A tak jsem celkem oprávněn vyprávět vtip o panu Khonovi, kterého přes jeho nevůli vyvedla rodina taky na operu. Pan Roubíček se ho později jízlivě ptal, jaké to bylo. Pan Kohn odvětil: „V sedm začali, za chvíli jsem usnul. V jedenáct jsem se probudil, pohlédl na hodinky, ale bylo teprve osm.“ Když jsem slyšel a četl reference o operních představeních režírovaných Ondřejem Havelkou, začala mne nahlodávat zvědavost jít se na některé podívat. Po rozhovoru s ním vím zcela určitě, že půjdu. A jsem přesvědčen, že nás bude víc.
Jak se stal z Ondřeje Havelky operní režisér?
Vlastně náhodou, jak to tak bývá. Jaroslav Dušek a skladatel Martin Smol­ka byli vyzváni, aby vytvořili původní operu pro Národní divadlo. Dlouho hledali správné téma. Nechtěli žádné patetické mytické hrdiny, chrabré a udatné chlapíky z dávné historie. Nakonec si položili prostou otázku: kdo jsou skuteční národní hrdinové dnešních dnů? A logicky si na ni odpověděli: naši zlatí hokejisté z Nagana. Vzniklo dílo, které nepostrádá nutný patos i vlasteneckého ducha, ale má hlavně dost potřebné chytré a vtipné ironie. Když jsme s kusem hostovali v Bratislavě, tehdejší ředitel Slovenského národního divadla Du­šan Jamrich obdivně prohlásil: „Ta­kový způsob sebereflexe vám můžeme jenom závidět.“
Ale vraťme se o krok zpět: dílo bylo napsáno, jenomže Jiří Nekvasil, který je měl režijně nastudovat, se musel kvůli jiným závazkům omluvit. Jaroslav Dušek propadl neklidu, a když tak jednou seděl ve společnosti v kavárně, postěžoval si, že nemají režiséra. A tehdy moje Alice vypustila ze svých úst nenápadnou, leč strategicky přesně umístěnou větu: Mimochodem, víte, že Ondřej je vystudovaný operní režisér?
Cože?
Ano, nelhala, opravdu jsem absolvoval dvouletý postgraduál v Brně, ovšem za bizarních okolností…
Viděl představení některý ze zlatých reprezentantů?
Na premiéru jsme pozvali všechny, o kterých jsme věděli, že jsou v Čechách. Nepřišel nikdo. Jediný z legendárních hokejistů, kdo se zúčastnil premiéry, byl hrdina mého mládí Jiří Holeček.
Zájem o operu NAGANO byl i díky velké aféře, která se rozpoutala…
Mediální bublina se stala ohromnou reklamou. Manažer reprezentace nás nařkl, že si děláme legraci z významného národního úspěchu nebo co, že bude divadlo žalovat za skandální nehoráznost. Problém byl v tom, že se jaksi neráčil informovat, o co vlastně jde, a vypálil to, jak říkáme my hokejisté, z voleje.
Fakt je, že se pak diskutovalo i o tom, zda patří opera s takovým tématem a poetikou na půdu Národního divadla, jestli tím není zlatá kaplička znesvěcena. No, oficiální podtitul HOKEJ V OPEŘE vyjadřuje vše, co jsme způsobili. Stejně by bylo nejlepší, kdybyste se přišel podívat, protože zrovna teď se znovu vrací na jeviště Stavovského divadla.
Ale po NAGANU se hrnuly další nabídky?
To se nedá říct. V operním světě jde všechno zvolna. Zpěváci musejí být osloveni nejméně rok, spíš dva až tři roky předem. Třeba Magdalena Kožená má popsaný diář, tuším, do roku 2014. Tohle krásně komentoval Woody Allen, když dostal nabídku na operní režii tři roky předem od šéfa opery v Los Angeles Placida Dominga. Vůbec se mu do toho nechtělo, ale aby ho nezarmoutil, slíbil mu to, protože byl přesvědčen, že se toho nedožije.
A dožil?
Ano, minulý podzim režíroval Pucciniho operu GIANNI SCHICCHI. Psali, že to byla velká sranda. Ovšem já ji uvedl už na jaře v Brně. Takže jsem byl první. Aspoň v něčem, sakra…
Tak co bylo po NAGANU?
