Sešli jsme se docela stylově v pražské kavárně Louvre na Národní třídě. Na první pohled vypadal jako student některé z prestižních zahraničních univerzit, a když začal mluvit, jeho dobrou češtinou rezonovalo hrdelní „er“. I když Martin J. Bonhard miluje operu, Pařížanům chce představit mimo jiné i mladé české pouliční umění.

Jak se člověk stane ředitelem Českého centra v Paříži?

V mém případě v podstatě velkou náhodou. Šest let jsem pracoval v Národním divadle jako vedoucí kanceláře ředitele, měl jsem na starosti protokol a připravoval jsem také mezinárodní projekty zejména ve spolupráci s operou, které, myslím, rozumím, baví mě a mám ji rád. Národní divadlo je členem mezinárodní asociace sdružující operní domy, v níž jsem za ND vystupoval a propagoval je. Mohl jsem tak využít svoje jazykové znalosti, protože jsem se narodil, vyrůstal a studoval v zahraničí, a snad jsem přispěl k tomu, že se divadlo v zahraničí zviditelnilo. Původně jsem měl pokračovat v této funkci i po příchodu nového ředitele Ondřeje Černého, ale náhodou jsem se dozvěděl, že probíhá výběrové řízení na ředitele Českého centra v Paříži. Přihlásil jsem se, přestože jsem byl přesvědčený, že to jen tak zkusím a že nemám šanci uspět. Postoupil jsem však do užšího kola před radu na Ministerstvu zahraničních věcí, měl jsem pohovor i s panem ministrem Schwarzenbergem, a nakonec to dobře dopadlo.

Byl to pro vás krok hodně jiným směrem?

Obsahově to pro mě byla velká změna, protože předtím jsem se zabýval výhradně divadlem, což je svět sám o sobě, emotivní, s vlastními pravidly. Zároveň jsem ale zůstal u toho, co je pro mě důležité, a to je práce na zviditelnění českého umění v zahraničí. Byla to pro mě zajímavá výzva, která by se dala shrnout do věty jednoho mého kolegy z Národního divadla: šest let jsi byl komediantem, teď se naučíš být českým diplomatem.

Říkáte, že jste byl zvyklý pracovat s emocemi, uplatníte tu zkušenost dnes?

Emoce vždycky tak trochu komplikují práci i život. Pro mě jsou důležité pozitivní zážitky a mezi ně patří, že mám možnost něco dokázat. V druhé rovině i práce, kterou teď dělám, emoce vyvolávat umí, a to je dobře.

Česká centra mají kromě české kultury a vzdělání podporovat cestovní ruch, obchod a vnější vztahy. Dočetla jsem se o vašich kulturních akcích, zřízení školy češtiny pro děti, ale co ty ostatní aktivity?

Sídlíme ve větší budově společně s ­agenturami Czechinvest, CzechTrade a Czech­tourism, které zajišťují obchodní a ekonomickou část reprezentace ČR v zahraničí. My si tedy dopřáváme luxus věnovat se zejména kultuře a vzdělávání. To však neznamená, že vzájemně nespolupracujeme a nepředáváme si informace.

Koho chce České centrum oslovit, Čechy žijící ve Francii nebo Francouze?

Jednoznačně Francouze, což se nám, musím říct, docela daří. Naším cílem je, aby se prezentovala česká kultura zahraničnímu publiku. Samozřejmě, že je v Paříži poměrně velká krajanská komunita, víme, že část publika představují tito lidé, což nás velice těší a snažíme se na ně brát ohled, ale není to naše prioritní cílová skupina.

Je pro vás důležité trefit se Francouzům do vkusu, nebo jim nabídnout něco jiného?

V ideálním případě obojí: aby se umělci zalíbili a zároveň dobře reprezentovali českou kulturu. Chci využít toho, že se díky dlouholetému životu v cizině dokážu na českou kulturu dívat z nadhledu, tak trochu pohledem cizince, a že díky tomu dokážu odhadnout, co by Francouze zajímalo. Vím, že znají Smetanu, Dvo-řáka, Janáčka – to jsou pilíře, o které bych se opřel. Zároveň si myslím, že je bude zajímat moderní české umění, nové trendy v designu, současné společenské diskuse o ekonomické a společenské transformaci po roce 1989, otázky spjaté s minulostí a další. To jsou témata, kterým bych se chtěl jako ředitel Českého centra věnovat…

Uvažujete tak, že když pozvete zavedeného českého umělce, je to sice divácká sázka na jistotu, ale může se prodražit, zatímco když sáhnete do alternativních vod, neznámí umělci publikum nepřitáhnou?

Nevisí nad námi meč v podobě výše vybraného vstupného, pracujeme s daným rozpočtem a je mou zodpovědností, jak s ním hospodaříme. Navíc sháníme sponzory. Vzhledem k tomu, že jsme mladý tým a chceme prezentovat mladou Českou republiku, zveme i umělce působící mimo hlavní proud. Zároveň, samozřejmě, ty zavedené. Přehnané požadavky na honorář by byly problémem, musím ovšem říct, že se nám to zatím nestalo. Francouzské publikum zná jen málo současnou českou kulturní scénu, jsme přece jen malá země, proto spíše než míra zavedenosti toho kterého umělce je pro mne důležitější kvalita nabízeného programu.

V tištěné Xantypě se dozvíte:

• jaké umělce měl na mysli
• proč nepočítá s bratry Formanovými
• kolik stojí v Paříži lístek do dobrého divadla