První otázku položil Ivan Fuksa, když se zeptal, jestli nám na rozhovor bude stačit hodina. Se stejným zápalem, s jakým pak mluvil o rozpočtu, privatizaci a finanční krizi, mi řekl, že Brdy považuje za malou Šumavu, že příbramská Svatá Hora jsou místní Hradčany a že na Orlické přehradě je díky písku, skalám a borovicím jako na mořském pobřeží.

Krajské a senátní volby dopadly pro ODS, vaši stranu, fiaskem, mluví se o tom, že hlavním důvodem byl třicetikorunový regulační poplatek u lékaře. Připouštíte si, že by příčinou mohlo být i to, že zklamala daňová reforma, protože výraznější snížení daní z příjmu pocítili jen ti s vysokými příjmy?

Pro mě jsou volby zklamáním, protože společnost dala najevo, jak je nesolidární. Lidé dávají přednost acylpyrinu zadarmo před tím, aby měli kvalitnější operace, zkrácení čekacích lhůt, a to vše bez úplatků. Pokud si někdo stěžuje, že jsme mu daně moc nesnížili, tak na druhou stranu jsme kritizováni opozicí, že jsme je snížili až moc. Ve skutečnosti si daňovou reformou všechny příjmové skupiny pomohly a je třeba natvrdo říct, že nízkopříjmové skupiny v tomto státě daně z příjmu nikdy neplatily a neplatí je ani teď. Já osobně vnímám, že tato reforma mohla zklamat pravicové voliče, protože ODS nemá v parlamentu 101 poslanců a musela dělat koaliční kompromisy. Společnost je značně levicová, naši lidé dnes nejsou ochotni více pracovat, protože jejich životní úroveň je dobrá, dovolí jim jak dovolené u moře, tak plné nákupní košíky v supermarketech. Sociální systém byl nastaven nemotivačně, my jsme jej zpřísnili, což mohlo některé skupiny voličů naštvat.

Nepřispělo by ke snížení daní, kdyby stát uměl efektivně vybrat daně, které mu náležejí, a zrušil nejrůznější daňové výjimky?

My jsme už vloni parlamentu předložili seznam všech výjimek a navrhovali ty, které jsou nejméně systémové, zrušit, ale došlo jen asi na deset z nich. Nyní jsme v rámci komplexní reformy daňového systému vytipovali ke zrušení dalších čtyřicet výjimek. Ministerstvo financí se domnívá, že všechny takové příjmy jako stravenky nebo režijní jízdenky by se měly zdaňovat. Na druhou stranu chceme, aby se jednou zdaněné peníze, se kterými se dál podniká, už znovu nedanily. Pokud by například podnik z peněz, které mu zbudou po zdanění příjmu, nakoupil akcie a měl z nich dividendy, už by tento příjem neměl dál zdaňovat. Efektivitu výběrů daní se snažíme zajistit také návrhem na zřízení jednotného odvodového místa, aby lidé nemuseli chodit zvlášť na úřad finanční, sociálního zabezpečení nebo celní. Existovalo by jedno místo, jeden formulář a jedno podání.

Očekáváte teď větší tlak na výdaje ze státního rozpočtu? Nový středočeský hejtman David Rath hlásá, že poplatek v krajských nemocnicích za lidi zaplatí kraj a potřebných osmdesát milionů ročně na to vezme z rezerv ve středočeském rozpočtu. Nechce se věřit, že by pak nechtěl zase od státu – tedy z našich daní – přisypat…

Podle mých odhadů osmdesát procent toho, co sociální demokraté naslibovali, ze zákonných důvodů nebudou moci splnit. Bohužel ale tento krok mohou finančně pokrýt, protože po osmi letech přebírají od ODS kraje se zdravými rozpočty, často se stamilionovými rezervami. Díky tomu budou moci čtyři roky utrácet a zadlužovat se. Mám z toho velkou obavu už jen kvůli zkušenosti, kdy za vlády socialistů narostl veřejný dluh ze zhruba 250 miliard až na bilion korun. Pokud budou kraje chtít nějaké finance nad rámec zákona o rozpočtovém určení daní, tak žádné další peníze nedostanou.

