První republika, spojovaná především s osobností T. G. Masaryka, se mnohým jeví jako ideální stát, ostrov demokracie v obklopení totalitních či polototalitních států; ve srovnání s dnešní dobou jakýsi vzor dokonalosti. Je to ovšem jen mýtus, první republika měla mnoho chyb velmi podobných chybám dnešním. Politikové dávali přednost kabinetním dohodám před parlamentním jednáním – navíc v politice včetně médií (v té době především novin a časopisů) se hemžili militantní fašisté, komunisté, antisemité a v pohraničních oblastech němečtí, polští či maďarští nacionalisté, kteří republiku nenáviděli. Existovala cenzura, korupční aféry nebyly také nijak výjimečné. Navíc se prohlubovala propast mezi chudými a bohatými, právě do očí bijící nerovnost poskytovala pravicovým i levicovým propagandistům argumenty pro jejich militantní kritiku demokracie. Velká ekonomická krize v začátku třicátých let ještě posílila extrémní síly ve společnosti jak u nás, tak především v sousedním Německu.
Ale opusťme výročí, spíš se zamysleme nad tím, co nás v blízké budoucnosti aspoň s jistou pravděpodobností čeká. Za oněch dvacet let jsme se ocitli ve společenství evropských demokratických států, dokonce mu právě máme předsedat. Navzdory některým zarputilým politikům, kteří se domnívají, že žádné takové společenství nepotřebujeme, se dá předpokládat, že se neocitneme osamoceni vůči jakékoliv zahraniční agresi, dokonce ani ne v nějaké zničující ekonomické krizi. Také naše vztahy se Spojenými státy, opět navzdory tentokráte početnějším odpůrcům, jsou nejlepší v našich moderních dějinách, a tedy rovněž důležité pro naši bezpečnost.
To je to, co nás může těšit, k čemu můžeme vzhlížet aspoň s jistým uspokojením. Nicméně mnohé z toho, co nás bezprostředně čeká, bude asi méně potěšitelné. Globální finanční krize a zřejmě i následná ekonomická krize připomenou události před sedmdesáti lety. Nezaměstnanost se objevuje jako reálná hrozba; obvykle postihne především ty chudší – zaměstnanci textilek, skláren i automobilek či oceláren už to začínají pociťovat. Sociální nerovnost narůstá a někdy dosahuje až absurdních podob.
Když ředitel polostátního podniku ČEZ bere za rok kolem tří čtvrtin miliardy (ti jemu funkčně nejbližší se mu blíží i svými platy) a zároveň se cítí nucen zvyšovat ceny elektřiny, popudí to nejen revoluční levičáky. Totéž platí třeba o horentních příjmech sportovců, i tyhle příjmy se vymykají realitě, v níž se pohybují a hlavně budou pohybovat ostatní občané. Důsledek tak obrovských a těžko obhajitelných rozdílů spolu s nezaměstnaností a obavou z nejbližší budoucnosti vždycky radikalizuje společnost, zvláště když za hlavní životní hodnotu se obecně přijímají hmotné statky, blahobyt a úspěch.
Pochody pravičáků, kteří hledají viditelné a snadno označitelné nepřátele, i nečekaně jednoznačné vítězství levice v posledních volbách to dokazují.
Neprojeví-li ti, kdo vedou naši společnost, ani my ostatní s nimi aspoň trochu uvážlivosti, moudrosti a také skromnosti, může celý nastávající rok být daleko bouřlivější, než bychom si dovedli představit.
