V dětství se začala učit radši na harmoniku než na vysněný klavír, protože chtěla co nejdřív hrát písničky. O pár let později dala přednost studiu alternativního a loutkového divadla, než aby opakovala pokusy o přijetí na činoherní obor, protože chtěla co nejdřív hrát divadlo. Seriálovou roli vzala jako příležitost naučit se řemeslo, než aby čekala, až si ji najde umění. Všechno, co zpočátku vypadalo jako nouzovka z netrpělivosti, jí nakonec přineslo hodně hezkého. I o tom jsme si povídaly v šatně barrandovských ateliérů v pauze mezi natáčením nových seriálových dílů.

Připadá mi docela symbolické, že v ulici U továren se točí seriál, který je vlastně taková továrna na příběhy a emoce. Připadáte si jako řemeslník?
Možná spíš jako produkt, jako hotový a zabalený výrobek, který jde k lidem domů. Ale máte pravdu s tou továrnou, pracuje se tady rychle a dělá se dokonce i plán, aby vše klaplo.
Jste výkonný článek, který nemá moc pros­toru se projevit, protože je vše dané?
Charakter postavy je pevně daný, my ho ale naplňujeme vlastními emocemi, gesty a jednáním, určitý prostor tam přece jen je. Na druhou stranu je pro mě účinkování v seriálu neuvěřitelná škola, šance, jak se naučit řemeslo. Když se postavím před kameru jednou za rok na dvě hodiny, je to na nic. Tady člověk od rána do večera zkouší, hledá, a protože se spěchá, musí svůj výstup vystřihnout na druhou dobrou. To zdánlivě povrchní řemeslo, které tady pěstujeme, může být dobrý základ pro uměleckou práci jinde.
Nepilujete ale jen jeden druh řemesla – televizní herectví?
Myslím, že herectví je jen jedno. Nezáleží na tom, jestli hraju v televizi nebo ve filmu. Vždycky to budu já a bude záležet na tom, do jaké situace mě režisér zasadí.
Jak vnímáte, když někteří vaši herečtí kolegové mluví o tom, že v seriálech hrají jen pro peníze?
Ještě nedávno platilo, že herce, kteří hráli v seriálech, někteří režiséři neradi obsazovali do svých filmů. Teď je ale situace taková, že televizní seriálové hraní nás vesměs všechny živí. Dřív nebo později se v nich objeví skoro každý. Tolik filmů se u nás zase netočí, aby se takové množství herců uživilo jinde. Jestli má člověk sedět na zadku a čekat, až si pro něj umění přijde, tak mně osobně přijde rozumnější tahle cesta. Účinkování v seriálu je také práce a lze na ní najít leccos pozitivního.
Je taková věta: Kdo není na Nově, jako by nebyl. Měla jste ji na mysli, když jste roli doktorky Tárové přijímala?
Já nevím, ocitla jsem se v situaci, kdy jsem byla s malou holčičkou sama, a když mi nabídku zavolali, neváhala jsem, protože byla lukrativní a jiná nepřišla. Teprve pak mi došlo, že budu v nejsledovanějším seriálu. Je pravda, že účinkování na Nově se mi vrátilo v tom, že si mě všiml renomovaný filmový režisér. I oni se totiž dívají na seriály, protože nemají čas chodit do divadel nebo jezdit po oblasti hledat nové tváře a talenty.
Vraťme se do vašeho dětství v podhradí Pernštejnu. Snila jste tehdy o tom, že budete hrát princezny?
Jistě, pořád. Na princezny jsme si hrály s kamarádkami, ale nesplnilo se mi to a asi už nesplní. Spíš budu hrát chůvy, kuchty nebo možná královnu.
Jako dítě jste chodila do hudebky, šila, pletla, vymýšlela oděvní návrhy. Po kom jste podědila tvořivé geny?
Maminka hodně pletla, šila, háčkovala, a babička taky. Vždycky na Vánoce i na Velikonoce vyšívaly ubrusy, aby každý rok byl nový. Do „lidušky“ mě vytipovala paní učitelka, když v první třídě testovala, kdo má hudební sluch. Rodiče na žádný nástroj nehráli, starší brácha se jako samouk naučil na kytaru. Od něj jsem dost okoukala.