Exhejtman Petr Bendl často mluvil o tom, že velkým problémem středočeských měst a obcí je fakt, že řada lidí, kteří zde bydlí, tu nemají trvalé bydliště, a tak města na ně nedostávají peníze z daní. Jak byste si představoval řešení tohoto problému?

Prvním problémem je zákon o rozpočtovém určení daní, který stanovuje, jak se celostátní výnos daní rozděluje mezi obce a kraje. Tam je problém, který nemá jednoznačné řešení, protože se těžko najde potřebný celorepublikový jmenovatel. Stojí proti sobě starostové velkých měst a malých obcí, kterých je v republice přes šest tisíc, a ti se těžko shodnou na jednotných kritériích. Navíc máme socialistický systém přerozdělování daní. Nekončí tam, kde se na ně vydělalo, ale téměř vše se shromažduje na centrálním místě a o jejich rozdělení se rozhoduje podle nemotivujících kritérií ze zákona, nebo rozhodnutím ministerského úředníka, a to je špatně. Je třeba zavést motivační nástroje, kterými by sami starostové mohli stimulovat ekonomickou akti­­vitu na území obcí. Dovedu si časem představit jakési místní daně.

Fenoménem jsou rekreanti – jen v okolí Prahy najdeme místa (mám na mysli například Černošice na Praze-západ), kde se v sezoně zvýší počet obyvatel až o tisícovku…

V tomto případě zastávám názor, aby se taková situace řešila úpravou daní, které jsou konkrétně za rekreační objekty směšně nízké. V současnosti sněmovna projednává návrh, aby se vztahovala daň z nemovitosti i na novostavby. To by umožnilo obcím zvýšit příjmy, i když tam nejsou obyvatelé přihlášeni k trvalému pobytu. Řešením by byl i povinný poplatek za likvidaci komunálního odpadu, i toto již ministerstvo připravuje do vlády.

Jako náměstek ministra financí jste zodpovědný za privatizaci státního majetku a aktuálně máte na starost privatizaci Letiště Praha. Je záměr prodat celý balík, tedy sto procent akcií, ale není to riziko? Vidíme, že nakonec je to stát, kdo řeší existenční potíže strategických, byť soukromých firem…

Ve světě je drtivá většina letišť nestátních, u nás to platí o letišti ostravském, brněnském a karlovarském. V případě bezpečnostních rizik existují takové mechanismy, že ve výjimečných situacích může stát kontrolovat nestátní letiště. Co se týká ekonomických rizik, privatizace proběhne tak, že budeme mít záchrannou brzdu. Pokud vítěz výběrového řízení přijde s cenou, která bude nezajímavá, prodej zastavíme. Ze zkušenosti z uplynulých dvaceti let, kdy se ve světě privatizovala letiště, je jasné, že jednoznačně nejvýhodnější je prodávat celý balík akcií, protože v takovém případě jsou investoři ochotni zaplatit až pětatřicetinásobek ročního zisku společnosti před veškerými odvody (EBITDA), zatímco u prodeje minoritního podílu maximálně pouze dvacetinásobek.

Nebojíte se, že cenu letiště může snížit současná krize?

Těžko se to odhaduje, ale my předpokládáme, že tu jsou investoři, kteří chtějí své peníze investovat do něčeho bezpečného, proto jsme přesvědčeni, že rádi své peníze uloží do Letiště Praha. Optimismu nahrává i fakt, že před pár týdny v Americe, kde současná krize odstartovala, bylo pronajato chicagské letiště na devadesát devět let, což je ekonomicky obdobně výnosné jako prodej za devětadvacetinásobek ročního zisku (EBITDA).

V médiích proběhlo, že si ministerstvo financí slibuje získat prodejem okolo sta miliard korun. Kam pak půjdou?

