Třeba náboženský kalendář, a také své svaté pouti. Nejsvatějším poutním místem v Íránu je Mašhad, místo odpočinku Alího Rezy, osmého v řadě dvanácti šíitských imámů. Při pohledu na mapu Íránu najdeme město v severovýchodní části země. Pokaždé když Íránci vyzvídají, co všechno jsme už v jejich zemi navštívili, připomenou Mašhad. Mluví o něm se zřetelnou úctou, jako o něčem, co se vymyká pozemskému srovnání. Novodobí cestovatelé soudí o Mašhadu pravý opak, líčí město jako nepřátelské (vůči bezvěrcům Evropanům, které tam leda ošidí nebo rovnou okradou), chaotické, přeplněné a veskrze nevhodné k návštěvě. Jako vystřižené ze zlého snu působí popisované příhody, kdy cizinci nepodali v blízkosti imámova hrobu ani kapku dúkhu (jogurtového nápoje) – s výmluvným odůvodněním, že plody imámovy země patří pouze muslimům. Nedalo mi to. Chtěl jsem se přesvědčit a pomyslně pak rozsoudit oba tábory.

Uprostřed svatého města
Navštívit hrob osmého imáma je pro šíitu stejnou povinností jako pouť do Mekky. Přestože není stanoveno zvláštní datum pro konání pouti a lidé přicházejí do Mašhadu den co den, největší nápor zažívá svatyně po dobu šíitských svátků v měsíci truchlení – Moharramu a také v domnělý den imámovy mučednické smrti (29. Safar, druhý měsíc muslimského kalendáře). Odhady návštěvnosti svatého místa jdou do tří milionů za rok. Domácí ovšem při rozhovoru s cizinci nešetří superlativy – zcela vážně tvrdí, že sem zavítá na patnáct nebo dokonce dvacet milionů věřících (tedy zhruba dvakrát tolik co do Mekky). Navštívit Írán a nevydat se do Mašhadu je pro místní důvodem k podivu. Pobýt v Mašhadu a nevstoupit k imámovu hrobu, takové opomenutí domácím už vůbec nevysvětlíte. Je to v tu chvíli stejné faux pas, jako když na otázku po své víře odpovíte – ateista. Nic není pro muslima horšího než představa být Bohem zavržený a nepožívat jeho lásky. Přesně tak se dívají na bezvěrce – jako na chudáky a nešťastníky, kteří si dovolili neuvěřitelný luxus – „rozházet si“ to s Bohem.
Jaké to je stanout jako cizinec z křesťanských krajin uprostřed muslimské svatyně? Mezi tolika lidmi jeden zapadne, zvlášť když mu nečouhají blond vlasy, nemá krátké kalhoty a fotografickou zátěž. Jak je to ale s volným pohybem? Může, nebo nesmí bezvěrec pohlédnout na imámův hrob? Všemožné průvodce i rady zasvěcenců se v tomto rozcházejí. Domlouvat se s bodygardy v černých košilích? To už se zdá praktičtější věřit, že o tom, kam se kdo ten den dostane, rozhoduje jen Bůh.
Onen den stojí imám Reza na mé straně. Netušil jsem, že pouť k svatyni bude tak lehkou procházkou. Nevím, jestli mám štěstí, že mě považují za muslima, ale nikdo mi nebrání ve vstupu prakticky kamkoliv. Přestože obvyklá bývá důkladná osobní prohlídka, na výsostnou půdu procházím netknutý. Nezbývá než činit to, co ostatní, splynout s nimi a snažit se přespříliš se neodlišovat. Vypadá to nadějně, u předního, zadního i bočního vchodu, na nádvoří a později i na dosah samotné hrobky – žádná nevraživost, výhružné posunky a pohledy úkosem na jinověrce. Nikdo mě nezastavuje, neprověřuje, udiveně nezírá a nevyptává se. Co všechno zmůže jeden jediný batoh, pokud ho člověk odloží v pravý čas na pravém místě.
Nade mnou se teď leskne zlatá kopule, pod níž spočívá imámův hrob. Mašhad stavitelé vytvořili tak, aby měl návštěvník stále na paměti i před očima jeho velkolepou dominantu. Zlatá střecha je vidět z ulic města ještě mnoho kilometrů odtud, široké třídy vytvářejí průhledy, které ze všech stran ústí do posvátného kruhového středu. Všechny cesty vedou k imámovi.

Ještě než vstoupím k imámovi
Chvíli čekám na slavnostně působícím nádvoří, než se rozhoduji proniknout dovnitř. V průčelí svaté stavby posedávají skupinky poutníků – těch nejchudších s ranci, s termoskami a  jídlem rozloženým na skromných ubrusech. Také nevidomí a chromí, i těžké případy, které přitáhli na vozíku. Ti všichni se oddávají magickému léčiteli Rezovi.
Odložím boty v prostorné šatně, přidávám se k černobílému davu a spolu s ním se tlačím přes vysoký práh do mihotavě svítícího prostranství, prvního sálu pod zlatou kupolí. Když se přizpůsobím ná-
hlému šeru, jaké panuje v sálech za vstupním mřížovím, obklopí mě jednotka se smetáky a kbelíky. Hygiena je tou součástí pouti, kterou správci svatyně zvládají po staleté praxi docela dobře, byť by se zdálo, že za cenu jisté přezaměstnanosti. Představuji si molláha v turbanu, jak pomocí počítače řídí početný personál, aby se celý ten koloběh vůbec dal zvládnout. Slavnostně nazdobená, ale i ovoněná má být svatyně – k tomu slouží v mešitách celé šiky rozprašovačů vůní a svlažovačů vzduchu, kteří kolem poutníků proplouvají jako andělé. Dál v nitru svatyně se zjevují další čisticí čety: oprašovači s péřovými prachovkami neustále víří prach stíraný ze stěn a výklenků.

