Své herectví převzala od rodičů, maminka hraje v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, otec v Městských divadlech pražských. Působila sedm let v divadelním souboru při Podještědském gymnáziu a pro svůj vztah k češtině a poezii chtěla být učitelkou. Odpověď z DAMU přišla dřív než z Filozofické fakulty UK, a tak bylo rozhodnuto.
Na DAMU na ní mělo velký vliv setkání s osobnostmi divadla, jakými byli profesor Miloš Horanský, Boris Rösner nebo režisér Jan Kačer v DISKu. Přijímala jejich pohled na svět, přístup k divadlu, krásu jazyka, a nacházela sama sebe. Vzpomíná z té doby na Mášu v Turgeněvově Rváči v Kačerově režii a na roli Nestydy ve stejnojmenné hře Afričana Koffiho Kvahulé! Ztotožnila se s ní natolik, že mnozí tuto provokující dívku-rebelku poznávají i v jejích dalších rolích. „Bude to pravda. Jsem beran, tvrdohlavá, a když za něčím jdu, stojím si za tím,“ říká. Není konfliktní, respektuje režii, jen se čím dál víc učí sdělit svůj názor na postavu, kterou hraje.
Štěstí jí přálo, hostovala na několika scénách: po Studiu DVA a hradeckém Klicperově divadle prošla také Violou, s dramatizací Štětinovy povídky Století zázraků, a pak Činoherním klubem, se skvělou příležitostí v Čechovově Ivanovovi. Na první scéně ji přijali do náruče její kantoři z DAMU, Eva Salzmannová, Boris Rösner a dramaturgyně Daria Ullrichová. Už během studia tam hostovala v Dobrém člověku ze Sečuanu. Malá divadla tak vyměnila za dvě scény Národního, kde pracuje v souhře s báječnými kolegy. Tréma ji nesráží, spíš burcuje k výkonu.
Hraje zatím většinou mladé dívky hledající lásku a toužící po poznání. Taková byla zvídavá a nadaná Thomasina v ARKÁDII Toma Stopparda (v režii Radovana Lipuse). Role Žalářníkovy dcery v Shakespearových DVOU VZNEŠENÝCH PŘÍBUZNÝCH byla „protirolí“ v postavě děvčete, které se zamiluje do někoho, kdo ji nechce, a zblázní se. Hraje ji naplno, i když sama je jiná. Musela přemoci stud ze sexuálních pudů, které jí role předpisuje. Teď ji čeká krásný úkol ve Viole, mladá vdova v dramatizaci Škvoreckého LEGENDY EMÖKE.
Je dobrá muzikantka, hraje na klavír, na kytaru a ráda zpívá, dokonce někdy i na scéně. Založila proto se sestrou a s dalšími přáteli smíšené vokální těleso Sestry Borovy, které řídí. A protože je „krutá“ sbormistryně, říkají jí s humorem „krutá krůta“. Zpívají si pro radost a pro přátele, lidovky, spirituály. „Spíš sranda-těleso,“ komentuje rozesmátá Magdaléna.
Co dělá, když nehraje? „Když můžu, jdu do přírody.“ A role jejích představ? „SATÉNOVÝ STŘEVÍČEK od Paula Claudela,“ vypálí obratem, „hra mých dávných snů s rolí Doni Isabely.“ Divadlo miluje, ale rodinu si v budoucnu nehodlá odepřít. A čím žije teď? „Prací a hlavně láskou,“ přiznává s jiskřičkami úsměvu v očích.