Vonět jako Masaryk

Již za první republiky se žehralo na to, že duchovní stránka Vánoc je vytlačována konzumem. Davy lidí v obchodech i na tržištích, kádě s kapry, prodavači stromečků. Časopisy a noviny plné reklam na nejvhodnější dárky. Prvorepublikové holčičky toužící stejně jako ty dnešní po nejmodernějších panenkách a k nim „nezbytných“ doplňcích. Hitem Vánoc roku 1935 byla „autolady“, gumová panenka oblečená v „slušivém sportovním kostýmu“, která vlastnila „moderní automobil na skutečných pneumatikách“. Oblíbeným dárkem byly rovněž sáňky, ale i ty podléhaly módě. Na počátku třicátých let byly nejvíce „in“ takzvané rohačky. Ale pozor, musely být „pérované a z javorového dřeva“. Stejně jako dnes patřily mezi nákladné vánoční dárky elektrické přístroje. Firmy upozorňovaly, že moderní ženy se již neobejdou bez vysavače, a apelovaly na muže, ať svým ženám ušetří námahu spojenou s klepáním koberců a nadělí jim ho pod stromeček. Poté, co ve dvacátých letech začal vysílat rozhlas (z Prahy se pravidelně vysílalo od května 1923), staly se vysněnými dárky radiopřijímače.

Většina lidí však nacházela pod stromečkem levnější dárky: ženy látku na šaty, muži doutníky a děti rukavice, čepice, šály a knížky. A co naděloval prezident Masaryk? Členům rodiny, přátelům a spolupracovníkům naděloval kolínskou vodu ve speciální krabičce, kterou zdobila trikolora. Dostávali ji od něho například Hana Benešová nebo Antonín Švehla. Ze vzpomínky pracovnice jeho sekretariátu Jarmily Kaloušové vyplývá, že nedělal rozdíly mezi muži a ženami – všechny obdarovával stejnou značkou: „Když jsem ji dostala poprvé, bylo mně skoro líto láhev otevřít. Ale pak jsem si řekla, že mi ji pan prezident jistě nedal proto, abych se na ni jen dívala. Omyla jsem jí svůj obličej. Jak osvěžující! A budu vonět jako Jan Masaryk!“

Stále populárnějším se stávalo trávit Vánoce i samotný Štědrý večer na horách. Klub československých turistů v denním tisku nabádal: „Každý člen KČST navštíví o Vánocích klubovní chatu svého kraje.“

Stromy republiky

Samozřejmě ne každý si mohl dovolit nákladné dárky nebo pobyt na horách. Hlavně v období těsně poválečném a pak za hospodářské krize. Za první republiky tak vznikla vánoční tradice, která dala jakýsi základ dnešní humanitární pomoci. U jejího zrodu stál spisovatel a brněnský redaktor Lidových novin Rudolf Těsnohlídek. V roce 1919, těsně před Štědrým dnem totiž zažil něco, na co se hned tak nezapomíná. Spolu s přáteli si vyšel na zimní procházku do lesů v okolí Brna. Kráčeli tichou zasněženou krajinou, když najednou zaslechli dětský pláč. Nejprve si mysleli, že se jim to jen zdá, potom že zvuk vydává nějaké zvíře. Pustili se za ním a strnuli: pod stromem v závěji sněhu seděla asi roční, úplně promodralá holčička. Odnesli ji do nemocnice, kde se ji podařilo zachránit. Zjistilo se, že děvčátko odložila chudá svobodná matka. Těsnohlídek, otřesen tímto zážitkem, se rozhodl, že udělá všechno pro to, aby už žádné dítě nebylo odhozeno. Holčičku našli pod stromem, snad proto si vzpomněl na rok 1914 v Dánsku. O prvních Vánocích světové války tam na náměstí před kodaňskou radnicí vztyčili obrovskou jedli, rozsvítili na ní stovky žároviček a „malý severský stát, jenž zůstal ušetřen hrůz jako nepatrný ostrůvek pokoje na zemi, poslal tímto způsobem pozdrav lidskosti na všechny fronty“. Těsnohlídek se rozhodl tradici těchto „stromů dobré vůle“ zavést i u nás. V roce 1924 se jeho zásluhou v Brně rozzářil první vánoční strom, který byl nazván stromem republiky. Měl, tak jako ten kodaňský, apelovat na lidskost. Pod ním stála kasička, do které přispívali lidé i firmy. Za vybrané peníze byl postaven dětský domov Dagmar, jehož název měl připomínat již zmíněné Dánsko a jeho dobrotivou královnu, která pocházela z Čech. Postupně byly stromy vztyčovány na náměstích po celé zemi a staly se neodmyslitelnou součástí prvorepublikových Vánoc. Některé ozdobené stromy byly dokonce postaveny na korbách nákladních aut, která s nimi zajížděla i do zapadlých vesnic. Veškeré peníze pod nimi vybrané šly na humanitární účely a doplňovaly škálu sociálních a zdravotních programů financovaných ze státního rozpočtu nebo z církevních zdrojů. Po okupaci v roce 1939 byl tento zvyk zrušen. Nebylo žádoucí, aby tradice masarykovské republiky byly jakkoli připomínány. Po krátkém obnovení po válce totéž ze stejného důvodu udělali komunisté.

