Číslo 01/09

TOMÁŠ HALÍK

šťastná hodinka

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.


 

 

Tomáš Halík, foto ISIFAVyrůstal ve světě dospělých. Rodiče se poznali za studentských let, bylo jim kolem osmnácti, a než se vzali, chodili spolu třináct let. Byla doba hospodářské krize a tatínek jako absolvent filosofické fakulty jen těžce hledal místo, aby mohl zabezpečit rodinu. Dalších třináct let pak čekali na dítě. A tak když se narodil první a jediný syn Tomáš, mamince bylo pětačtyřicet a tatínkovi bezmála padesát let. Fakt, že se narodil starším rodičům, zásadně ovlivnil jeho dětství i další život. Vychovávali ho moudří a zralí lidé, kromě rodičů i řada tet a strýčků, kteří byli všichni bezdětní a věnovali mu mnoho času a lásky.

To prostředí bylo navíc velmi inspirativní, protože otec byl literární historik, zabýval se dílem Karla Čapka, kterého osobně znal, takže k nim domů chodila řada pozoruhodných přátel – básníci Hrubín, Seifert, Holan… Tomáš vyrůstal ve světě knížek a ve světě rozhovorů, kterým ne vždy úplně rozuměl, ale které ho vždy zajímaly. Co příliš neznal, byly děti. A když byl mezi ně vyslán, aby si hrál, nejen že to neuměl, ale ani ho to nebavilo. Rok před školou nastoupil do experimentální školky a prožil nejpříšernější rok svého dětství. Nechápal, proč si nemůže povídat a číst, kdy chce, protože číst už uměl.

Maminka byla ušlechtilá dáma, na rozdíl od tatínka bez univerzitního vzdělání, ale velmi jemného srdce, velké intuice a taky silného sociálního cítění. Měla zvláštní charisma. Jako chlapce ho udivovalo, že když spolu jeli třeba tramvají, přisedali si k ní často cizí lidé a vypravovali jí svůj život. Budila důvěru, laskavost, ale měla v sobě i jistou pevnost. Když začal v pubertě chodit na studentské demonstrace, které policie rozháněla psy a vodou, šla s ním, tiše stála a nebála se. Svým rodičům velice důvěřoval a oni důvěřovali jemu.

Před střetem s realitou světa byl poměrně dlouho chráněn. Nedávno našel maminčiny zápisky z doby, kdy byl chlapec. Přečetl si v nich drobnost, které se nejdříve zasmál. Maminka říkala: „Dnes půjdeme k zubaři.“ A on se zeptal: „A půjdeme tam legálně nebo ilegálně?“ Zpětně mu došlo, že zápisky jsou z let, kdy probíhaly politické procesy; s Miladou Horákovou se otec dokonce znal. Z éteru slyšel neustále zprávy o ilegálních skupinách, až to přešlo do jeho dětského slovníku, aniž by si uvědomoval tragédii těch let. Ale na osobní setkání s nespravedlností si pamatuje přesně. Bylo to v polském Klodsku, když k němu při večerní procházce přišel chlapeček a žebral. Vůbec nevěděl, co po něm chce. Rodiče mu to vysvětlili, dali chlapci nějaký peníz, a on viděl, jak za chvíli vychází z pekařství a nese si domů chleba. Celou noc z toho nespal.

Vždycky tíhnul k humanitním vědám, ale ve věřící rodině nevyrůstal. Tatínek v osmnácti letech vystoupil z církve, rodiče neměli svatbu v kostele, ani do něj nechodili. Až na jednu výjimku. Tatínek slavil Velikonoce a chodil se na Zelený čtvrtek dívat na obřad mytí nohou.

Tomáš měl rád historii a jako kluk psal historické romány. Už v první třídě napsal svou první knížku o polárním badateli CESTA NA SEVER. (Netušil, že ve svých padesáti pěti letech navštíví s expedicí Antarktidu.) Když se ho ptali, čím chce být, odpovídal, že ledním medvědem. Pak pochopil, že to není příliš realistické přání, a slevil na polárního badatele. Následoval spisovatel, historik – psal skutečně každý den. Až na střední škole zvolil sociologii. Skloubila jeho zájem o filosofii, politiku, historii i náboženství, a on snil o akademické dráze. Události roku šedesát osm, šok z okupace a tvrdou normalizaci zažil ještě na fakultě. Ve chvíli promoce měl promluvit jménem studentů. Dostal předepsaný papír s poděkováním straně, vládě a dělnické třídě. Strčil ho do kapsy a spatra pronesl řeč, kterou zakončil poděkováním profesorům, již museli z fakulty odejít, včetně jeho velikého učitele prof. Patočky, a Čapkovým citátem, že pravda je víc než moc, protože je trvalá. Byl to skandál. Ale všichni, kdo měli květiny pro své rodinné příslušníky, je dali jemu. Stál tam s těmi květinami, i učitelé měli slzy v očích a všichni věděli, co to znamená. Uvědomil si to i on. Žádný začátek, ale konec akademické kariéry, zákaz na věčné časy, zlom života.

