Pradědeček jako rodinný idol

A nejspíš by si se svým pradědečkem Vincencem i s chutí popovídal. Už proto, že na něj všichni doma vzpomínají jako na rodinnou ikonu. Vysoký, štíhlý muž s impozantním knírem ordinoval jako praktik v Boskovicích a byl zřejmě miláčkem pacientů. „Mimo jiné i proto, že si za vy­šetření účtoval mnohem méně než jeho ko­lega,“ dodá střízlivě jeho pravnuk. Doktorská profese měla podle jeho slov na začátku minulého století úplně jinou váhu než dnes. A ten, kdo si dokázal získat důvěru svých pacientů, mohl počítat i s náležitým oceněním. Pradědeček si při živnosti postavil dům, bez problémů splatil dluhy, koupil si i krásné, na tehdejší dobu luxusní auto značky Tatraplan. A protože měl rád umění, ještě mu zbylo na nákup obrazů. S rodinou si mohl dokonce vyjet k moři, což byla tehdy věc vskutku nebývalá. V rodinném albu se dochoval snímek spokojené rodinky na pláži v dobových plavkách.

Idealizovaná minulost?

„Možná si začátek minulého století trochu idealizuji,“ uvažuje doktor Janeček, „ale představuji si ho tak trochu jako dobu neomezených možností. Řada oborů vznikala – od elektřiny až po automobilismus, jiné se začínaly rozvíjet.“ Také jeho obor, chirurgie, teprve zvolna nabíral na obrátkách. Učinit velký objev nebylo proto tak obtížné jako dnes, kdy na výzkumech pracují celé týmy odborníků a všechny nové léky musejí projít složitým testováním. Ovšem podmínky k práci měli tehdejší lékaři se svými dnešními kolegy téměř nesrov­natelné. „Nebyla anestezie a chi­rurg musel proto operovat velice rychle,“ vysvětluje tehdejší realitu MUDr. Zde-něk Janeček. „Jeho výkony se mi proto zdají skoro heroické.“ Přiznává, že tehdejší doktoři mu připadali také mnohem noblesnější než ti dnešní. Stačí se podívat na fotografie elegantně oblečeného pradědečka. Ale nic, ani hmotné statky, dědečkovi nezávidí. Spíš jeho poklidný rytmus dní. Ve srovnání s dnešní uspěchanou dobou mu připadá téměř jako oáza klidu.

Relax po dopolední ordinaci

Pradědeček Vincenc vstával kolem sedmé, v klidu se nasnídal, a než začal ordinovat, hodinku relaxoval na zahrádce u domu. V poledne si po dobrém obědě dopřál šlofíka, nebo si přečetl pár stránek z oblíbeného Aloise Jiráska či Alexandra Dumase. Do čtyř přijímal pacienty v ordinaci, pak nastartoval tatraplan a vydal se na hodinku, dvě po návštěvách. O podobné „selance“ si jeho pravnuk může nechat jenom zdát. Pracuje na chirurgickém oddělení pražské Ústřední vojenské nemocnice, kromě toho ordinuje na ambulanci na Proseku a občas ještě slouží v neratovické nemocnici. Rozlítaný život. Do­cela rád si občas listuje ve stařičkém pradědečkově diáři, kam si zapisoval rozpisy různých léků, které předepisoval svým pacientům. Obdivuje přitom, kolik znalostí z různých oborů musel tehdy jako praktik mít.

Lékařem na ruské frontě

Avšak ani pradědeček neprožíval vždycky jen dobré časy. „Když měl děti malé, musel narukovat do první světové války,“ konstataje Zdeněk. „Právě nedávno jsem si říkal, jak těžké to pro něj asi bylo. Umím si to představit, protože mám teď kluky zhruba ve stejném věku.“ Jako lékař působil Vincenc Janeček na ruské frontě a byl šokován tím, jak málo tam lidé dbají na hygienu. Mnozí nechápali, proč se ten cizí doktor pozastavuje třeba nad tím, že mají hnůj hned vedle studně. Díky hygienickým opatřením, která tam zavedl, nejspíš zabránil epidemii tyfu a leckomu tím zachránil život. O hygieně přemýšlel často i jeho pravnuk, když se jako lékař před šesti lety vypravil na kazašskou základnu, kde se stavěl plynovod.

Podobnost čistě náhodná?

