Mluvil s lidmi, kteří ho znali. A jeden z pamětníků mu k jeho úžasu dokonce nabídl naprostý unikát – filmový záznam, na němž je Jan Palach zachycen na studentské brigádě v Sovětském svazu. Výsledky svého bádání zpracoval do knihy, která právě vychází.                                                                 
Odkud Jan Palach pocházel a jaké měl rodinné zázemí?
Narodil se jedenáctého srpna 1948 v porodnici v pražské Londýnské ulici, ale vyrůstal ve Všetatech, malém městečku vzdáleném od Prahy asi padesát kilometrů. Jeho tatínek tam od třicátých let provozoval cukrárnu, v níž mu po svatbě v roce 1939 pomáhala i jeho žena, Janova maminka. Otec byl členem Sokola a národněsocialistické strany, oba rodiče hráli ochotnicky divadlo. Dva roky po svatbě se jim narodil syn Jiří, o sedm let později Jan. V padesátých letech jim komunisté cukrářskou živnost zabavili. Pan Palach začal pracovat jako dělník v podniku Pekárny a cukrárny v Brandýse nad Labem a paní Palachová v kiosku na nádraží ve Všetatech. Když bylo Janovi čtrnáct, tatínek náhle zemřel na srdeční infarkt.
Všeobecně se ví, že Jan Palach byl studentem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, ostatně náměstí před její budovou nese dnes jeho jméno. Ale on nejprve začal studovat jinou školu, že?
Ano, po maturitě na gymnáziu v Mělníku chtěl studovat historii na Filozofické fakultě UK. Ač zkoušky udělal, nebyl pro velký počet uchazečů přijat. Rozhodl se proto pro studium na Vysoké škole ekonomické (VŠE), udělal v náhradním termínu zkoušky a byl přijat. Nedá se říci, že by ho studium nebavilo, hodně se zajímal o politickou ekonomii. VŠE tehdy patřila k nejlepším školám v Československu, měla i velmi dobré zázemí, koleje na žižkovském Jarově byly o několik tříd lepší než koleje Univerzity Kar­lovy. Jan zde také bydlel, na neděli jezdil za maminkou do Všetat. Našel si přátele, dva roky na VŠE pro něj rozhodně nebyly promarněným časem. Dostal se také poprvé na delší čas do zahraničí. Se spolužáky odjel v červnu 1967 na brigádu do Sovětského svazu. Přes Moskvu a Leningrad se dostali až do Kazachstánu, kde měsíc pracovali na stavbě slepičárny. Spolu s ostatními brigádníky žili v táboře, kde panoval velmi tvrdý režim. Jan se dostal brzy do konfliktu s táborovým velitelem. Byl jedním z iniciátorů stávky československých studentů, díky níž se táborové podmínky zlepšily. Po skončení brigády cestoval za vydělané peníze s několika dalšími studenty po Sovětském svazu. Otevřelo mu to oči, zjistil, že realita v zemi je úplně jiná, než se píše u nás v novinách. V archivu jednoho jeho kamaráda se překvapivě dochoval film z oněch prázdnin. Me­zi ostatními studenty je i Jan Palach. Jsou to jediné filmové záběry, na kterých je zachycen, nepočítáme-li ty pozdější z kliniky popálenin.
Jak prožíval pražské jaro?
Chodil na mítinky s politiky a novináři. Na jaře 1968 spolu s Hubertem Bystřičanem zakládal na VŠE Aka­demickou radu studentů, což byl pokus o studentskou samosprávu. Po složení zkoušek odjel v červnu 1968 opět na měsíc do Sovětského svazu. Tentokrát pracoval na stavbě poblíž Leningradu. Sovětská propaganda vůči pražskému jaru už běžela na plné obrátky, znepokojovalo ho, jak je Československo vykreslováno v sovětských médiích. Atmosféra tam byla plná strachu a obav. Domů se vrátil sedmnáctého srpna 1968 a čekala ho radostná zpráva. Od maminky se dozvěděl, že byl přijat na vysněnou filozofickou fakultu. Protože si k historii vybral jako druhý obor politickou ekonomii, byly mu uznány některé zkoušky, složené na VŠE, a mohl rovnou nastoupit do druhého ročníku.
Kde ho zastihla zpráva o okupaci Československa?
