Svět oranžovo-rudý,oranžovo-modrý i jinak pestrý
Pro bývalé signatáře Charty 77, pro lidi, kteří za bolševika seděli za protistátní činnost, pro ty, kteří chodili na výslechy za to, že si mysleli něco jiného než oficiální rudá moc, nebo proti ní demonstrovali, je to zlý sen. KSČM vedená agentem StB Vojtěchem Falmerem Filipem v některých krajích zasedne v krajských radách, v dalších podpořila vítěznou ČSSD. Do vedení krajů se vracejí také bývalí členové i funkcionáři KSČ.
Nejrudější je Moravskoslezský kraj. Vlády se tam ujal hejtman Jaroslav Palas – bývalý bolševik. Má dva náměstky z KSČM. Jeden – Karel Konečný – býval zemědělským tajemníkem OV KSČ v Novém Jičíně. Palas se s tím nemaže, jsou mu bližší komunisti než občanští demokraté, kteří hned po volbách převlékli kabát a souhlasili by se zrušením poplatků v krajských nemocnicích a dalšími oranžovými kroky.
V jiných krajích se ČSSD objala s ODS. Kupříkladu v Jihomoravském kraji, kde povládne socialistický poslanec Michal Hašek. Jinde zasednou vlády smíšené, někde vládnou socialisté s lidovci. Nežijeme ve světě černobílém, oranžovo-rudém či oranžovo-modrém, spíš v blázinci.
Zradit voliče, nebo demokracii
Pokusme se nahlédnout jednání v krajích alespoň trochu objektivně. Volby byly prohlášeny za referendum o vládě. Nebo lépe: o vládních reformách. Proti sobě v nich stály ČSSD a ODS jako nesmiřitelné, nenávidící se soupeřky. Komunisti se na protivládní vlně jen svezli – a jejich výsledek nebyl oslnivý, ztrácejí členy a ztratili i mandáty. Ve skutečnosti lidé volili nejen proti centrální vládě, ale i proti místním poměrům.
Po volbách se ovšem musejí ustavit vlády. Proklamace, hesla, výkřiky jdou stranou. Nebo by měly jít stranou. Vítěz potřebuje řídit kraj. ČSSD stála v mnoha krajích před vážným dilematem: buď se dát dohromady s ODS, proti níž vedla ostrou kampaň, nebo s KSČM. Jenže spojit se s ODS byla ZRADA na voličích, spojit se s KSČM pak ZRADA na demokracii. Ve Středočeském kraji vítěz, poslanec David Rath, zkoušel jednat s ODS o koalici. Ta přišla s nápadem: hejtmanem zůstane Petr Bendl. Mírně řečeno šílené. Podle Ratha, který na ideologii kašle, se odeesáci chovali arogantně, kdežto komunisti slušně. Tak se nakonec dohodl s KSČM, že ho veřejně podpoří.
Nabízí se otázka: měl Bendl s Rathem uzavřít dohodu, aby zabránil koalici s KSČM? To by ale byl musel zradit reformu zdravotnictví ODS. Odmítnutím však Ratha vmanévroval do spojení s posttotalitními rudými. – Každé řešení bylo špatné, Rath zvolil to nejhorší, ale nic jiného mu nezbylo. Tak vypadá česká politika. Nechutně.
Kuřáci trávy a pedofilové se radují: Ať žije kodex
Kromě toho, že se rudí vracejí k moci, u nás dodnes platí trestní zákoník z roku 1961. Rekodifikační komise na něm pracovala jedenáct let a 11. listopadu poslanci rozhodli, že bude zásadně modernizován. Aspoň v trestní oblasti tedy snad brzy komunistické představy o právu a trestu za zločin padnou.
Nejviditelnější změna: nové paragrafy vycházejí vstříc volání po tvrdé ruce. Tresty za vraždu stoupnou. O tři roky se zvedá horní hranice za úmyslné zabití člověka. Lid se bude cítit uspokojen, ale omyl – vyšší sazba zločince od mordů neodradí.
Zákoník rozlišuje tvrdé a měkké drogy; přechovávání malého množství marihuany se stane přestupkem, nebude to už trestný čin. Z tohoto pohledu je kodex mládežnickým zákonem. „Tráva“ sice ještě není na úrovni piva, ale nezadržitelně se mu blíží. Zde rozum vítězí.
Když někdo někoho nebezpečně pronásleduje, soustavně sleduje, může vyfasovat až tři roky vězení. Tzv. stalking se stává trestným, což pronásledované ženy i muži ocení. – Zavádí se domácí vězení, nikoli jako rodičovský trest, který zná kdekdo ze starší generace (dnes již moderní matky a otcové děti netrestají, nýbrž podporují), ale jako alternativní potrestání. Maximálně dva roky bude domácí vězeň smět chodit jen do práce nebo do kostela. Důvod? Je to humánní, levné a věznice praskají ve švech.