Lidé z malého městečka Aksaj dodnes bydlí v zemljankách uplácaných z jí­lu a hovězích štětin, na tržištích se prodávají mohutné kýty obklopené rojem much a místo asfaltek tudy vedou jen prašné silnice. Všu­dypřítomný stepní prach pronikal i za okna ordinace, kde pracoval, a také hmyz odmítal respektovat přítomnost pacientů. Míval pocit, jako by se zastavil čas. „Najednou si začnete vážit toho, co máme tady,“ připouští MUDr. Zdeněk Janeček. „Poslal bych tam všechny, kteří věčně hubují, jak špatné tady máme zdravotnictví.“ Přestože svého pradědečka nikdy nepotkal, dobře si uměl představit, co se mu asi při jeho anabázi honilo v hlavě.

Odložená porodnice

Ani svého dědečka Jiřího, který byl gynekologem, si MUDr. Zdeněk Janeček moc neužil. „Zemřel, když mi bylo sedm let. Vím jen, že byl u svých pacientek oblíbený, stejně jako pradědeček.“ Na rozdíl od něj si však své sny neplnil ani zdaleka s takovou lehkostí. Velice si přál vybudovat u Boskovic novou porodnici. Když se podařilo získat všechna potřebná povolení a začalo se se stavebními pracemi, přišla druhá světová válka. Jen co se po ní všichni trochu vzpamatovali a vrátili se k původním plánům, zabrzdil je rok 1948. Dědečkův bratr Zdeněk, vynikající chirurg, sváděl pro změnu jiné zápasy. Přespříliš mu totiž zachutnal alkohol. „Když jsem se rozhodl dělat chirurgii, maminka mě dlouho přemlouvala, ať si vyberu jiný obor, méně náročný a stresující,“ vypráví MUDr. Zde-něk Janeček. Až po čase se mu přiznala, že měla hlavně obavy z toho, aby stres z práce neutápěl ve skleničce, podobně jako jeho prastrýc.

Horníkem místo lékařem?

Zdeňkův tatínek, Jiří, se chystal na medicínu v kritických padesátých letech. Čáru přes rozpočet mu bdělí kádrováci udělali hned po základní škole. Usoudili, že syn intelektuálského doktora a fabrikantské dcerky může být nanejvýš tak horníkem. Potom přistoupili aspoň na střední zemědělskou školu s tím, že si v zemědělství svůj pošramocený původ trochu napraví. Nakonec si udělal i vysokou školu. Aby se alespoň trochu přiblížil k vytoužené medicíně, vystudoval ještě veterinářství, u kterého zůstal dodnes. „Veterinární medicína není dnes o nic méně uznávaná než ta humánní,“ říká s přesvědčením jeho syn. „Operační metody jsou si leckdy podobné, u zvířat jde dokonce pokrok někdy rychleji, protože odpadá složité testování. Přesto si myslím, že by asi tátu víc bavilo dělat s lidmi, kdyby dostal kdysi tuhle možnost.“ Podle jeho slov však svým způsobem i on navázal na pradědečkovo hygienické úsilí. Zvířecí a lidští pacienti mají k sobě blíž, než by se na první pohled zdálo. Pokud jsou čtyřnožci dobře ošetřeni, pak neohrožují člověka. V opačném případě se pro něj mohou stát vážnou hrozbou. Slin­tavka, vzteklina, ptačí chřipka či nemoc šílených krav ohrožuje zvířata totiž stejně jako lidi.

Váhání

Na rozdíl od svých předků neměl MUDr. Zdeněk Janeček o své budoucí profesi jasno. Bavila ho chemie i elektronika, ale nakonec vystudoval neutrální gymnázium. Medicínu si později vybral spíš vylučovací metodou. „Na­konec jsem si řekl, že zkusím to, co moji předci.“ V prvním ročníku, kdy nezbývá než se našprtat spoustu teorie, ještě o svém rozhodnutí pohyboval. Jakmile se ale dostal k praxi, věděl, že si vybral dobře. Po promoci se přestěhoval z Moravy za ženou (moderátorka Ester Janečková) do Prahy a marně sháněl místo. Byl rád, když ho našel v Brandýse nad Labem na interním oddělení. Tajně doufal, že se časem ocitne na vy­toužené chirurgii. Po dvou letech si udělal atestaci z interny a do měsíce se uvolnilo místo na chirur­gickém oddělení. „Chirurgie mě pořád moc baví,“ říká MUDr. Zdeněk Janeček. „A mys­lím, že i můj tatínek si přese mě tak trochu splnil svůj dávný sen.“

V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- o rodinné spojnici
- o doktorské pro a proti
- o filmu v hlavě