se to může stát. Ale nevím, čeho bych se bál. Pociťuji úctu, respekt. Ale každý si zažívá něco jiného. Jsou lidi, kteří jsou v takovém transu, že si samotný přechod vůbec nepamatují. Nechtějí věřit tomu, že přešli. Uvěří, až když vidí fotku. Tak velký překonávají strach…

Nejenže rád navazujete kontakt chodidel s ohněm, vím také, že o chodidlech dokážete úžasně přednášet, o jejich propojení s tělem…

Chodidla jsou podle domorodých tradic oči nebo uši těla. Když chodíte bosa, naslouchají chodidla terénu, hledají to správné místo, kam šlápnout. A tvarově také vypadají jako uši. Nebo jako ledviny. Existují triády v lidském těle. Jednu tvoří chodidla, ledviny a uši, přičemž ledvinám se říká vnitřní chodidla. Chodidlo je velice zajímavý aparát, jsou na něm všechny ty akupresurní body jako na uchu. Ale když je neustále uzamykáme do bot, nemůžou se zemí komunikovat. Díky přechodu ohně tak můžete zažít poměrně intenzivní setkání. Někomu pak ještě dlouho do noci probíhá energie celým tělem. Cítí, jak lítá, mrazí, jak tělo vibruje a brní.

Vnímáním vlastního těla se zaobíráte velmi zevrubně – pocitům, co mu prospívá, co mu škodí. Někdy z toho vyznívá, že k životu téměř nepotřebujete jíst, jindy působíte jako velký gurmán… Jak může být člověk obojím současně?

Velmi snadno. Rád si jídlo vychutnávám. Jenomže si vychutnám i půst. Často se ale zaměňují slova gurmán a gurmet. Ve skutečnosti je gurmet ten, který vychutnává. A gurmán ten, který žere. Gurmet může jako motýl jen tak poletovat, tu a tam nasát trochu nektaru a ocenit jeho kvalitu. Nemusí se cpát. Existence je totiž jedna velká radost nad možností ochutnávat a sbírat zážitky. Jde jen o to jim nepropadnout. Jen ochutnat kódy, ocenit, potěšit se.

Můj kamarád to praktikuje podobně. Tři dny drží půst, nejí, jenom pije, a tvrdí, že v ten čas má nejkrásnější pocity. Je mu dobře a lehko. Jenomže uplynou tři dny a obrátí ledničku naruby…

Takhle to nejde, to si nesmíte odpírat. Jakmile si jídlo odpíráte, to se pak na něj těšíte. Ale když se skutečně dostanete do stavu lehkosti a příjemných pocitů bez jídla, musí to být proto, že cítíte, že jídlo nepotřebujete. Stačí vám ho míň a míň. Já jsem byl nedávno bez jídla dvacet osm dní. A šlo to snadno. Odpírání, to je násilí.

V tištěné Xantypě se ještě dočtete: