VŠICHNI ZA JEDNOHO
O pár týdnů později se mělo reprezentační mužstvo poprvé zúčastnit mezinárodního turnaje. Šest hráčů, schopných odehrát zápasy s Němci, Francouzi, Angličany a Belgičany bez střídání, si slíbilo, že jako nadšení amatéři si budou hradit veškeré výlohy z vlastní kapsy. Ušetřili, neboť kvůli protestujícím německým spoluobčanům z rakousko- -uherské monarchie byla jejich účast berlínskými pořadateli odmítnuta.
Těžko si představit, jak by naši průkopníci obstáli, vždyť o rok později na turnaj do Chamonix odjeli ještě s výzbrojí pro bandyový hokej, který se hrál s míčkem; kanadské hole si zakoupili až na místě, kde poprvé uviděli také „kostku“ či „desku“, jak zpočátku říkali touši čili puku. Při první mezinárodní konfrontaci jsme skončili na pátém, posledním místě. S Francouzi jsme prohráli 1:8, vítězní Angličané nás rozdrtili dokonce jedenáct k nule.
Náš brankář, který se světácky psal Joe Gruss, chytal bez chráničů, pouze si omotal šálou nárt pravé boty s bruslí. Později slavný lékař, profesor na Karlově univerzitě, byl rovněž zvolen do Mezinárodního olympijského výboru.
Za pouhé dva roky jsme se stali v Berlíně – zásluhou hráčů Jarkovského, Vindyše, Šroubka, Hanáčka, M. Fleischmana, Palouše, J. Fleischmanna, Jirkovského a Rubliče – poprvé mistry Evropy. Cestu k titulu jsme měli usnadněnu neúčastí Angličanů. V roce 1914, opět v německém hlavním městě, jsme znovu vybojovali nejvyšší metu – i za přítomnosti tehdy ještě vynikajících reprezentantů Albionu.
Jiný z našich průkopníků, Jan A. Palouš, byl divadelním režisérem a zasloužil se také o náš film. Jeho vtipnou vzpomínkovou knížku o počátcích ledního hokeje v Čechách, nazvanou Mušketýři s hokejkou, přelouskalo několik generací chlapců, pro něž se později staly zimní stadiony novodobými chrámy a svatyněmi.
JSME MISTŘI SVĚTA
V sobotu 16. února 1947 byly slavnostním nástupem mužstev zahájeny boje o mistrovství světa na Štvanici v Praze. Před přeplněnými tribunami defilovala mužstva Švédska, Rakouska, Švýcarska, Spojených států, Polska, Rumunska, Belgie a pořádající země. Diváci věřili, že vítězství nám neunikne, zvláště když se nezúčastnilo mužstvo reprezentující Kanadu. Hrálo se systémem každý s každým a osmadvacet zápasů vidělo čtvrt milionů diváků!
Vše šlo podle plánu: Rumuny jsme porazili 23:1, Rakušané nám sice dali pět gólů, ale dostali jich třináct, Polsku jsme to dali 12:0, nad Švýcarskem jsme zvítězili 6:1, rekordní nadílku 24:0 od nás dostali nešťastní Belgičané.
Dne 23. února jsme se střetli o mistrovský titul s největším soupeřem – Švédskem. Mezi diváky zavítal i prezident Edvard Beneš s chotí, kdo nebyl na štvanickém zimáku, seděl u rádia. Byl to urputný a nervy drásající zápas. V každé třetině padlo po jednom gólu, bohužel o jeden víc do naší branky. Vypukl národní smutek.
V neděli odpoledne mnoho diváků do hlediště nezavítalo. Jak však zápas favoritů ze Švédska s podceňovaným Rakouskem pokračoval, tribuny se začaly zaplňovat. Stal se zázrak: náš jižní soused udržel senzační vedení 2:1 až do konce. Pro Švédy bylo nepříjemné, že na začátku turnaje ztratili bod za remízu se Švýcary 4:4. Našemu mužstvu stačilo porazit večer slabší Američany 6:1 a poprvé jsme se stali mistry světa. Jména šampiónů znal každý: Šťovík, Trousílek, Zábrodský, Troják, Pácalt, Sláma, Modrý, Stibor, Drobný, Konopásek, Kus.
Později jsme vybojovali titul ještě desetkrát, naposledy v roce 2005.
Nečekané vítězství Rakušanů nad Švédy potěšilo i v hledišti přítomnou prodavačku z obchodního domu Květu Fabiánovou. Dokonce natolik, že radostně objala a políbila vedle ní fandícího zubaře Jana Vaněčka. Když však reportáž ze zápasu uviděla ve filmovém žurnálu snoubenka pana doktora, způsobila skandál.