Ježíšek na letišti

Když Hitler zabral na podzim 1938 české pohraničí, odešly nebo odtud byly vyhnány tisíce lidí – Čechů, Židů i německých antifašistů. Směřovali do vnitrozemí. Ti šťastnější nacházeli azyl u příbuzných nebo se jim podařilo pronajmout si byt, ale uprchlíků bylo takové množství, že byli na čas provizorně ubytováni i v sokolovnách, školách, továrních skladech nebo v odstavených železničních vagonech. Zdvihla se mohutná vlna solidarity, probíhaly sbírky, noviny denně apelovaly na občany: „Dovo­lá­váme se lidskosti každého z vás, pomozte dětem, které musely opustit své domovy! Věříme, že není mezi vámi ani necitelnosti, ani sobeckosti a že tato výzva nebude nikým oslyšena!“ Před vánočními svátky se kampaň ještě vystupňovala. Na náměstích stály „vánoční stromy republiky“ a lidé štědře přispívali na děti uprchlíků, aby i v provizorních podmínkách mohly prožít pěkné Vánoce. Dobročinné organizaci České srdce se přihlásily tři tisíce rodin, které se nabídly, že si k sobě na Vánoce vezmou děti, které ztratily domov. Poslední neděli před svátky vrcholila sbírka nazvaná Národní pomoc. Toho dne panovaly patnáctistupňové mrazy, kdo nemusel, ne­vycházel, a tak si skauti, kteří jednotlivé domácnosti obcházeli, libovali, že skoro každého zastihli doma. Sbírka byla velice úspěšná, lidé měli připraveny peníze i balíky s ošacením a hračkami. Na Štědrý den se pak konalo bezpočet akcí. Stát, charitativní organizace i soukromé firmy zorganizovaly hromadné sváteční večeře. Jedna probíhala v hangáru na pražském letišti. Šéf pilotů celý den svážel letištním autobusem vyhnané děti, pro které zaměstnanci letiště připravili nadílku. Stromeček a dárky umístili přímo pod křídla letounů.

Vánoce pod hákovým křížem

Následující Vánoce již byly protektorátní. Od 1. října 1939 bylo možné většinu potravin koupit pouze na potravinové lístky. V polovině prosince byl zaveden lístkový systém i v restauracích, host při placení musel vytáhnout spolu s penězi také svůj aršík s potravinovými lístky a hostinský mu odstřihl ty, které „projedl“. Přísně regulováno bylo i čepování piva. Pár dní před vánočními svátky byly zavedeny takzvané šatenky, což znamenalo, že oděvy a metrový textil už byly také pouze na lístky. Na příděl začala být rovněž obuv, mýdlo a prací prášky. Hospodyňky přemýšlely, jak napéci vánočky a cukroví. Většina si neuměla představit, že na Vánoce 1939 budou o tři čtyři roky později vzpomínat jako na dobu relativního blahobytu. Že mnoho zboží seženou pouze na černém trhu (a s rizikem trestu), některé nebude vůbec a ceny všeho astronomicky vzrostou. Lidé začali používat nejrůznější náhražky, v novinách se objevovaly rady, jak uvařit z dostupných surovin a omezených přídělů.

Co s želvou?

