Byli však čeští vojenští duchovní služby v minulosti opravdu takoví jako Katz, anebo bylo všechno úplně jinak? Za první světové války narukovalo mnoho mladých kněží z Čech i Moravy do rakousko-uherské armády. Většina z nich však působila přímo na frontě nebo v polních nemocnicích, kde se starali o duše trpících vojáků. Mnozí padli, anebo zemřeli v důsledku útrap, které život v zákopech provázely. Ani po vzniku samostatného Československa nebyla situace pro vojenské duchovní jednoduchá. Ve společnosti panovala ke katolické církvi nedůvěra a teprve po několika letech bylo rozhodnuto o zachování duchovní služby v armádě. Nejvyšším katolickým vojenským duchovním se tehdy stal generální vikář čs. branné moci. Jako poslední tuto funkci vykonával Methoděj Kubáň – mimořádný člověk, vlastenec ryzího charakteru, což prokázal svou účastí v odboji, za niž byl nacisty umučen v koncentračním táboře. Po okupaci zbytku ČSR v březnu 1939 sice s čs. armádou zanikla i její duchovní služba, avšak mnozí duchovní se objevili v řadách naší zahraniční armády; již ve Francii jich do ní narukovalo na třicet. Mezi nimi i takové osobnosti jako podporučík Hugo Vaníček, jenž byl za hrdinství prokázané při ústupových bojích na Loiře vyznamenán Čs. válečným křížem 1939. V čs. letectvu ve Velké Británii bychom mohli nalézt hned dva „druhy“ duchovních: jednak ty, kdo působili ve svém tradičním poslání, a pak ty, kteří prošli leteckým výcvikem a zúčastnili se bojového nasazení, přičemž několik z nich dokonce padlo. Mezi ty první můžeme zařadit především Františka Pouchlého, který působil jako duchovní u 311. čs. bombardovací perutě. U stejné jednotky bychom však mezi palubními střelci našli i evangelíka a skutečného „létajícího faráře“ Vladimíra Herčíka. Čs. armáda měla svou jednotku i na Středním východě a ani zde nemohli chybět duchovní. Jedním z nejvýznačnějších byl Pavel Šuľan – evangelický farář slovenské národnosti (avšak s jugoslávským občanstvím). Šlo o statečného muže, který se účastnil jak obranných bojů, tak i nebezpečných rozvědek. Kromě toho patřil k nábožensky snášenlivým kněžím a podařilo se mu u jednotky vytvořit zvláštní ekumenické společenství. Když kupříkladu sloužil mši, pomáhal mu jako „kostelník“ četař Max Steiner (před válkou předseda židovské náboženské obce ve Vodňanech) a polní oltář pro ně z nábojnic vyrobil četař Jan Šebek – katolík… Bude to znít možná překvapivě, ale duchovní se za druhé světové války objevil i mezi našimi parašutisty. Vídeňský Čech páter Josef Pojar byl totiž poté, co ve Slovinsku navázal kontakt s partyzány, péčí čs. armády a Britů vycvičen a vysazen v týlu nepřítele. Přímo mezi partyzány se objevilo i několik dalších čs. vojenských duchovních. V Itálii s nimi úzce spolupracoval dominikán Jiří Maria Veselý, který byl jako vojenský duchovní zařazen k protektorátnímu Vládnímu vojsku, a mezi partyzánskými veliteli na Slovensku bychom našli Dezidera Kišše-Kalinu, bývalého duchovního pražské posádkové nemocnice. Ten se na podzim 1944 zapojil do bojů s nacisty a stal se dokonce zástupcem velitele 2. čs. paradesantní brigády. Opravdu, většina našich vojenských duchovních se Katzovi nepodobala ani v nejmenším.