Jak už to tak bývá, došlo k tomu náhodou, i když ta musela v tomto případě zasáhnout hned několikrát. V neděli 2. května 1915 padl ve Flandrech při německém dělostřeleckém přepadu dvaadvacetiletý poručík Alexis Helmer. Ještě téhož dne byl pochován na blízkém vojenském pohřebišti, a protože na místě nebyl momentálně přítomen kněz, ujal se posledního rozloučení jeho přítel, kanadský chirurg John McCrae. Muž, který do té doby se svými kolegy ošetřil na pět tisíc raněných, z nichž některým zachránil život, jiným však již pomoci nemohl. Přestože stával denně smrti tváří v tvář, přítelův náhlý odchod jím těžce otřásl. Hned druhý den proto napsal báseň, s jejíž pomocí se chtěl s krutou skutečností vyrovnat. Jistě netušil, že oněch několik veršů, jež tehdy vytvořil, vstoupí do dějin…
Na polích flanderských vlčí máky vlají
rudě mezi kříži, které znamenají,
za řadou řada, náš hrob; pod bání modravou
skřivani v letu dál trylkují s odvahou
byť dole vřava děl zpěv jejich sluchu tají.
My mrtvi jsme. Ač ještě včera tu v kraji
jsme živí viděli slunko vstát a jak barvy západu si hrají,
milovali jsme a milováni byli, teď pohřbeni jsme pod trávou
na polích flanderských.
Před nepřítelem vy nyní hleďte věc naši hájit:
my jsme kdo z rukou ochablých vám předávají
zápasu pochodeň; vysoko neste ji nad hlavou.
Nezachováte-li nám padlým věrnost svou
my spánku nedojdem, byť nadál vlčí máky zrají
na polích flanderských.
Tomu, že se McCraeova báseň proslaví, však zprvu vůbec nic nenasvědčovalo. Když se ji pokoušel nabídnout k otištění v prestižním britském týdeníku Spectator, byl odmítnut. Teprve v prosinci 1915 báseň vyšla v časopisu Punch a stala se v krátké době velice populární. Její autor tou dobou působil v nemocnici v Boulogne, kde ošetřoval další tisíce zraněných z bitev na Sommě, u Arrasu či z tzv. třetí bitvy u Ypres, a to až do prosince 1917, kdy těžce onemocněl; zanedlouho, 28. ledna 1918 předčasně zemřel. Jeho báseň však žila dál. Šťastnou shodou náhod si ji 9. listopadu 1918, tedy pouhé dva dny před uzavřením příměří, přečetla Američanka Moina Michael, kterou inspirovala k tomu, aby začala nosit červený vlčí mák jako symbol vzpomínky na padlé ve válce. O dva roky později se sešla s Francouzkou Anne Guérin, kterou napadlo, že by ručně vyráběné papírové vlčí máky mohly pomoci získávat peníze pro chudé děti postižené válkou. V roce 1921 vzal tento nápad za vlastní polní maršál Douglas Haig, bývalý vrchní velitel britských expedičních sil, a inicioval vznik britského Dne vlčích máků, během kterého byly získávány finanční prostředky pro chudé a invalidní veterány (příslušníci Královské britské legie, která sdružuje veterány ze všech válečných konfliktů, vyrábějí mimochodem papírové vlčí máky dodnes). Koncem října a v listopadu není snad britského televizního moderátora či redaktora (o politicích nemluvě), který by na obrazovce vystupoval bez papírového vlčího máku vetknutého do klopy saka. Také některé britské deníky mají v tuto dobu u své hlavičky na první straně vytištěn symbol vlčích máků. Od 11. listopadu 2001, kdy se v České republice v kalendáři poprvé objevil Den veteránů, se červené vlčí máky začínají konečně objevovat i u nás. A to je dobře.