Nejen na venkově, ale i ve městech začali lidé masově chovat králíky. Problém sehnat rybu k štědrovečerní večeři nemívali. Pamětníci vzpomínají, že jediné maso, které se dalo koupit bez lístků, bylo rybí. A dodávají, že to přinášelo i kuriózní situace. K rybám totiž bylo někdy potřeba koupit si povinně i želvy, do protektorátu dovážené. Jenže lidé neměli to srdce hodit je do hrnce nebo se jich štítili, a tak se z některých stali domácí mazlíčci, jiné byly odloženy a zmateně se pohybovaly po městských prostranstvích. Protektorátní příděly se během války snižovaly a prudce klesala i jakost zboží. Boty, pokud vůbec byly k mání, měly dřevěnou podrážku. Látky měly tak špatnou kvalitu, že se mezi lidmi říkalo, že jsou snad vyráběny z kopřiv. Šilo se tedy především ze starých zásob, a taky přešívalo. Povinné zatemňování, které patřilo neodmyslitelně k protektorátní realitě, bývalo v prosinci nařízeno zpravidla od 17 do 7 hodin. Další věcí, značně komplikující život, byl nedostatek uhlí. Je nasnadě, že si lidé dávali skromné vánoční dárky. Velmi oblíbenými se staly české knížky. Dodávaly lidem sílu, a bylo to i jakési přihlášení se k hodnotám české kultury. V roce 1939 se vánočním bestsellerem stala knížka Františka Kožíka NEJVĚTŠÍ Z PIEROTŮ. Vánoce se slavily i v odbojových kruzích. Je známo, že v jednom z ilegálních úkrytů legendární odbojové skupiny Tři králové se nacházel ozdobený vánoční stromeček. Taktéž radiotelegrafisté tajné vysílačky Sparta zaslali na Štědrý den roku 1940 z okupované Prahy svým kolegům do Londýna vánoční blahopřání.

Večery s Honzou

Vánoční svátky tráví odpradávna lidé v kruhu svých blízkých a v místě, které považují za svůj domov. V době druhé světové války to však pro desetitisíce Čechů nebylo možné – někteří odešli dobrovolně do ciziny, aby bojovali za svobodu své vlasti, jiní byli uvězněni v žalářích a v koncentračních táborech nebo byli nuceni pracovat pro válečný průmysl hitlerovské třetí říše po celém Německu. I tito lidé slavili Vánoce, i když dosti netradičními způsoby. Takřka jediným prostředkem, který umožňoval československým politikům v exilu promlouvat k národu, byl rozhlas. Jelikož obyvatele protektorátu každodenně zahlcovala nacistická propaganda, byl poslech londýnského či moskevského vysílání dosti žádoucí. Fenoménem se staly rozhlasové promluvy k domovu Jana Masaryka, kterým se důvěrně přezdívalo „Večery s Honzou“. Málokdo by však věřil, že tento člověk, který dokázal svým nenuceným projevem potěšit statisíce lidí, trpěl v době vánočních svátků depresivními stavy. Z jeho vánočních projevů lze jasně vysledovat, že stesk po domově nebyl v jeho případě frází. Masaryk, společenský a veselý člověk, trávil Vánoce ve svém londýnském bytě většinou o samotě, vzpomínal na Prahu, a dokonce vypínal telefon.

Vánoce nebeských jezdců

Pocity osamělosti trpěli o Vánocích i českoslovenští letci ve Velké Británii. Bylo to dáno i tím, že Angličané slavili narození Krista až 25. prosince a Štědrý den byl pro ně prakticky normálním večerem. Piloti tak vzpomínali v tento den na své blízké, zatímco jejich okolí se na svátky teprve připravovalo. „Vidíš ten zelený smrček, několik tretek na něm zavěšených, svíčky, rádio ti hraje vážnou hudbu, ale nemáš v duši ten pocit velkého dne. Podíváš se oknem, a nevidíš sníh, ty zachumlané chaloupky našeho Podkrkonoší, vidíš pouze věčně zelený anglický trávník letiště s kamuflovanými hangáry v dáli,“ popsal své vánoční pocity ve svém deníku pilot Stanislav Fejfar. V kronice legendární 313. perutě se pak mimo jiné dočteme, že každý pilot dostal pod stromeček vlněný svetr, rukavice, jeden pár ponožek a velkou vánočku. Do Anglie však neodešli jen českoslovenští vojáci. Ocitlo se zde i několik stovek dětí československých emigrantů a také ty, které sem zvláštními vlaky přepravil Angličan Nicholas Winton, a zachránil je tak před Hitlerem. Československá exilová vláda pro ně zřídila několik škol. Především proto, aby nezapomněly český jazyk a dozvěděly se o české kultuře a historii. Patronkou těchto škol byla Hana Benešová. Často je navštěvovala a finančně podporovala. Přilnula k nim, asi i proto, že sama děti neměla. V zjitřeném období Vánoc, kdy se dětem asi nejvíce stýskalo, se jim učitelé i tety vychovatelky snažili vykouzlit iluzi domova. Učili je české koledy, básně českých básníků a na vánoční besídky zvali i děti ze sousedních anglických škol. Aby malým Angličánkům trochu přiblížili zemi, odkud pocházeli jejich noví přátelé, přeložili čeští učitelé na Vánoce roku 1943 do an­gličtiny koledu Pásli ovce valaši. Při společném zpěvu se pak děti shodly na nepřeložitelném „hajdom, hajdom tydlidom“.