Vzhledem k tomu, že se privatizace letiště odehrává na základě zákona o Fondu národního majetku, veškeré příjmy z privatizací jdou na účet FNM, který není součástí státního rozpočtu. Teprve pak vláda určuje, kolik se z této kasičky zapojí do rozpočtu. Většinou jdou tyto výnosy do odstraňování ekologických škod nebo na protipovodňová opatření či jako investice do dopravní infrastruktury. Nově chceme, aby příjmy z této privatizace sloužily pro potřeby důchodové reformy, na vyvážení celého systému a na investice do dopravní infrastruktury, především v Praze.

Jsme svědky krize amerických bank, na jedné straně slyšíme, že jde o přirozenou fázi ekonomik, na druhé straně čteme o masivních státních intervencích, které ji regulují. Jak to vnímáte?

Podle mého je dnešní sousloví „světová krize“ virtuální realita a mediální záležitost. Je otázka, jestli se jedná o krizi, a kde, když ekonomika i přesto vykazuje kladný růst HDP. Není to sice osm až deset procent HDP, ale zdravému hospodářství stačí růst dvě až tři procenta; je-li to výrazně výš, většinou je za tím krátkodobá anomálie (výjimkou mohou být jen taková mezidobí, jako bylo období transformace ekonomik). V Americe vznikl problém proto, že banky se s hypotékami obrátily na rizikovou skupinu nemajetných lidí. Fungovalo to vlastně jako letadlo – chudý si vzal hypotéku, měl roční odklad na splácení, během toho roku se mu dům zhodnotil, banka jeho pohledávku se ziskem prodala dál a takhle to šlo stále dokola. Tisíce lidí na tomto principu vydělávaly. Bankéři pak začali toto portfolio lidí organizovat a udělali z něj produkt k prodeji na burze, což jednou muselo prasknout, protože lidé investovali do mýdlové bubliny. Přesto je v Americe objem peněz, který stát do vyrovnání krize investoval, minimální, reálné dopady na ekonomiku jsou nízké. Daleko hůř to vidím v Evropě, kde vlády poskytují podstatně vyšší finanční objemy na záchranu bank a začínají praktikovat socialistické zásahy. Nespravedlivé podle mě je, že sanování bank tady zaplatí lidé ze svých daní, což by bylo ospravedlnitelné jedině v případě, kdyby problémová banka ohrozila důchodový systém nebo životní pojistky. Děsí mě v této souvislosti prohlášení, že je podobným způsobem nutné ozdravovat třeba automobilky nebo sklárny. U nás nesmí vzniknout hysterie (jako v jiných zemí EU), která zastaví spotřebu; v této situaci se spouští skutečná hospodářská krize.

Slýcháme, že nám podobná krize nehrozí. Kde ale máme brát jistotu, když víme, že jde o důsledek života na dluh – a ten máme doslova pod kůží. Zadlužení jsou lidé, dluží si navzájem firmy, banky běžně poskytují půjčky na splácení jiných dluhů, zadlužené jsou obce, zadlužený je i stát… A kdo to v tomhle řetězci zaplatí za něj?

Stát má dluh přes jeden bilion; jeho absolutní výše k hrubému domácímu produktu není sice ještě úplně katastrofální, jsou státy, které jsou na tom hůř, ale u nás bylo děsivé tempo, kterým kvůli rozhazování vlády sociální demokracie rostl. Kdyby­chom ho nezastavili reformami, reálně nám zhruba v roce 2012 hrozila argentinská krize. Bankovní krizi jsme si prodělali začátkem devadesátých let, kdy stát ­finančně pokrýval špatná rozhodnutí ban­kéřů. Dnes jsou banky ozdravené a ani jim nemůže hrozit, že jejich zisky stáhnou jejich „matky“ v zahraničí. Dluhy domácností sice strmě stoupají, nicméně celkové zadlužení stále není ve srovnání se západní Evropou ničím dramatickým. Důsledky si ponese konkrétní domácnost, i když je jasné, že spadne-li člověk do průšvihu, postará se o něj stát prostřednictvím sociální sítě, a tedy my všichni daňoví poplatníci. Co se týká zadluženého státu, jakákoli další koalice by měla mít vůli zadlužení snižovat, protože to nezaplatí nikdo jiný než naše děti – opět z daní.