Nějaký čas nic, pak se ozvali z Janáčkova divadla v Brně a nabídli mi režii PRODANÉ NEVĚSTY. To byla těžká výzva a zároveň velká radost.
No a?
Jazykem dostihové hantýrky bych snad mohl říci, že jsem potvrdil třídu. A tak mě do Brna pozvali zas. Loni na jaře tam mělo premiéru moje nastudování dvou krátkých děl: už zmíněného Pucci­niho opusu GIANNI SCHICCHI a Leon­cavallových KOMEDIANTŮ. To je běžná praxe, že se operní aktovky uvádějí ve dvojkombinacích. Nikde však není striktně psáno v jakých. Mě lákala představa propojit děje dvou samostatných oper v jeden příběh. A tak jsme s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem vymysleli tyhle dva kousky a já pak hlavní figury spojil a s jejich vztahy si s láskou i nadsázkou pohrával.
Čím vás opera zaujala?
Je to hudební divadlo a to mě baví odjakživa. Proto jsem doslova skočil šipku po angažmá ve vysněné Ypsilonce, kde jsem se mohl uplatnit jako herec i muzikant a zpěvák. Naše koncerty s kapelou mají akční, situační charakter, jsou to scénická show.
Za druhé: opera je krásně podivným světem, ve kterém se dějí věci, jež normální život neskýtá. Svět se povětšinou v opeře zpodobňuje takto: pěvec zvolna dojde na forbínu, a když v klidu dozpívá, opět pomalu odkráčí, aby se došoural jiný. Ten pomalý pohyb je důležitý. Svévolní autoři oper totiž často píší do zpěvu mezihry a ty je nutno nějak vyplnit. A to se řeší metodou pomalé chůze. Já jsem jeden z nejpomalejších lidí na světě, ale na tohle nemám. Řekl jsem si, že tomu musím přijít na kloub. Nepřišel. A tak tenhle trik radši nepoužívám.
Fakt se mi zdá, teď tedy budu mluvit vážně, že nikdo neví, jak by měla opera vypadat, co je správné, co zavrženíhodné. Tak se poněkud tápe.
V repertoáru se točí padesát, možná sto titulů, stálice jako TRAVIATA či RIGOLETTO se hrají pořád. A tak se přišlo na to, že se opera musí, aby nebyla pořád stejná, dělat jinak. Tudíž Jeník jezdívá na traktoru, Mimi si píchá „herák“ a Rusalka končívá v nevěstinci, protože Ježibaba je vlastně bordelmamá. Proč ne, když režisér obhájí svůj smělý výklad tím, že jej logicky naplní myšlenkou, která o něčem vskutku vypovídá. Mám ale dojem, že dochází k novému paradoxu – z aktualizovaných výkladů se už v podstatě stalo klišé. Když chce někdo dneska uvést dílo v jeho klasické podobě, je to výraz krajní odvahy či pošetilosti.
Platí, že operní zpěváci jsou špatní herci?
Ale no tak, to se přece takto nedá říci. Patrně jste se chtěl zeptat, zda je pravda, že herecká zkušenost mnohých pěvců bývá povětšinou poněkud velmi chabá. Tak na to bych vám odpověděl, že ano. Americký tenorista Jesus Gar­cia, který zpívá v naší inscenaci BOHÉMY Rodolfa, mi říkal, že studoval na operní škole, kde se seriózně, metodicky vyučuje operní herectví. Tuším, že v souvislosti s tímto pohledem na operní performance použil pojem New Age Opera. Fakt je, že se na jevišti pohybovat umí, je vidět, že je herecky velmi flexibilní, zručný, ba co víc – pravdivý. Sedmdesát procent mého režijního vkladu v podstatě spočívá právě v práci na hereckém ztvárnění situací, protože chci, aby zpěváci působili na jevišti přirozeně. Vůbec jsem si vyvolil dosti zapeklitý cíl: chci být zábavný a přitom vkusný. Tohle vybalancovat řeší se v umění po staletí. Nechci dělat operní divadlo tezovité, vykonstruované, a tudíž chladné, pro pár vyvolených intošů a několik hudebních kritiků. Chci brát za srdce a naplňovat diváky radostí a láskou. Tím nechci říct, že bych měl něco proti kritikům. Já si jejich názorů vážím, protože oni tomu, na rozdíl ode mě, fakt rozumějí.

V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- jestli ho láká muzikál
- jestli hercům předehrává
- jestli sám touží po roli