Vraťte tu větvičku!

Smutně prožívali vánoční svátky lidé, kteří byli za války vězněni v německých věznicích a koncentračních táborech. Stávalo se, že vězňové měli takový hlad, že zkonzumovali dokonce vánoční výzdobu. „Na Štědrý den nám dali do cel malou jedlovou větvičku,“ vzpomíná diplomat Jaroslav Cebe-Haber­ský, vězněný v berlínském „domě mrtvých“, věznici Plötzensee, kde byli umístěni lidé odsouzení k trestu smrti. „To bylo vše, co nám mělo připomínati svátky lásky a míru. Na Boží hod bylo k obědu několik neoloupaných brambor a lžíce zelí. Dohodli jsme se s Ladislavem Rašínem, že se dá zelená snítka jedlová také žvýkati. Měli jsme však s dozorci výstup, protože se větvičky z cel po svátcích opět vybíraly a nemohli jsme je odevzdati.“ Příslušníci československé zahraniční armády na Východě slavili Vánoce hned dvakrát – na Štědrý den po česku a na Nový rok po rusku. Tradičním artiklem, který nemohl během těchto oslav chybět, byla vodka, mužstvo ji dostávalo pod stromeček od svých velitelů. Závěr roku 1943 zastihl vojáky 1. československé samostatné brigády v SSSR na frontě – Štědrý den strávili přesunem do bojového postavení, a na oslavy tedy příliš času nebylo. O rok později byla situace poněkud jiná – vojáci Svobodovy armády slavili své první Vánoce na půdě vlasti, kterou osvobozovali od okupantů. „Vypuklo všeobecné uklízení, čištění našich příbytků, smažení, vaření a zdobení stromků,“ vzpomínal na poslední válečné Vánoce tankista Josef Buršík. Některé své ostřílené frontové spolubojovníky nepoznávali, jak se v tento sváteční den vystrojili. Štědrovečerní hostina byla vskutku bohatá. Nechybělo srnčí na smetaně ani tradiční bramborový salát. Jen talířů bylo málo, tak si je vojáci půjčovali jeden od druhého poté, co dojedli. Slavilo se a tančilo až do rána. „Za ten jediný společný večer jsme se snad sblížili víc než za celá válečná léta. Zmizel veškerý vojenský odstup. Byl to den pohody a přátelství, na jaký člověk nikdy v životě nezapomene. Můj nejkrásnější Štědrý večer,“ vzpomínal na neopakovatelnou atmosféru posledních frontových Vánoc Buršík.

Tetička UNRRA

„Milá tetičko UNRRO, nevíme, jak vypadáš, ale jsi jistě taková hodná stará paní. Asi jako babička Boženy Němcové, ta byla nejhodnější ze všech babiček,“ začínal dopis jedné holčičky, který před Vánocemi 1945 otiskly Svobodné noviny. Pisa­telka v něm prosila záhadnou paní UNRRU, aby jí a jejím sourozencům přivezla dobroty, které si pamatovala z předválečných let a které její mladší sourozenci ještě nikdy neochutnali – čokoládu, kakao, datle, fíky a pomeranče. Komu to vlastně psala? UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration, česky Sprá­va Spojených národů pro hospodářskou pomoc a obnovu) vznikla v roce 1943 v USA. V té době se tam začalo diskutovat o tom, jak pomoci zpustošené Evropě na nohy, až bude Hitler poražen. Bylo domluveno, že vznikne humanitární fond, do kterého přispěje každá spojenecká země, jejíž území nebylo obsazeno. Nejvíce vzali na svá bedra Američané (dvě třetiny všech nákladů). Cítili to jako morální povinnost, protože USA nebyly válkou přímo zasaženy a skýtaly obrovský hospodářský potenciál. Československo na jednáních ohledně UNRRY zastupoval Jan Masaryk a nutno říci, že se mu podařilo domluvit pomoc velkorysou. Ihned po osvobození začaly na naše území proudit zásilky nejrůznějšího zboží. Budily rozruch. Vedle základních potravin přicházely také ty, které dospělí roky neviděli a děti je znaly jen z vyprávění – například rýže, špagety, kakao, burské oříšky, skořice, čokoláda, kvalitní čaj, sušené mléko. Navíc všechno bylo atraktivně zabaleno. Obaly od tyčinek Mars, žvýkaček, džemů nebo máslových sušenek byly tak lákavé, že si je lidé schovávali a někteří je opatrují dodnes. První mírové Vánoce v roce 1945 byly poznamenány přetrvávajícím lístkovým systémem, ale UNRRA spektrum zboží výrazně obohatila. S řadou potravin se lidé setkali vůbec poprvé v životě – například s burákovým máslem, rajčatovou šťávou nebo pomerančovou marmeládou. Některým lahůdkám americké provenience však na chuť nepřišli – například vepřovému s hruškovou omáčkou nebo šunce s rozinkami. Již v pětačtyřicátém roce byla obnovena tradice vánočních stromů republiky. Pod nimi vybrané peníze byly věnovány především dětem, které ve válce ztratily rodiče.