Ve Všetatech, dvacátého prvního srpna, brzy ráno. Navzdory maminčiným prosbám, ať zůstane doma, odjel autostopem do Prahy. Celý den chodil po ulicích a diskutoval se sovětskými vojáky. Večer se vrátil do Všetat pro fotoaparát a ráno zase odjel. V okupované Praze pořídil řadu snímků – na Vinohradské třídě, kde u rozhlasu probíhaly nejtěžší boje, i na Václavském náměstí. Když se vrátil do Všetat, maloval vápnem nápisy proti okupantům. Jan byl stoupencem pražského jara, politikům s ním spojeným hodně věřil a okupace ho velice zasáhla. Prvního října odjel opět do ciziny, tentokrát poprvé na Západ. Ve Francii sbíral hrozny, bydlel s francouzskými studenty v domě majitele vinice, kde se mu velmi líbilo, panovala tam téměř rodinná atmosféra. Po srpnové okupaci byli Češi a Slováci na Západě vítáni s otevřenou náručí. Zpátky domů se vracel autostopem přes západní Německo. Domů přijel devatenáctého října 1968 a nastoupil do školy.
Jak prožíval podzim 1968, kdy bylo stále jasnější, že okupační vojska hned tak neodejdou?
Sledoval, jak populární politici v naprosté většině postupně vyklízejí pozice a přizpůsobují se sovětskému diktátu. Poslanci Národního shromáždění schválili smlouvu o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk na našem území. Sedmého listopadu, ve výroční den bolševické revoluce v Rusku, se v Praze uskutečnila demonstrace. Lidé strhávali sovětské vlajky, vyzývali okupanty k odchodu, Jan byl mezi nimi. Příslušníci Veřejné bezpečnosti je rozháněli pomocí obušků a vodních děl. Bylo zastaveno vydávání oblíbených časopisů Reportér a Politika. Sled těchto událostí vedl vysokoškoláky k vyhlášení okupační stávky. Sestavili „studentské desatero“, které jedenáctého listopadu 1968 schválil Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy. Žádali mimo jiné respektování lidských práv, svobodu shromažďování, slova, vědeckého bádání i umělecké tvorby. Protestovali proti chování politiků, požadovali, aby všichni ti, kteří ztratili důvěru občanů, opustili své funkce. Žádali, aby vláda stanovila závazný termín pro odchod okupačních vojsk. Stávka vysokých škol byla vyhlášena na osmnáctého až dvacátého listopadu, Jan se jí účastnil. Skončila fiaskem, požadavky splněny nebyly a mezi studenty se začal šířit pocit beznaděje.
Odkdy se Jan Palach začal zabývat myšlenkou na protestní sebeupálení? Všiml si někdo z jeho blízkých, že by se na tento čin připravoval?
Janovi příbuzní i kolegové ze školy po jeho činu svorně uváděli, že neměli tušení, že by se na něco takového připravoval. Rezignaci společnosti a počátky „normalizace“ nesl těžce, ale studoval, skládal zkoušky, jezdil pravidelně do Všetat. Ve skutečnosti uvažoval o radikálním protestu delší dobu. Dokládá to jeho plán na obsazení budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě skupinou studentů. Dochoval se ve vyšetřovacím spise Státní bezpečnosti, která ho zabavila v červenci 1970 při prohlídce archivu univerzity. Jan svůj plán adresoval studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi na schůzi vysokoškoláků, která se konala začátkem ledna 1969 na filozofické fakultě. Domníval se, že bez pomoci médií už nelze vyburcovat veřejnost, vyvolat generální stávku, domoci se zrušení cenzury. Lubomír Holeček však jeho výzvu k obsazení rozhlasu odložil a nijak na ni nereagoval. Ten dokument je důležitým svědectvím pro pochopení Janova uvažování. Především ukazuje, že delší dobu zvažoval různé formy protestu a že svůj čin neuskutečnil v okamžitém afektu.
Proč se nakonec rozhodl pro sebeupálení?
Snad proto, že na svoji výzvu k obsazení rozhlasu nedostal odpověď, rozhodl se pro jinou formu protestu. Měla mnohem víc šokující podobu než obsazení jedné budovy. V Polsku se osmého září 1968 veřejně upálil na protest proti polské účasti na okupaci Československa devětapadesátiletý úředník, otec pěti dětí Ryszard Siwiec. O jeho činu však Jan podle všech dostupných svědectví nevěděl. Polské tajné policii se totiž tento protest podařilo utajit. Zdá se, že Jana inspirovali vietnamští buddhističtí mniši, kteří se upalovali na protest proti potlačování náboženských svobod a intervenci Západu do tamního kulturního prostředí. Komunistické režimy sebeupalování buddhistů využívaly pro svoji propagandu. Často o nich psaly. Vzniklo spojení – válka ve Vietnamu a hořící lidské pochodně. V pokoji Jana Palacha se našla krabice s novinovými výstřižky o těchto činech. Že se inspiroval touto formou protestu, dokládají i svědectví zdravotníků z kliniky popálenin, kteří s ním mluvili.

V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- jak proběhl osudný 16. leden 1969
- jak se o činu dozvěděli jeho blízcí
- o zacházení s Palachovým tělem po jeho smrti