Nejspornějším se jeví snížení hranice trestní odpovědnosti a věku, od něhož mohou děti legálně provozovat sex, na 14 let. Lékaři se bouří: je to zákon pro pedofily! A experti na zločin kroutí hlavami: kriminalitu dětí to nezbrzdí. Jen onen moderní rodič si uleví: O rok méně odpovědnosti. Nastává věk dětí?
Bitva u Janova 2008
Co se v listopadu odehrálo nejhoršího? Neonacisté se sjeli do Litvínova, aby táhli na sídliště Janov, kde žijí čtyři tisíce Romů. „Mírovou demonstraci“ svolala Dělnická strana na výročí 17. listopadu. Oslavy pádu komunismu se na jednom místě republiky zvrhly v demonstraci rasismu, ve vážnou bitku s policií a v pokus o pogrom na Romy. Tahle akce přebila všecko ostatní – nová česká realita.
Přijelo na sedm set radikálů, kteří byli ozbrojeni holemi, kameny a výbušninami, měnili trasu ohlášeného pochodu, byli zakukleni a bojovali s třinácti sty policisty. Pokusili se proniknout na sídliště Janov, kde žijí Romové, často společensky vyloučení, nezaměstnaní, kde vládne lichva a několik romských klanů, panuje tam nepořádek, ale místní policie věci nechává plavat. Šok: radikály přišlo podpořit mnoho litvínovských obyvatel; jsou pobouřeni poměry na sídlišti Janov. Policie Romy ubránila, ale tím dobré zprávy končí. Obnažena byla nenávist k menšině, rasismus, ale i neschopnost úřadů a policie. Realitní firmy do Janova několik let sestěhovávají rodiny neplatičů, nezaměstnaných, sociálně vyloučených Romů. Z Prahy, ale třeba i ze Slovenska.
Česká výbušnina
Radnice tohle neměla dopustit, kumulace sociálně vyloučených rodin je malér, který se dá jen těžko řešit. Nezaměstnané rodiny žijí ze sociální podpory a jsou vydány na pospas lichvářům, potácejí se v dluzích, na sídlišti působí kriminální klany organizující mimo jiné prostituci, policie však nekoná. V ghettu zákon neplatí. Chybějí tam terénní pracovníci – až nyní vicepremiér Jiří Čunek navrhuje, aby na ně stát poskytl městu peníze. Janov představuje totálně zanedbaný problém, místo, které hrozilo výbuchem a vybuchlo.
Neonacisti se přesně na tyto cíle začínají soustřeďovat. Hrají si na „zastánce řádu“. Část litvínovských nevyloučených občanů tak Dělnickou stranu, Národní odpor a další neonacistické organizace vnímá. Paradoxem je, že „zastánci pořádku“ házejí na policisty dělbuchy a dlažební kostky, zapalují jim auta a rvou se s nimi; zvláštní druh pořádku. – Podle tajné služby BIS u nás existuje asi 3 – 5 tisíc ostrých radikálů. Do jedné akce jsou schopni vrhnout až tisícovku bitkařů. Zatím nemají charismatického vůdce. Zatím.
Dělnické straně dalo v krajských volbách hlas 29 tisíc lidí. To není velesíla, ale taky to není málo. K tomu dodejme, že u nás existuje asi 300 ghett, jež se podobají litvínovskému Janovu, nebo jsou i horší. S ekonomickou krizí stoupá napětí ve společnosti a lidé hledají viníka. A vláda prakticky nic. Premiér nic. Ani prezident se ohrožených Romů nezastal.
Disident Klausse oslav neúčastnil
Hlava naší země má jiné starosti. Václav Klaus se poprvé nezúčastnil oslav pádu totality 17. listopadu. Proč? Prý únava. Zřejmě i nezájem o to, co vzrušuje disidenty minulého režimu, mezi něž nepatřil. Zato se v Dublinu při návštěvě Irska prohlásil za „disidenta EU“. Setkal se tam s kolegou disidentem, vůdcem irského odporu proti Lisabonské smlouvě, milionářem Declanem Ganleym. V den výročí pádu bolševika u nás se prý doma chystal na projednávání právě Lisabonské smlouvy u Ústavního soudu v Brně. – Chystal se asi málo, smlouva přes ústavní soudce prošla. Tak teď už prezidentovi zbývá leda prosadit Pavla Béma do čela ODS… a potom vystoupit z EU, i když, jak říká, „jinou alternativu nemáme“.