Stalin má narozeniny

Po únoru 1948 se pojetí Vánoc výrazně mění. Při listování novinami z konce 40. a z 50. let, dává jen datum v jejich záhlaví vědět, že se blíží Štědrý den. Jejich hlavním tématem byly především narozeniny J. V. Stalina, které byly slaveny 21. prosince. Oslavné články na „největšího přítele československého lidu“ zaplňovaly řadu dní před a po tomto datu většinu novinových stránek. Asi nejbombastičtěji byly slaveny Stalinovy narozeniny v roce 1949. Mohutnou oslavu jeho sedmdesátin tehdy pomáhal organizovat Svaz československo-sovětského přátelství, ale samozřejmě také ÚV KSČ a celá vláda (dokonce vznikl Vládní výbor pro oslavu narozenin J. V. Stalina). Tradiční články s vánoční tematikou nahradily povídky a básně o Stalinovi. Děti ve školách hromadně podepisovali gratulace „velkému Stalinovi“ a zasílaly mu dary. Jejich otcové a matky o adventu překračovali normu na mimořádných „Stalin­ských směnách“. Ulice, výlohy obchodů, školy i továrny nekrášlila vánoční výzdoba, ale hesla a „výjevy z generalissimova života“. V den Stalinových narozenin, 21. prosince, se konala ve všech městech a obcích slavnostní shromáždění zakončená zpravidla ohňostrojem. Během celého prosince se v divadlech hrály především hry sovětských autorů a v kinech sovětské filmy. Po dobu oslav byly uzavřeny hostince.