Dospěl k němu jistě i pod vlivem svého pobytu v Anglii v roce 1968, kde ho zastihla okupace. Začal tam studovat na univerzitě a rodiče mu naznačili, že by možná bylo lepší, kdyby tam zůstal. Byl tam velmi šťastný, prostředí anglických univerzit ho fascinovalo, ale po několika měsících přišel dopis z Prahy. Známá mu psala, že je ještě mnohé možné, jestli by se nechtěl či neměl vrátit. Celou noc uvažoval a pak si řekl: „To, že jsem tady šťastný, není argument. Nežiju proto, abych byl spokojený, ale abych dělal, co je dobré, správné.“ Ale než se vrátil, velmi dobře se připravil. Věděl, že jeho život bude nějakou podobou zápasu. Rozhodl se věnovat studiu a předávání toho, co je zapovězeno. Strašně ho zasáhlo upálení Jana Palacha, spolužáka z fakulty. A zřejmě přispělo k jeho rozhodnutí pro kněžství, k němuž vedla dlouhá cesta. Znamenala studium i život v podzemí. O jeho tajném vysvěcení nevěděla ani maminka, která s ním žila a bydlela v jedné domácnosti. Chránil ji. Musel počítat se vším. Několik lidí z těch tajně vysvěcených bylo dodnes nevysvětlitelně zavražděno, řada lidí uvězněna. Nechtěl, aby maminka byla vystavena takovému strachu.

I své civilní povolání chápal jako jistý aspekt kněžského poslání. Byl dlouhá léta psychoterapeutem narkomanů a alkoholiků, což znamenalo sloužit těm nejchudším z nejchudších. Lidem, kteří postupně přišli nejen o peníze, rodinu, zdraví, povolání, ale i o čest a vlastní sebeúctu. Věděl, že většina z nich znovu zklame, ale musel je respektovat.

Bylo to tvrdých, dramatických dvacet let, ale on je využil. Ke studiu, k přemýšlení, a když se po roce osmdesát devět možnosti otevřely, byl připraven do nich vstoupit. Vrátil se i do prostředí anglických univerzit, už coby hostující profesor.

Těžko říct, jestli v mládí přemýšlel o rodině. Na kresbách z dětství, kde si maloval, jak bude vypadat, až bude starý, sedí vousatý, s dýmkou v ústech za stolem a něco píše. Žádné děti kolem neběhají. Dovede si představit, že by mohl být pozorným manželem a vlídným tatínkem, a kdysi s tím automaticky počítal. S kněžskou službou je však spojen závazek celibátu, člověk se vzdává vlastní rodiny. Samozřejmě měl v té době své vztahy, své lásky a musel se rozhodnout. To rozhodnutí nebylo lehké. Věří, že v budoucnu bude mít kněžská služba více podob a bude spojena i s rodinou, ale on chápe smysl svého plného nasazení. V době pronásledování si vůbec nedovedl představit, že by nesl ještě zodpovědnost za ženu a děti. Nečekal, že se dožije svobody, léta musel být připraven, že bude vězněn. Ani dnes, při svém pracovním nasazení, si nedovede představit, že by ho doma o půlnoci čekala rodina. Člověk si musí zvolit. A on zvolil. S vědomím, že vzdát se rodiny, intimity, je velká oběť. Z praxe terapeuta i zpovědníka ví, jak významnou hodnotou je manželství, sexualita, a kdyby to, čeho se vzdává, nemělo žádnou cenu, ani oběť by neměla žádnou cenu. A vzdání se takové hodnoty není beztrestné. Zanechává v člověku jistý typ prázdna. A člověk buď žije duchovním životem, nebo se stane mrzákem. V tomto smyslu je tedy přinucen žít intimitu s Bohem. Na druhou stranu svým závazkem vzdát se rodiny neslíbil, že nebude mít nikoho rád. A tak k jeho celibátnímu životu patří určitá kultura přátelství, která utváří celistvost jeho života. Nejen vertikálně k Bohu, ale i k lidem, bez nichž si nedovede svůj život představit, kteří tvoří jeho osobní identitu. Svým založením není smutný poustevník.