Kdesi jste zmínila, že jste byla neposedné dítě. Dali vás vaši do hudebky, aby byl od vás na chvíli pokoj, nebo vás to opravdu bavilo?
Myslím, že zpočátku mě dali do kroužku, aby si ode mě odpočinuli. Nebavilo mě to hned, protože jsem chtěla být s dětmi venku, ale musela doma cvičit na harmoniku. Nikoli písničky, ale etudy a stupnice. Prostě nezáživná dřina. Navíc akordeon nebyl můj vysněný nástroj, toužila jsem po pianu, ale třída už byla plná. Rodiče mě do harmoniky museli nutit a podporovala je v tom učitelka, která se mnou měla plány.
Musel to být zajímavý pohled na drobnou dívenku s jemným obličejem a velkým nástrojem na klíně…
Jsem netrpělivý člověk, chci mít všechno hned, a chtěla jsem hned začít hrát. Pan profesor na konzervatoři také říkal, že vypadá zajímavě, když křehká dívenka hraje silné tóny…
Dočetla jsem se o vás, že v době, kdy jste se rozhodovala o střední škole, lákala vás nejvíc oděvní průmyslovka. Přesto jste zamířila na konzervatoř…
Hodně jsem se o tom bavila s paní učitelkou z „lidušky“ i s rodiči. Byla jsem nerozhodná, podala jsem si přihlášku dokonce i na gymnázium. Ještě když jsem udělala talentovky a byla přijata, říkala jsem si, že kdyby mě to na konzervatoři nebavilo, přestoupila bych na jinou školu. Ale zalíbilo se mi tam.
Brzo jste vyletěla z rodného hnízda, od patnácti jste bydlela na kroměřížském internátě i v podnájmu. Pomohlo vám v osamostatnění období pubertálního vzdoru?
Když jsem v neděli odjížděla od rodičů, bylo mi fakt smutno. V pondělí to už ale bylo lepší, zvykla jsem si sama na sebe, vytvořila si svůj svět a svoje útočiště. Beru to i tak, že rodiče měli šanci se ode mě odpoutat, i když obdobím vzdoru jsem neprošla. Měli jsme hezké vztahy a navíc mi povolili diskotéky i ponocování, takže se mi pryč ani nechtělo.
Hledáte a hlídáte si i dnes prostor, kam za vámi nikdo nemůže?
Je to tak, potřebuju svůj klid, svoji bublinu, do které se schovám. Někdy samotu docela vyhledávám. Když za sebou zabouchnu doma dveře, teprve volně vydechnu. K tomu poznání jsem přišla až časem Bývala jsem typ, co je rád v partě, a když jsem byla chvíli stranou, říkala jsem si, jestli nejsem divná. Až v poslední době jsem pochopila, že člověk je i uprostřed lidí sám, nepomůže v tom ani pes, ani dítě, rodina, ani milion kamarádů. Pořád kope sám za sebe.
Akordeon je zvláštní nástroj, má polohy smutné i veselé, dovede být burcující i patetický. Máte tyhle polohy v sobě taky?
Mám, ale přesto, nebo právě proto bylo období, kdy jsem ho strašně nenáviděla. Navíc nás na škole brali trochu jako póvl. Nehráli jsme v orchestru, takže jsme nebyli v kolektivu a nejezdili na zájezdy. Vedle salonních houslí a klavíru jsme byli na konzervatoři takové lidové oddělení. Tehdy mě to štvalo, připadala jsem si mladá na to, abych na ten nástroj jen učila hrát děti.
Kdy jste si k němu našla cestu a vzala ho na milost?
Až někdy na konci DAMU. Ale stejně byl ten vztah obojaký – na jednu stranu mi vadilo, jak mě s tím nástrojem všichni spojovali, ale zas díky němu jsem se dostala do souboru pražské Ypsilonky. Pan režisér Schmid si mě vyhlédl právě proto, že hraju na akordeon a zpívám. Tahle „nouzovka“ mi paradoxně pomohla k mnoha hezkým věcem. (Markéta hraje na akordeon i v kapele Botafogo, kterou založil její kolega z Ypsilonky Jan Jiráň – pozn. aut.)

V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- kdy zjistila, že chce býtb herečkou
- jestli má menší trému jako herečka než jako harmonikářka
- o shakespearovských rolích