Z Čukotky přijíždí Děda Mráz

V roce 1951 byla poprvé zorganizována celostátní akce, jejímž ­vyvrcholením měl být příjezd sovětského Dědy Mráze do Česko­slovenska. Odsouhlasil ji ÚV KSČ a organizoval ji Svaz československo-sovětského přátelství ve spo­lupráci s ministerstvem školství, ČSM a Pionýrem. Byla vydána speciální brožura DĚDA MRÁZ PŘIJEDE DO ČESKOSLOVENSKA. V každé třídě měla být vyvěšena mapa SSSR, aby mohli školáci cestu Dědy Mráze do Česko­slovenska denně sledovat. O tom, kde se momentálně Děda Mráz nachází, měl během prosince informovat Československý rozhlas a s žáky měli na toto téma podrobně mluvit jejich učitelé. Děti se tak postupně měly dozvídat, že Děda Mráz vyjel z Čukotky na „vrtulových saních“, pak přesedl na „iljušin“ a prvním místem, kde přistál, bylo „město mládeže Komsomolsk“ (ve škole mělo být při této příležitosti k žákům vhodně promluveno na téma: „Budovatelské nadšení sovětské mládeže“). Odtud měla cesta Dědy Mráze pokračoval do Burjatské autonomní republiky (děti měly být poučeny o národnostní politice SSSR), pak měl přesednout na expres transsibiřské magistrály a ve vlaku pohovořit se sovětskými lidmi, „hrdými na svou zemi a vládu“. Z Novosibirsku zamířit letadlem za pionýry do Karagandy. Pak se měl ocitnout na poušti Karakum. Při této příležitosti se žáci měli dozvědět o „cestě Sovětského svazu ke komunismu, síle sovětské vědy, která přetváří přírodu, o největších stavbách na světě a růstu nového člověka“. Do Stalinovy rod­né Gruzie měl zavítat přesně v den generalissimových narozenin, te­dy 21. prosince, a uči­telé měli k žákům v ten­to den promluvit o „Stalinovi jako vedoucí osobnosti mírového tábora“. Odtud měla vést cesta Dědy Mráze do Stalingradu. Pak měl zamířit na „stavby komunismu“ na Volze a Donu a poté už do Moskvy, poklonit se nabalzamovanému Leninovi. Děda Mráz nemohl na své cestě opomenout ani Leningrad, „kolébku revoluce“. Pak měl vyslyšet přání ukrajinských pionýrů, zastavit se v Kyjevě a prohlédnout si zde v jejich doprovodu „museum partyzánských bojů“. Odtud už měl on i dary sovětských pionýrů směřovat do Čierne při Čope a dále na naše území, kde měl být všude vítán československou mládeží. „Re­portáže“ z cesty Dědy Mrá­ze byly během prosince vysílány rozhlasem, o jeho cestě do Česko­slovenska informovaly dětské časopisy i denní tisk. Školy, pionýrské klubovny i jednotlivé podniky se začaly připravovat na jeho příjezd. Nadílka Dědy Mráze probíhala i u prezidenta republiky na Pražském hradě a na „stavbách mladých budovatelů socialismu“. Kona­la se v poslední dny roku v sálech vyzdobených „jolkou“. V roce 1952 Dědu Mráze na Staroměstské radnici uvítal pražský primátor Václav Vacek. Jemu a dětem zde shromážděným přinesl Děda Mráz poslední den roku „radostné poselství sovětských pionýrů i mladých budovatelů komunismu“. Poté Děda Mráz odjel v ruské trojce do Průmyslového paláce na „velikou pionýrskou slavnost na počest Dědy Mráze“. Tam rozdal pionýrům dárky a také, jak psalo Rudé právo, „zhodnotil jejich práci v uplynulém roce a vytyčil jim úkoly pro poslední rok pětiletky“. Do snahy vytvořit novou tradici se zapojil i sám předseda vlády Antonín Zápotocký. Roku 1952 ve svém štědrovečerním rozhlasovém projevu pronesl: „Mnohé se u nás v poslední době změnilo a mění. Ani legendární Vánoce nezůstávají beze změny. Malý Ježíšek, ležící ve chlévě na slámě vedle volka a oslíka, nad chlévem zářící betlémská hvězda, to byl symbol starých Vánoc. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva. Proto také v době kapitalistického panství, kdy bohatí vládli a chudí se dřeli, pracující namnoze ve chlévech bydleli a jejich děti se tam rodily. Doby se ale změnily. I Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu. Děda Mráz přijíždí k nám od Východu a na cestu mu září také hvězdy, nejen jedna betlémská. Celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách. Tyto rudé hvězdy hlásají radostně, že vaši tatínkové a maminky splnili na svých pracovištích úkoly čtvrtého roku první Gottwaldovy pětiletky.“ Přestože Děda Mráz „zajížděl“ do Československa ještě počátkem 60. let, nezdomácněl u nás. V rodinném prostředí dětem i nadále nosil dárky pod stromeček Ježíšek.

Ježíšek neexistuje

Jestliže před rokem 1948 byly dětské časopisy plné Ladových obrázků, Jezulátek a koledníků, nyní je potřeba i těm „nejzabedněnějším“ dětem vysvětlit, že Ježíšek neexistuje. Že dárky se kupují, nebo je potřeba si o ně napsat tátovi-úderníkovi. Na toto téma vyšla v roce 1951 dokonce dětská knížka Ondřeje Sekory nazvaná ŠTĚDRÝ VEČER. Komunistická propaganda pronikala i do dětských básniček o Vánocích. V jedné malý Jirka přemýšlí, čím obdaruje tatínka: „Už vím, táta každý večer čte si dřív, než usíná, dám mu tedy tuhle knížku od soudruha Lenina.“ Některé hračky, se ocitly na „seznamu nepovolených“, především ty, „které byly věrným obrazem kapitalistického myšlení bývalých soukromých výrobců, například společenská hra business“, jak informoval na počátku 50. let denní tisk.