Stát vyhlásil garanci vkladů zhruba do výše 1,2 milionu. Nehrozí, že velcí „střadatelé“ přesunou své prostředky do zemí, které údajně garantují vklady do plné výše?

To, s čím vystupoval Jiří Paroubek, totiž že stoprocentní garance dalo Rakousko, Německo a Slovensko, bych nazval jako jedno neuvěřitelné klamání veřejnosti. Žádná z kontinentálních evropských zemí nerealizovala zákonnou garanci. Byly to jen politické proklamace, nestalo se nic. Náš stát ručí za úspory devadesáti sedmi procent lidí. Proč socialista Paroubek vnucuje lidem, aby ti chudší ze svých daní přispívali na zajištění garancí pro tři procenta bohatých?

Proběhla zpráva, že naše banky mění fiktivní peníze za reálné a roste zájem lidí vybírat peníze z účtů a ukládat je do trezorů. Nemůže to ohrozit banky, když najednou budou mít méně prostředků k finančním operacím, a nezvýší to inflaci?

Čistě teoreticky je možné, že kdyby to udělali všichni, tak by v ekonomice peníze chyběly, a zamrzla by. Něco podobného se už ve světě stalo, banky přestaly půjčovat a ve finále se to obrátilo zase proti lidem, protože chyběla například hotovost na výplaty. Taková situace tady naštěstí není, lidé se chovají rozumně a masivně nevybírají.

Jste členem vládní komise pro rozvoj Brd, zdejší starostové měli své projekty podat do konce října. Souvisí výsledný výběr s jejich podporou amerického radaru v této lokalitě?

Je pochopitelné, že pokud stát někam vstupuje s nepopulárním opatřením, tak ho chce nějak kompenzovat, přesto však premiér slíbil, že prostředky ve výši jedné a čtvrt miliardy do těchto obcí půjdou, ať tady radar bude či nikoli. Dotace si ale musí obce „vysoutěžit“ v rámci dotačních titulů. Lukrativní pro ně je, že vlastně vše dostanou zaplaceno, protože stát za ně zaplatí i to, co by jinak financovaly ze svého – tedy projekt a spolufinancování. Řadu těch starostů znám osobně, vím, že to hlavně ti z malých obcí mají složité, proto jsme jim nabídli agentury, které mají zkušenosti s vyřizováním potřebných žádostí. Pracují pro ně zadarmo, zaplaceno dostanou až z přidělené dotace.

Dočetla jsem se o vás, že jste duší sportovec, věnujete se námořnímu jachtingu, jste vysokohorský turista a maratonec. Politika je vlastně také takový běh na dlouhou trať, navíc prokládaný zdoláváním překážek, nemyslíte?

Ano, zjistil jsem to na vlastní kůži jako starosta. Ovšem aktivní sportování je u mě už také, bohužel, minulostí, nemám tolik času. Dříve jsem se věnoval triatlonu, jezdil na horském kole a naběhal přes sto maratonů. Posledních deset let se považuju za rekreačního sportovce a z maratonů nevynechám už jen čtyři. Místo toho jsem přesedlal na jachting, což je sport, který jde navíc dohromady i s rodinou, a na Orlickou přehradu to mám kousek.

Když skončíme u té sportovní paralely, mohlo by se říct, že korupce je takový nedovolený prostředek, který jako sportovní doping umožní podat očekávané výsledky, ovšem ke smůle zastánců fair play se nedá prokázat z krve nebo moči…

To je trefné… Pokud bych měl mluvit za ministerstvo financí, schvalovací mechanismus je tady tak transparentní, že si nedokážu představit, jak by někdo něco získal třeba zkorumpováním nejslabšího článku. Ten je totiž provázaný ve velmi složitém řetězci. K nedovoleným prostředkům – ať ve sportu nebo v politice – za sebe můžu říct, že jsem typ, kterému nejde o sběr medailí nebo postů. Dělám jen to, co mě baví, a nevím, k čemu by mi bylo obelhávat a ničit sám sebe.