Radostná atmosféra mistrovství světa ožila v autentických záběrech ve filmové veselohře POLIBEK ZE STADIONU, kterou režíroval Martin Frič. Hlavní úlohy ztvárnili Zdeněk Dítě a jeho jmenovkyně Jana Dítětová, diváci nejen slyšeli, ale také viděli populární rozhlasové reportéry Josefa Laufra, Štefana Mašlonku a Otakara Procházku. Barového pikolíka si zahrál Miroslav Horníček.
HOKEJOVÝ TURNAJ STOLETÍ
Kdo by nevzpomínal na slavnostní okamžik: z předních dveří letadla vystupují na starém ruzyňském letišti Vladimír Růžička s českou vlajkou, Dominik Hašek, Jaromír Jágr a za půvabnou Kateřinou Neumannovou další hokejisté v červených reprezentačních dresech a se zlatou olympijskou medailí na hrudi. Už tady je vítal nadšený dav. Po přípitku s premiérem Tošovským a dalšími členy úřednické vlády jeli vítězové do centra Prahy. Ještě než dorazili na Staroměstském náměstí, přivítal je na zahradě svého domu prezident Václav Havel. Legendární brankář Hašek, přezdívaný Hašan, tehdy s čelem ozdobeným japonskou čelenkou, vzpomíná: „Těch pár kilometrů k prezidentově vile jsme jeli skoro hodinu. Všechno bylo zorganizováno tak, abychom mohli davem dalších fanoušků projet až před vchod a nastoupit rovnou do vrátek. ‚Hoši, pozor, pan prezident si rád pěstuje pěkný trávníček. Našlapujte opatrně.‘
Sotva jsme vkročili do zahrady, jednomu z našich obránců se udělalo špatně, a než mohl kdokoli zasáhnout, dotyčný nešťastník prezidentskou travičku trochu přihnojil. Na osvětlené terase stála spousta lidí. Václav Havel měl proslov: ‚Bude malé pohoštění, protože na Staroměstském náměstí se na vás těší sto čtyřicet tisíc lidí.‘ ‚My už se taky těšíme, prezidente, prohodil jsem vesele.‘ “
O vítězství na turnaji století, jak byla naganská olympiáda označována, se zasloužili pod vedením trenéra Hlinky tito hráči: Hašek, Čechmánek, Hnilička, Hamrlík, Kučera, L. Procházka, Svoboda, Šlégr, Šmehlík, Špaček, Straka, Růžička, Jágr, Ručinský, Lang, Reichel, M. Procházka, Patera, Hejduk, Beránek, Dopita, Moravec a Čaloun.
Až později jsme se dozvěděli, že famózní Dominik Hašek chytal se zraněným palcem na levé ruce. Musel si brát větší tréninkovou rukavicí, která mu tolik neseděla. Při oblékání mu pomáhal někdo z masérů.
Ve vzpomínkové knize CHYTÁM SVŮJ ŽIVOT, kterou napsal s televizním komentátorem a redaktorem Robertem Zárubou, nechal nahlédnout do naší kabiny po první třetině čtvrtfinálového zápasu se Spojenými státy. Po špatném výkonu jsme prohrávali. Vladimír Růžička jako správný kapitán promluvil: „ ‚Pánové, takhle to nejde. To je hrozný, co my tam děláme. Já nedostanu puk, nikomu nenahraji, není komu. Takhle to dál nejde!‘ vynadal každému, i sobě.
‚Musíme si to dávat, bruslit, říct si o puk. Vždyť oni to nejsou žádní borci, jsou to normální hokejisti. Pojďte si to dávat, pořádně si přihrávat, a hlavně vzadu nejančit.‘“ Tak kapitánova slova pochytal Dominik Hašek.
S odhodláním mytických Klapzubáků se vrátili naši hokejisté znovu na led a porazili silného soupeře 4:1. V semifinále s Kanadou jsme zvítězili až v nájezdech. Finálový zápas s Rusy rozhodl jedinou brankou obránce Petr Svoboda. O jeho životě chtěli natočit v Hollywoodu film. Jako mladičký dorostenec utekl do svobodného světa, kde se stal slavným hokejistou. Ale pak si to producenti rozmysleli.
Zatímco stříbrné olympijské medaile jsme vybojovali celkem čtyřikrát, stejně jako bronzové, zlatá je jediná. Třeba přibude další, když trenérem reprezentačního mužstva je Vladimír Růžička, naganský kapitán. Snad se o druhé vítězství pokusí i Jaromír Jágr. To bychom to celému světu teprve opravdu osladili!