Vánočky a ÚV KSČ

Období šedesátých let v Československu je spjato s postupným uvolňováním režimu. Do země přijíždí stále více cizinců ze Západu. Generace nadšených budovatelů socialismu začíná pod vlivem konfrontace s kapitalistickým Západem střízlivět ze svého stalinského okouzlení. O Vánocích se žá­daným artiklem stává „západní“ zboží. Spole­čen­ské a politické tání vyvrcholilo v roce 1968 reformním procesem známým jako pražské jaro. Při jeho zrodu sehrály určitou roli i Vánoce, respektive vánočky. Na zasedání ústředního výboru KSČ v prosinci 1967 vystoupili někteří členové tohoto orgánu s ostrou kritikou dosavadní politiky, ztělesněné osobou prezidenta a prvního tajemníka komunistické strany Antonína Novotného. Plénum bylo tehdy 21. prosince ukončeno s odůvodněním, že přítomné soudružky musí připravit své domácnosti na nadcházející svátky a napéct vánočky. Vedoucí představitelé KSČ si od rozpuštění schůze slibovali, že během svátků klidu a míru vychladnou kritikům jejich příliš horké hlavy. Opak byl však pravdou – na lednové schůzi byla vládní politika podrobena ještě větší kritice a Antonín Novotný byl odvolán z pozice prvního muže strany. Začalo období společenského vzedmutí, které zastavily až tanky „spřátelených armád“ v srpnu 1968. O Vánocích roku 1968 ještě doznívala atmosféra svobody. Na náměstích se opět rozzářily stromy republiky: „Pan Těsnohlídek by jistě s radostí přivítal, že tradice jeho stromu se obnovuje,“ oznamovaly noviny. Stejně jako v době první republiky byly pod stromy umístěny kasičky. Vybíralo se především na dětské vesničky SOS, které se tehdy začaly stavět jako alternativa k dětským domovům. O těchto Vánocích dostali lidé jedinečnou příležitost nadělit svým blízkým knížky, které už zanedlouho šly jako „závadové“ do stoupy nebo byly vyřazeny z veřejných knihoven. Jejich šťastní majitelé je pak opatrovali jako oko v hlavě. Děti v tomto roce nejvíce toužily po mayovkách, například VINNETOU vyšel během krátké doby již potřetí a vždy v obrovském nákladu. Také vánoční televizní program poskytl možnost zhlédnout pořady a filmy, které takřka vzápětí skončily v trezoru – například SVATBU JAKO ŘEMEN nebo vánoční díl seriálu PÍSEŇ PRO RUDOLFA III. nazvaný BETLÉM.

Vánoční dárek posádky Apollo 8

Tyto Vánoce byly ve znamení ještě jedné, dosti netypické události. Na Štědrý den roku 1968 člověk poprvé obletěl Měsíc. „Dárek k Vánocům připravila posádka Apolla 8 celému světu svými záběry měsíční krabatiny. První let tří Američanů k nejbližšímu vesmírnému tělesu bude zapsán do dějin lidského vzepětí tak, jak byl zaznamenán čin Gagarinův,“ oznamovaly novinové články a odpovídaly na záplavu čtenářských dotazů. Mimo jiné i na ten, co budou mít kosmonauti o Vánocích k jídlu. Dostalo se jim odpovědi, že krocana s kaštanovou nádivkou. Kdo vlastnil televizor, mohl posádku sledovat v přímém přenosu. Ten však ještě nebyl úplně běžnou výbavou každé domácnosti, a tak se mnozí tísnili před televizními obrazovkami umístěnými ve výlohách prodejen s elektrickými spotřebiči. Okupační vojska zůstala na našem území a přicházela normalizace. Režim se vracel k totalitním metodám a s opozičníky tvrdě zúčtoval.

Zázrak, mají tepláky!

Začala šedivá sedmdesátá léta. Pokusy o ekonomickou reformu byly zastaveny, a ač ke konci roku noviny pravidelně hlásaly, že plány byly splněny, ba překročeny, Československo se zpožďovalo za Západem víc a víc. Každodenní realitou se staly dlouhé fronty, neustále se něco shánělo. O vánočních svátcích pak tato situace pravidelně kulminovala. Režim se snažil do-dat nedostatkové zboží, jako byly například mandarinky nebo banány, alespoň na vánoční trh. Během roku si je však nebylo možné koupit vůbec, s výjimkou bombastických oficiálních slavností, jako byl 1. máj nebo spartakiáda, na kterých se prodávalo. Když se v roce 1971 v předvánočním čase s velkou slávou otvírala prodejna na pražském sídlišti Prosek, noviny, aby ukázaly, jak je skvěle zásobena, ocitovaly jednu z nadšených zákaznic: „Nechtěla jsem tomu ani věřit, když jsem zjistila, že mají dětské teplákové soupravy, sháním je pro vnuka celé měsíce a za tu dobu jsem se už vzdala naděje.“ Matky se pravidelně vydávaly na předvánoční nákupní zájezdy do NDR. Tam se snažily pořídit věci, které u nás nebyly běžně k dostání nebo byly mnohem dražší – například dětské boty a zimní bundy. Ale i příděl východoněmeckých marek byl omezen, a tak se peníze opatřené načerno všelijak ukrývaly. Existovala celá řada rad, kam peníze schovat – pod strouhankový obal doma připraveného řízku, do vyprázdněné zubní pasty, do podprsenky. Přesto celníci při prohlídce pravidelně nějaký takový trik prohlédli a peníze „nad limit“ zabavili. S masovým rozšířením televize vstupuje do prožívání vánočních svátků nový fenomén. Stále více lidí tráví Vánoce před obrazovkou. Novou tradicí se stává těsně po rozbalení vánočních dárků usednout do křesel a sledovat štědrovečerní pohádku. Ale ani během vánočních svátků nebyli diváci ušetřeni propagandy – koloritem se stávaly reportáže o tom, jak tráví svátky „na stráži míru“ naši pohraničníci nebo jak bídné jsou svátky řady lidí v kapitalistické cizině.