Nedokáže přesně říct, kdy se naučil modlit. Snad v dětství „Andělíčku, můj strážníčku“ a v dospívání, když si četl žalmy. Zato si přesně vzpomíná, kdy byl poprvé u zpovědi. Na sv. Václava roku 1966. V den, kdy nastupoval na univerzitu. Když v létě toho roku navštívil pátera Reinsberga a sdělil mu, že by rád přistoupil ke zpovědi a svatému přijímání, kněz se rozesmál a pronesl: „To je gól!“ Pocítil tehdy velikou radost a úlevu, začínala nová kapitola jeho života, na kterou se velmi těšil. Za třicet let od vysvěcení, z nichž devatenáct let působí veřejně, slyšel zpovědi tisíců lidí. Často s nimi sdílel věci, o nichž nevěděli ani jejich blízcí. Považuje to za obrovský zdroj poznání lidského srdce, povahy, osudů. Přicházejí nejen ke zpovědi, ale i k tomu, čemu se říká duchovní rozhovor. Přicházejí i lidé nepokřtění či nevěřící. Znovu a znovu se přesvědčuje, jak nesnadné je obstát ve složitých životních situacích, pokušeních, jak složitými, těžkými situacemi lidé okolo nás procházejí, jakým krizím musejí čelit v rodinném, manželském životě. Váží si těch, kteří neutekli, vydrželi. Jejich vztahy často bolestí vyzrály a prohloubily se. Jeden ze zdrojů jeho pokory. Nedělí svět na věřící a nevěřící. Zná mnoho typů náboženských lidí. Od fanatiků, s nimiž si nerozumí, byť se hlásí ke stejné konfesi, až po ty, kteří žijí v hluboké víře a spiritualitě. A stejně mnohobarevné je společenství těch, kteří se označují jako nevěřící. Od stádního ateismu, jehož bohem je břicho, přes nadutý ateismus „já všechno vím a od všeho mám klíče“ až po zraněný ateismus lidí, kteří se buď nesetkali s vírou v takové podobě, aby ji mohli čestně přijmout, nebo v sobě nesou takovou tíhu a tragédii, že nemohou uvěřit v existenci dobrého Boha. V knize VZDÁLENÝM NABLÍZKU se snaží ukázat, že právě tihle lidé nejsou vůbec vzdáleni od Boha, protože i v křesťanském příběhu jsou hodiny opuštěnosti, i výkřik Kristův na kříži: „Bože, proč jsi mne opustil?“ V takových chvílích, kdy procházíme těžkými hodinami, nedává laciné zbožné odpovědi. Ale snaží se podat ruku, protože i on poznal okamžiky Božího mlčení. Je však přesvědčen, že Velký pátek není konec příběhu. Ten příběh jde dál.

Maminka se nikdy nedozvěděla, že je knězem, zemřela před rokem 1989. Jenže mateřské srdce vždycky ví něco, co nebylo řečeno. Měla starost, že synovi léta ubíhají, že se nežení, a on na její otázky musel odpovídat opatrně. Nicméně je přesvědčen, že něco tušila a na konci života vlastně věděla. Vrátila se do rodiny církve, páter Reinsberg jí nakonec v nemoci posloužil poprvé zpovědí, a když jí syn nosil v posledních měsících svaté přijímání, už se neptala. Dnes to v každém případě ví.

Stáří svých rodičů nesl dost těžce. Výhoda, že byl synem zralých lidí, s sebou nesla i podvědomou úzkost, že mu mohou brzy odejít. Taky s nimi poznal úskalí stáří. Léta se bál, že mu zemře maminka. Nakonec odešla pokojně, v jeho náručí, smířená s Bohem a lidmi, byla to hodina velmi tichá, přišla mu až slavnostní. Ten okamžik, kdy ji takříkajíc položil do Boží náruče, byl pro něj darem. To nebyla tragédie.

Když jsem se ho ptala, co by měla obsahovat poslední stránka našeho života, připomněl mi Zarathustru: „Já vám nemohu říct, jaká má být vaše cesta.“ Ale vypravoval mi o té své a zajímala ho má vlastní. Je důležité přisvědčit svému osudu, být srozuměn se svým příběhem a z proudu zážitků učinit vnitřní zkušenost.

V jedné ze svých knih uvedl Tomáš Halík jako motto Holanovy verše:

Je takový osud, že co je v něm bez chvění, není pevné.

Je taková láska, že se ti nedostává světa byť jenom pro krůček.

A je takové ticho, že je musíš vyslovit, a to ty, právě ty.

kategorie: RSS, Číslo 01/09
Komentáře k článku
:
:
:
RNXTM:
Dolní navigace