Cesta plná modliteb
Cestou k imámovi potkávám lidi pohroužené v modlitby, někteří stojí se sklopenou hlavou, jiní sklouzli k zemi a opřeni o stěny možná prožívají svou vnitřní extázi. Když poutníci procházejí z místnosti do místnosti, každý z nich se nepřítomně dotkne rámů a políbí je, což znamená: „Prosím Boha za odpuštění.“ V každém sále připojí několik předepsaných modliteb, než se posunou dále do nitra labyrintu, na jehož konci září svatyně. Je to stupňování pouti, něco jako odpočítávání kuliček na růženci. V tisíci modlitbách nedokážu rozlišit, čeho si kdo od Boha žádá, ale podle zapálených očí a slz stékajících mužům po tváři nemůže být mýlka, že snad všichni přišli k imámovi jako prosebníci.
S přibližující se hrobkou přibývá vzrušení a šum houstne, už tak mocný dav se ještě zahušťuje. K sálu s hrobkou míří z opačných stran dva proudy. Mužský, převážně černobílý, a ženský, výhradně černý – na temných postavách jako by nebylo zhola nic ženského, jen pouhé torzo a čádorem zastíněný střed obličeje. Navzájem na sebe muži a ženy nevidí, jejich kroky odděluje těžká zelená plenta. Dělící linie vede interiérem svatyně až k velkolepé schránce s ostatky. Jako by se cesta k Bohu rozdvojila. Jedna, po níž se vydávají k zlaté mříži, kde se ocitají tváří v tvář hrobce, pouze ženy, zatímco druhá je cesta mužů. I kolem kruhové fontány je část určená mužům a část, kde pijí jen ženy.

Poutníkem ve svatyni
Konečně stojím na nejsvětějším místě – po nelehké cestě bludištěm dvoran, sálů a chodeb. Zatímco já přijel do města autobusem a pěšky urazil jen pár kilometrů, někteří z poutníků nepochybně vážili dalekou cestu po svých a těch posledních pár desítek metrů skrz sály znamená pro ně vzrušující předstupeň k vytouženému cíli. V srdci svatyně stojí hrobka překrytá mřížemi a tabulemi skla – místo posledního imámova odpočinku. Zlatá klec. Tak tady spočívá imám Alí Reza.
Dlouho vyčkávají muži před hrobem v modlitbách. Trvá to, než se odhodlají ke vstupu. Na mříž se přisají desítky rukou. Minuty se prsty drží pozlaceného železa, aniž by byly schopny se odtrhnout, křečovitě svírají mříže, které jsou husté na šířku dětské dlaně. Věřící se v extázi tisknou k schránce celým tělem, jako v transu přivazují stuhy, líbají vášnivě kov mříží, v rukou láhve vody, kterou nabrali ve Zlaté fontáně na nádvoří. Projíždějí po mřížích plnou nádobou, igelitovým sáčkem napěchovaným léky. Dotyky, které mají dodat vodě a lékům nadpozemskou, zázračnou moc. Lidový islám je plný magie, v dávné praktiky lidé stále věří, zvlášť v místech, kde jejich účinek mohou spojit s působením mocného imáma. Duch imámův ulpí na všem, nač lze pomyslet. Před hrobkou propuká kolektivní extáze. Pár mužů drží v náručí plačící děti, vyzdvihují je do výše a posunují je s pomocí desítek dalších rukou k zasklené hrobce, až se dotýkají kovu. Děti se vznášejí nad namačkanými těly, křičí úzkostí, bojí se a nevnímají, o jak významný okamžik jde. Jejich otcové vytahují zpod košil peníze – hážou za pruty mříží tisíce riálů, celé chomáče bankovek.
V návalu blaženosti poutníci líbají všechno, na čem podle jejich úsudku ulpěla alespoň špetka svátosti osmého imáma. Pozlacené rámy neexistujících dveří, mříže, stěny zdobené barevnými kachlíky. Skla pod mřížovím, které z hrobky vytváří průhlednou, ale neproniknutelnou klec, se alespoň dotýkají prsty. To vytržení, do kterého se dostali, pomalu přechází i na mě. Jako vždycky, když se člověk stává přímým svědkem něčeho, co přesahuje běžnou zkušenost. Přítomný duch „světí“ vše, co lidé přinesli. V nedávných časech mívalo náboženské vytržení ještě barvitější podoby – věřící se plazili svatyní po břiše a ti nejhorlivější z poutníků se na dlouhé hodiny přivazovali k mřížím posvátného sarkofágu. Dnes už k vyjádření pokání a účasti na imámově utrpení docela postačuje přivázat místo sebe zelenou stužku. Ovšem v průběhu svátků šíitských mučedníků i tady postupují až k hrobce muži s důtkami opatřenými řetězy a v bičovaném těle zakoušejí bolest pro své oblíbené světce.


V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- o požehnání osmého imáma
- o nevěrcově noze