Disidentské Vánoce

Poněkud jinak než většina společnosti žili lidé, kteří byli proti režimu v opozici. V roce 1978 vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Dal si za úkol sledovat případy lidí, kteří se ocitli ve vězení z politických důvodů, a upozorňovat na ně českou i světovou veřejnost. Jedním z prostředků byly i protestní hladovky. Jedna byla z iniciativy Dany Němcové vyhlášena i o Vánocích roku 1978. V osmdesátých letech o vězněných lidech a jejich dětech napsal Vladimír Merta píseň Žárovka samotky: „O Štědrém večeru, až ochutnám banány, modlím se za děti odsouzených, nadílka roků, balíček měsíců, milion radostí, neštěstí jedinců. (…) Projevy z dráťáku: lži jako loni. O mříže bijí vánoční zvony. Kdy se klíč otočí, kdy se co změní? Kdy přijde Spasitel sem do vězení?“

Revoluční Vánoce

Revoluční nálada listopadových dní roku 1989 se přenesla i do kostelů, kam přišel na Štědrý večer na půlnoční mši neobvyklý počet lidí. A rovněž neobvykle se po závěrečném radostném „Narodil se Kristus Pán“ zpívala hymna. Zajímavé je zalistovat předvánočním a vánočním Rudým právem z roku 1989. Kdyby pár měsíců před tím někdo tvrdil, že Rudé právo otiskne do Vánoc PROHLÁŠENÍ CHARTY 77 a NĚKOLIK VĚT, byl by považován za blázna, ale přesně to se 19. 12. 1989 stalo. A na Štědrý den zveřejnilo fotografii z Berlína – před Braniborskou bránou stojí obrovský vánoční strom a kolem něho se přes právě otevřený přechod valí do západní zóny davy občanů NDR. Vánoce přijela do své rodné země strávit celá řada lidí, kteří kdysi odešli do exilu. 29. prosince 1989 byl Václav Havel jednomyslně zvolen prezidentem.

Santa Claus „válcuje“ Ježíška

Vánoce se s novou dobou začaly měnit. Čím dál tím víc lidí tráví svátky mimo domov, a to nejen na horách, ale i u moře v krajích teplých a značně exotických. Přání si posíláme a dárky nakupujeme přes internet. Obchody přetékají vánočním zbožím, které je nám masivní reklamou nabízeno už od října. Vánoce se staly daleko opulentnějšími a řada lidí se před nimi zadluží – podlehne lákadlům nejrůznějších „výhodných půjček“ na věci, které „pod vánočním stromkem nemohou chybět“. Na druhou stranu přibývá těch, kteří se touží navrátit k podstatě Vánoc, uniknout stresu. Odmítají nákupní šílenství, televizní Vánoce i umělý stromeček, ale pořizují si ekologický a Vánoce se snaží prožít co nejvíce v klidu. A Ježíšek? Někdy se zdá, že má v posledních letech opět namále. Na paty mu tentokrát nešlape Děda Mráz, ale jiný vousatý stařík v dlouhém červeném kabátě. Říká si Santa Claus. Galerie hlavního města Prahy připravila letos v pražském Domě U Kamenného zvonu výstavu JAK JEŽÍŠEK POSÍLÁ DĚTEM VÁNOČNÍ DÁRKY. Její autorka Hana Skálová říká: „Od roku 1990, kdy k nám vtrhl fenomén zvaný Santa Claus, začaly děti postupně ztotožňovat tuto osobu s postavou Ježíška. Ve většině zemí naděluje postava starého muže s nejrůznějšími názvy, na severu dokonce trollové, ale u nás nosí dárky chlapeček, což je přece krásná tradice.“ A tak oslovila české výtvarníky, aby tradici pomohli uchovat. Na jejich Ježíšky se můžete zajít podívat do Domu U Kamenného zvonu do 4. 1. 2009.